logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2018



9.9.2018 - VIII. ročník Arosův pohár, KPZ Dolní Habartice

Krátká verze:
Tma, objížďka, objížďka, semafor, semafor, auto v pangejtu, mrtvá kachna dává jesle, kočka ve vojtěšce, pes na prášky, knedlo-kanco-zelo, hyperaktivní klokan, vlečka do Děčína, stádo srnek, Mekáč na dálnici, hurá doma.

A teď vysvětlení:
To že běžně vstávám do práce za tmy, to jsem si zvykla. I to, že leckdy vstávám na zkoušky stejně, jako do práce. Tentokrát jsem ale vstávala dřív než do práce. Mnohem dřív. A to díky Markovi, který nemá řidičák, ale který se na zkoušky přihlásil taky :)

Inu takže - vstávám o HODINU dřív než do práce (!!!), venčím, krmím, páchám hygienu, skládám věci do auta, nakládám Erisku a vyrážím směr Sluštice nabrat Marka s Foxem. Zajížďka dle navigace 45 minut jedním směrem, vždyť je to přes celou Prahu.
Pečlivě naplánovanou a vypočítanou cestu mi zhatila první objížďka. Orientace ve tmě, s navigací která si o Vás myslí že jste dement a snaží se Vás nacpat zase zpět na původní trasu, není zrovna jednoduchá záležitost, ale zvládla jsem to. Zpoždění oproti plánu jen 6 minut.
Má radost trvala přesně 3,5 km - pak přišla další objížďka.

Tiše klející, zpožděná o čtvrt hodiny, nabírám Marka. V přátelském duchu mi sděluje, že ta druhá objížďka nebyla nutná, že to jde projet ... díky, to jsem potřebovala vědět :)

Další cesta ubíhala vcelku v pohodě. Daří se mi nejen neusnout, ale i maličko stáhnout zpoždění. Přesně do chvíle, kdy dorazíme k Ústí nad Labem. Zde nás vítá vyfrézovaná silnice, svedená do jednoho pruhu a doprava je řízena semaforem. A můžete 3x hádat, jaká strana měla zrovna zelenou. Ano, byl to protisměr. A ano - byl to ten druh semaforu, který si červenou vychutnává dlouho a do poslední vteřinky.
Po přibližně deseti minutách čekání, kdy Marek dostává chuť na cigaretu a já na spáchání dopravního přestupku, nám konečně skáče vytoužená zelená. Svištíme si to tedy dál, než nás v přibližně stejné vzdálenosti od Ústí, jen na druhé straně města, zastavuje evidetně rodný bratr prvního semaforu. Opět stojíme, opět mi začíná tikat v oku a opět se rozjíždíme ve chvíli, kdy Marek začíná slintat z nedostatku nikotinu. Začíná mě jímat důvodné podezření, že ty elektronické krabice vlastní nějaká sofistikovaná čidla. Ok, příště zkusíme nadhodit téma vysoupení z auta na kuřáckou pauzu dřív!

Samozřejmě že dalšího barevného hajzlíka už nepotkáme. Takže finální zpoždění jen 25 minut. Naštěstí holky jsou úžasné a už mají v podstatě vše hotové, takže já jen vybaluji poháry, kokardy a ceny a v mezidobí vyháním Erisu z kuchyně :)

Dřív než stíhám definitivně usnout, dojeli všichni přihlášení a můžeme začít - nástup, losování, veterinární přejímka, srandičky a tak. Máme s Eriskou super skupinu, samé fajn lidi i psy - například brácha Pinošek a jeho hodná panička Martinka, která si za mě vylosovala startovní číslo 1. My jdeme až druhé :)

Hned na první disciplínu jedeme na vodu. Nejprve se Lence daří vcelku solidně zapadnout s autem do pangejtu, ale s trochou toho lana a tažných zařízení ji poměrně rychle vracíme zpět na silnici. To určitě - takhle lehce se ze zkoušek nevyvleče!
U rybníka je Meru jak na drátkách, chvíli neposední ... přesto to risknu a nechám ji na volno. Páč vím, že je to holka šikovná, neasi :) A ona - k údivu všech přihlížejících nevyběhne, krásně počká na povel, krásně přinese kačenku a krásně mi ji předá. A já - krásně nadšená jak mám šikovnou fenečku - strkám pod kachnu pro jistotu obě dvě ruce (pojistka) a velím "Pust!". Meru pouští a kachna mi elegantně poklouzává mezi dlaněmi mezerou, kterou jsem tam z nějakého nepochopitelného důvodu nechala ... a ... padá na zem. No jasně, proč nebýt za blbečka hned na začátku, že? Výraz obličeje rozhodčích a výrazy, kterými mě pak počastovali spolubojovníci nejsou až tak úplně publikovatelné :)

Vracíme se k chatě a jdem na dohledávku. První Pinošek má neskutečnou smůlu. V jeho úseku je schovaná kočka, kterou poměrně záhy Pino nachází. A vyhání ven z vojtěšky. Jenže pak už odmítá jít dál, takže mrtvého ptáka nechává svému osudu a dohledat ho jsou nuceni rozhodčí. Moc jim to nejde (ta vojtěška byla docela hustá), takže Merunce začínají lehce téct nervy z nedočkavosti a vypadá, že pokud ji hned nepustí najít toho ptáka, bude potřebovat nějaké sedativum. Mě opět cuká v oku při představě, co všechno napružená Meru může vymyslet.
Díky všem bohům, nevymyslela nic. Dohledávka, aport i předávka ukázkové, panička dokonce tentokrát zvládá ptáka chytit :) Zato při pokračování na vlečce srstnaté si dlouhé čekání vybírá daň - ale za tři je taky dobré!

Jdem si uklidnit nervy na oběd. Kančí výpečky, knedlíček, zelíčko - a já opět vypadám jak největší nenažranec. Copak za to můžu, že jsem ve vývinu? :)

Po obědě se dokulíme k dalším disciplínám. Začínáme vyhledáváním. Jsem vcelku happy že běhat nemusím já, přeci jen by byla škoda vidět svůj oběd ještě jednou. Eriska si ale evidentně zvládla za tu chvíli odpočinout, tak ve vojtěšce předvádí zdařilou parodii loveckého klokana - kus běh na stranu - hop nahoru juknout co se děje - kus běh na druhou stranu - ... miluju jí, magůrka :)
Maring kupodivu probíhá bez jakýchkoliv extempore, takže nás čeká už jen vlečka s ptákem a vodění a máme hotovo. A protože na vodění už jsme trochu zapracovali, zbyla evidentně jen pernatá vlečka na to, aby byl prostor dělat koniny. I když tentokrát je v tom Meru částečně nevinně ...

Sedíme si v remízku, aby Meru nešmírovala. Vlečka natažená, rozhodčí schovaný ... vycházíme tedy ven a jdeme na nástřel, když tu se z poza obzoru vyloupnout náhodní houbaři se psem a míří si to přímo na naši vlečku. Rozhodčí tedy vstává z úkrytu, vysvětluje, posílá je jinam ... jenže Meru už to všechno vidí, protože není kam se schovat. Tedy naše vlčka vypadá asi takto - úprk k rozhodčímu a jdem ho vyštěkat. Pak odskok do lesíka za ním, tam je třeba vyhnat stádo srnek. Pak cestou zpět ověřit trasu po které šli oni houbaři. Když pak zoufalá panička Merunku znovu nasazuje, není třeba brát moc vážně směr, protože to ta koza dvounohá v záchvatu beznaděje stejně zvoře a pošle psa o 45° jinam. Takže vypálit podruhé rychlostí zvuku, udělat velký oblouk a pak hezky pod větrem dostat ptáka konečně do nosu a přinést ho. Celé tohle stihnout v limitu, který by stále ještě stačila na známku 4 ... jen by tam nesměl hrát roli ten fakt, že to bylo vše možné, jen ne vlečka :)
No, co, dvojka je taky hezká známka.

Vyhlášení proběhlo tak nějak jakoby ve snu. Mírně somnambulně jem zachytila informaci, že Vítězem zkoušek je Marek s Foxem, takže to zůstalo v rodině :) Cesta domů byla středně mrákotná, ale příčetnost zůstala zachována dost natolik, že jsme Ústí objeli horem, čímž jsme vyhli alespoň jeden z těch douhočervených semaforů. A ledová káva u Mekáče už byla jen třešničkou na dortu celého tohohle skvělého a vtipného dne.

Nakonec jako vždy - díky všem. Tentokrát navíc specieleně mému milovanéhu Honzíkovi, že Marka domů odvezl on :)



25.-26.8.2018 - MSR Chudeřice - Jak jsme nejeli/jeli/nejeli/jeli na MSR

MSR ... tahle tři písmena v každém vůdci loveckých retrieverů vzbuzují spoustu emocí. Touhu, naději, strach, respekt ... vždyť je to soutěž těch nejlepších z nejlepších, kam je třeba se svými výkony nominovat a kde už jen projít je považováno za úspěch.
Když tedy na podzim 2017 Ďůďa jako náhradník za Merunku došel VZPR v první ceně, ani ve snu by mě nenepadlo, že by tím mohl splnit nominaci ... vždyť byl až tuším osmý v celkovém konečném pořadí oněch všestranek. To bylo tedy naše první "nejeli".
Když pak byla začátkem roku zveřejněna nominační tabulka, s údivem jsem zjistila, že Drake je 16 v pořadí, tedy jako druhý náhradník. Zkušenější mě přesvědčovali, že to máme účast stopro jistou, že 6 zahraničních účastníků nikdy nebylo a že se stejně ještě odhlásí někdo před námi - kvůli hárání nebo plánovanému rodičovství. Nevěřila jsem a dál vesele setrvávala v módu "nejedem".

K mému úžasu přišel v květnu mejl s tím, že jako jó, že nás tam chtějí. Sice jsem Ďůďovi slíbila že už ne, ale tak MSR že jo ... obratem jsem zaplatila a poslala přihlášku a nastavila se do módu "jedem". V kalendáři jsem zaškrtla poslední srpnový víkend, ale ke cvičení mě to samozřejmě nedonutilo :)

Poslední červencovou sobotu, při ranním pití kávy a celkově uvolněné atmosféře prázdninového víkendu a blížícího se výletu do Dinoparku, mi najednou zvoní telefon. V něm organizátorka (nejen) MSR s otázkou "Kde jste?" NO kde by - u mamky na Kvani, kafe před sebou, 4 děti kolem a plán na celý den jasný. Prý že jsme s Drakeem přihlášeni na Pohár prezidentky a že na nás čekají ... No co naplat, nedočkají se nás. Ovšem tím se naplno a veřejně zjistilo, jak moc potřebuji dozor. Prostě a jednoduše - v euforii jsem přihlásila jiné zkoušky. Na mou obranu mohu říct jen, že jsou to také všestranky, také jsou v Chudeřicích, také poslední víkend v měsíci a i pořadatelka je stejná. Nicméně moji demenci to prostě neomlouvá a vzhledem k tomu, že MSR je plně obsazeno, máme smolíka pacholíka. No co naplat, jsme zase v módu "nejedem", ale aspoň máme volný víkend :)

V neděli, necelý týden před MSR mi telefon zvoní znovu. A v něm neočekávaná zpráva, že se uvolnilo jedno místo a jestli tedy chceme jet. No jo, asi chceme ... ale nic jsme necvicčili a tak. Nicméně poměrně záhy mi dochází, že bychom necvičili ani tak. Hlásím tedy znovu - tentokrát ty správné zkoušky - a začínám se těšit/bát, co nás tam čeká.

Inu - nebudu popisovat jednotlivé disciplíny. Ve zkratce stačí říct, že se sešla skvělá parta a že jsme si sice nalosovali chtěné první místo ve skupině,a le skupinu polních a vodních prací jsme zas až tak úplně nechtěli :)
Nicméně Drake evidentně s přibývajícím věkem zraje jako víno, takže krom smolné dvojky na vyhledávání (kde ale opravdu předvedl životní výkon) jsme naše méně oblíbené disciplíny absolvovali se ctí jen s minimem trojek. Proto jsme se těšili na den druhý, kdy nás čekali lesní disciplíny - Drakeovo oblíbené.

V neděli ráno jsme celý nadšení dojeli do lesa. Pravda, Drake byl přeci jen nadšenější než panička, která musela vstávat brzo ráno. Možná to byl ten osudný okamžik - Drake při povelu "hledej" nadšeně přeskočil nízké křovíčko maliní a udělal ještě pár (už méně nadšených) kroků. Když pak na druhé straně čtverce vyběhl, měla jsem intenzivní pocit, že kulhá. Ten pocit se změnil v jistotu ve chvíli, kdy se přiblížil. Kulhal. A celkem dost ... po zběžné prohlídce, která neodhalila žádnou běžnou příčinnu kulhání jako je například vražený trn, pro nás účast na MSR skončila. Riskovat nějaké vážné zranění, to tedy opravdu děkuji pěkně.

A tím končí naše pohádka. Následně se ukázalo, že si Drake podvrtl prst, rekonvalescence trvala 14 dní. Tož toliko k naší účasti na MSR :)



11.-13.5.2018 - KV KCHLS Humpolec

Vzhledem k mateřským povinnostem naší Erisky jsme letos museli vynechat tradiční DuoCACIB v Brně. Klubovka v Humpolci ale už v plánu byla - vždyť miminům bude 5,5 měsíce, takže už můžou na socializaci. A když se k našemu plánu připojily i Radka (která na sebe vzala to břemeno a přivezla pana tmavomodrého) a Iva, bylo jasné že to bude zážitek nad zážitky.
Takže první rozhodnutí - pojedem všichni, včetně gerontů, dětí a babičky. Což nakoplo Martina a prý přijede taky ... ok, bod první - najít ubytování pro 7 dospělých, 2 děti a 12 psů :)

Po pár dnech detektivní práce se podařilo. Moje vysoké Google-fu na mě vyplivlo několik krásných penzionků, kde byli ochotni ubytovat útulek, ale všichni měli plno. Až jeden moc milý pán volno měl a nás chtěl. Hurá!

Nevím jak ostatní, ale v pátek u nás probíhalo zušlechťování bouďáků. Světluška s Kačkou si tentokrát vážně zamakaly, především Cirda a Drake byli jak Ezau. Feridka měla svou vanovo-fénovou premiéru a na Erisce toho k česání a koupání po štěňatech ještě stále moc není. A pokud někoho napadá otázka "Proč jsem ji hlásila?" tak vězte, že odpověď je naprosto prozaická. Protože jsem blbec, kterému nedošlo že to zvíře bude plešaté a automaticky přihlásil všechno, co se přihlásit dá. Njn, lepší už to se mnou asi nebude.


Ale tak co - cílem je párty a príma víkend a socializace Feridky a Happynky a wellnes pro Gwendulku a odpočinek pro nás a prostě celkově pohodový víkend. Tak proč se stresovat výsledky.

V pátek večer dorážíme (jako poslední, jako obvykle) na místo ubytování. Je jedním slovem luxusní. Přesně co potřebuje banda bláznivých pejskařů s bandou neméně bláznivých psů ... přízemní, s částí podlah v protiskluzové úpravě pro geronty a mimina, velký oplocený areál, kde si mohou mladí běhat dle libosti, venkovní gril a vnitřní krb pro společensky naladěné lidi ... boží! Ani se nám ráno nechce nikam jet, obzvláště když předpověď počasí slibuje pařák.
V sobotu ráno statečně vyrážíme s Markétkou napřed, zabrat místo a postavit stany a kennelky. Nevíme kam jedem, nemáme adresu, takže se orientujeme podle mapy a podle ní i nastavujeme navigaci. A končíme na druhé straně rybníka. Ok, otočka, průjezd pidicestičkou kolem rybníka, kde na nás neveřícně koukají rybáři, mající zde zrovna závody. Dvě mladé (v případě Markétky určitě, u mě asi hrálo roli sklo) trubky s megaautem opravdu nevypadají jako závodní rybářky :)
Když jsem se pak stejnou cestou vracely zpět, protože průjezd z této strany rybníka na výstaviště je rozkopaný, už si téměř ťukali na čelo ... tsss.

Nakonec nacházíme cestu, stravíme stany, klece, kupujeme kafe a pět minut po skončení všeho toho vítáme zbytek skupiny a tváříme se, že už tady tvrdnem hodinu :) Pak už je vše jak má být - vyběhaná psiska odpočívají v kennelkách, my sledujeme šrumec, klábosíme s přáteli, přehazujeme Cirilu omylem zařazenou mezi psy a ochutnáváme z nabídky místního občerstvení. Mezi tím si jen tak mírnix týrnix odskakujeme do kruhu, kde předvádíme s větším či menším úspěchem více či méně vycepované psy. Aneb Markétko díky za Benjiho, je to nevycválaný puboš!

Sobotní večer proběhl ve znamení grilu, přežrali jsme se ou jé. Taky jsme podnikli maličkou procházku do okolí, které je nejen krásné, ale i dog-friendly.
A v neděli opět na výstavu (tentokrát už vím kudy), opět pohoda a opět vedro. Srovnání s loňskou bažinou ... nevím co bylo horší, ale příště se budu modlit za NORMÁLNÍ počasí :)

Výsledky vypisovat nemá cenu, jsou u každého obluďáka na jejich osobních stránkách. Posudky jsou krásné, dlouhé, opravdu popisují dotyčného psa ... přesně jak to má být. Mě pak víkend zlepšilo ještě sobotní setkání s kluky Hnědým a Fialovým, kteří přijeli na výstavu/návštěvu a kteří si měli možnost zařádit se sourozenci v humpolecké travičce. Díky! A dále děkuji všem za mazlení našich babiček, které viditelně pookřály, šťastné že jsou středem pozornosti. Stejně tak díky za léky a další pomoc pro Happynku - jste všichni úžasní!

A co ... dáme to za rok zase? :)