Kronika 2005

2.10.2005 - Borčiny PZ

Vzhledem k tomu, že Bobinka byla jediná, kdo zatím v naší smečce neměl podzimky, bylo rozhodnuto, jakými zkouškami s ní začneme. Protože mě nebaví jezdit po zkouškách samotnou, překecala jsem Ditu s Keskou, Péťu s Baruškou a Cleu s Eliskou, že jako to zvládnou a že pojedou zkusit štěstí taky. Termín byl stanoven na 2.10. do mých oblíbených honiteb a k milým myslivcům na karlovarsko a jako obvykle jsme se nejprve jeli podívat za panem Gregorem - pro rady a povzbuzení. Čtrnáct dní před plánovanou zkouškou jsme se tedy srazili u Cley v Horoměřicích, poskládali se do dvou aut (6 lidí a 6 psů) a vyrazili směr Chyše. První problém nastal hned po pár kilometrech, kdy se Honzík vedoucí naši výpravu nevyznal v nájezdech na dálnci a skončili jsme na Ruzyňském letišti na parkovišti. Zde převzala iniciativu Clea, že prý to tu zná a že nás vyvede. Poslušně jsme jeli za ní a jaké bylo naše překvapení, když i ona špatně odbočila a skončili jsme přesně na tom samém místě jako prve :o) A v podobném duch se nesl celý náš výlet. No hlavně že byla sranda.
V deset hodin jsme konečně dorazili na místo. Pan Gregor už nás čekal (jako obvykle se zabitým králíkem, dobrou náladou a spoustou rad a povzbuzení) a vyrazili jsme zkoušet. Slídění šlo všem vcelku dobře, střelba bez problémů, jen při dohledávce si Keska trochu postavila hlavu. Ale i to jsme nakonec zvládli. Drobnůstka se objevila u naší chůze u nohy - Borinka je chuťová, ráda pracuje a dělá radost, jen mě občas přivádí k šílenství svou prostoduchostí :o) Naprosto nechápe proč by měla chodit tak hrozně pomalu, navíc když ten strejda má mrtvolku. Pak mi ještě předvedla, že závislost na mě (ta na kterou jsem tak pyšná) není až tak horká a že s někým kdo jí voní "chcíplotinou" odejde bez otočení. A navíc vzorně u nohy - mrcha jedna :o)
Na konec jsme zkoušeli ještě vlečku a aport z vody. Kachna byla bez problémů, jen u vlečky se projevil Elisčin návyk ze cvičáku - šla po stopě, našla zajíce, ale stopa pána pokračovala dál. Nadšeně po ní doběhla k panu Gregorovi schovanému ve křoví, ten na ni houknul "Mazej zpátky a přines aport!", čuba se lekla a utekla k paničce. Bez aportu :o) No, my jsme se smáli dost, Clea už trochu míň :o)
Po návratu ke gregorovům domů jsme si ještě vyposlechli praktické rady a plni optimismu vyrazili na zpáteční cestu.
Týden po našem cvičení začala hárat Elis. Clea si určitě trochu oddechla, že už se nemusí bát, že to nezvládne a my ostatní jsme s rostoucí nervozitou sledovali kalendář.
Čtyři dny před zkouškami začala hárat Keska. No ještě že Baruška je kastrovaná a Péťa má pevné nervy, jinak bych zase jela sama :o)

A je to tady! Den D. Den Podzimek. Den brzkého vstávání a celodenního chození.
Vstali jsme (někteří dost neochotně) v půl páté ráno, konstatovali že leje jak z konve a vyrazili k Péťě. Cesta na Karlovy Vary byla poněkud prázdnější a tudíž rychlejší než jsme předpokládali, takže v hospůdce určené ke srazu jsme byli už v půl sedmé. Pan hostinský se sice podivil, ale promrzlé a zmoklé nás pustil dovnitř a dokonce nám uvařil i grog. Postupně se sjížděli další účastníci, až byla hospůdka plná zelených lidiček a psů všech možných tvarů a barev. Počasí nám vyloženě nepřálo, lilo jako z konve, ale zkoušky byly slavnostně zahájeny a vyrazili jsme na pole dobývati slávy.
Borka si vylosovala dvojku, bohužel první disciplína nám moc nevyšla. Křepelák před námi přišel na zvěř, aby mohl prokázat hlasitost byl nasazen i Border teriér a oba svorně a splečně zdrhli. Páníčci vyrazili poklusem do lesa s mohutným pokřikem "KE MNĚ, KE MNĚ!" a Borinka z toho byla vedle. Ode mne dostala povel "hledej" a jakmile odešla pár kroků, hned jí někdo volal zpátky. Tak to vzala jako bernou minci a při slídění se mi nehla od nohy :o(
Ale dál už jí musím pochválit. Dohledávka bažanta vzorová i s předsednutím (fakt nechápu za co ta trojka, pan rozhodčí mi původně hlásil za 4).
Vlečka zajíce trochu slabší, ale taky jí dotáhla do konce. Borinka se učila u Zairy a zastává názor, že je zbytečné jít po stopě mrtvého zajíce, který neuteče. Tak radši jakýmsi šestým smyslem vytuší směr a potom ověří plochu menšího letiště všude okolo - co kdyby tam byl nějakej živej.
Následovala stopa vůdce. Ta byla super, a pak - překvapení dne. Moje noční můra! Chůze u nohy. Jenže Borka mi asi holka četla myšlenku - zatáhni za to vodítko a utratim tě! - a tak z toho vyšla prý nejlepší chůze u nohy.
A už jen poslední disciplína - aport z vody. Dle mého názoru bylo zbytečné jít k rybníku, stejně jsme byli všichni včetně psů skoro utopený z toho deště, ale rozhodčí zaveleli a tak se šlo. Borka jako správný retrívr nedbala na to, že na břehu je skoro stejně mokro jako v rybníku, vlítla do vody s razancí střely země/vzduch, kachnu si narvala skoro až do žaludku a plavčila směr panička. Na břehu se pak projevila kachna na plicích a Bobinka bohužel zakašlala. S vodou a peřím vylítla i kachna - sice jsem ji stihla chytit, ale čtyřka už to nebyla :o) A to prosím po odcvičení všech psů jsem jí kachnu hodila znovu a přinesla ji naprosto předpisově i s předsednutím. Ale co, hlavně že to máme za sebou, zlepšovat se můžeme příště.

Po návratu do hospůdky samozřejmě přestalo pršet. Unavení a hladoví jsme koukli do jídelníčku a já s radostí zjistila, že mají pečené vepřové koleno a s chutí si ho obědnala. Tím skončily sympatie k mé osobě ze strany mladého myslivce, který nám dělal vedoucího skupiny a celou dobu se na mě mile usmíval. Asi si spočítal, že než živit mě, vyjde levněji smečka ohařů v plné zátěži, dva Bernardýni a krokodýl. No pravda - možná mě maminka měla pojmenovat spíš Adéla :o)
Po návratu skupiny ohařů a spočtení výsledků jsme naposledy nastoupili všichni ven a poslechli s výsledky. Borinka s Baruškou dopadli úplně stejně - obě 219 bodů a druhá cena, obě o jeden jediný bodík za cenou první. Ale radost jsme měli všichni, Péťa dokonce takovou, že zapomněla podat ruku rozhodčím :o)
Nakonec jsme všechno zvládli a unaveni dojeli domu. Jen dodnes nevím, jestli se zaběhnutý Border teriér nakonec našel nebo jestli bloudí po karlovarských lesích dodnes.
Těch pár málo fotografií z uplakaných zkoušek je tady.

10.9.2005 - 5P

S Rudou Desenským a všemi fajn lidmi z Ovčár jsme se rozhodli zúčastnit se pochodu 5 P (Pochod pro psy přes Pohoří), což je akce volně navazující na tradiční Pochod „Za Roboranem“, jehož první ročník se konal v obci Pohoří v roce 1976. A aby pejsci odsouzeni lidmi k utracení nemuseli být stále jen v areálu Ovčár, přibrali jsme si k našim domácím mazlíkům každý dle svých možností ještě jednoho "z polepšovny".
Ještě před startem jsme vyfasovali tričko propagující Ovčáry (skromně se pochválím - hezky jsme je s Verčou vyrobili) a šli se zapsat, čímž jsme nejen pořadatelům, ale i lidem okolo způsobili menší šok. Trasu jsme s ohledem na věk nejstaršího účastníka a kondici prý psů (dle mě spíš páníčků) zvolili kratší, pouhých 8 km. Ovšem hned na začátku jsme se jaksi zakecali a trochu zakufrovali. Naprosto sice nechápu, jak může najednou zabloudit dvaatřicet lidí, ale stalo se. Navíc jsme ještě prošli posledním kontrolním bodem asi půl hodiny po startu, ještě ke všemu v protisměru, ale té paní na stanovišti to vůbec nepřišlo divné a poslala nás dál a navíc ještě špatně :o) Když jsme si omyl uvědomili, nemělo už cenu se vracet. Takže jsme podle plánku zkřížili obě trasy dohromady, částečně je prošli v protisměru, tu a tam to vzali i úplně jinudy :o) Z původně krátké tratě bylo nakonec 13 km, ale přežili jsme to všichni.
V cíli dostal každý čtyřnohý účastník pochodu medaili, diplom a vzorek krmiva, lidičkové k občerstvení buřta s chlebem (měla jsem jen ten chleba) a všichni svorně jsme popadali do stínu.
Od pořadatelů jsem vyzvěděla, že celkem se zúčastnilo 204 psů s doprovodem 321 lidí a že naše Belinka byla nejstarším psím účastníkem. Fotky z naší tůry jsou zde.

21.8.2005

S Ditou jsme se rozhodly spáchat pokus o Podzimní zkoušky (Keska a Borka), a tak jsme se vyrazily trochu trénovat. Ochotně se nabídla Libuška, ať že přijedem na návštěvu, že si pokecáme a pocvičíme. I skočlili jsme všichni do auta (dokonce i kluci), do Příbrami jsme šťastně dojeli a Libuščin dům našli. Ta nás mile a ochotně pozvala dovnitř, za což se jí Zája s Keskou odvděčily totálním rozkousáním plyšáka a Aros ve svých letech podlehl primitivním pudům a tváří v tvář voňavé Mimišce ochcal dveře od kuchyně - dobytek jeden. Nejsem si jistá, že nás tam ještě někdy budou chtít.
Nejprve jsme se šli projít po okolí a já jen bledla závistí, když Libuška na naprosto úžasné cestě prohlásila, že tam choděj jen "na krátkou", že je to taková rychlovka a jinak že maj hezčí trasy. Holt Praha není ideální, no. Seznámili jsme se i s Australskou ovčačkou, což je opravdu milý pejsek, jen snad že mu vzadu něco chybí. Zase ale nepřepíná televizi a neshazuje hrnky ze stolu :o)
Po návratu jsme dostali k obědu fantastický kuře, za což ti Libuško ještě jednou moc děkuju, protože mám neustále na talíři, že nevařim a když už, tak "ne tak jako Libuška". No ale nic.
Po obědě přijeli ještě na návštěvu další 2 + 2 holky a vyrazili jsme na pole. Postupně jsme se vystřídali na zajíčkovi a bažantovi, Borinka byla standartně nadšená z chcíplotinek, ale největší radost mi udělal Arosek, který i ve svém věku pracuje s obrovskou chutí (když se mu samozřejmě chce). Ale tady se asi předváděl před všema těma ženskejma ... Příjemný den jsme zakončili další procházkou a konečným hromadným focením. Výsledky naší práce jsou tady.

červenec 2005

A je tu další tábor našeho oddílu. Tentokrát jsme se ocitli na Planetě smrti (kdo nezná, doporučuji stejnojmennou knihu od Harry Harrisona) a hned jsme se začali cvičit na přežití ve zdejším nepřátelském prostředí. Fotky dokazují, že to byla práce těžká, ale snažili jsme se a po třech velmi velmi náročných týdnech jsme se vrátili na naši domovskou planetu všichni živí a zdraví.

3. - 5.6.2005 - první Freetrek

Jednoho krásného (asi) dne jsme na diskuzním fóru Zlatého retrívra začali mluvit o Dogtrekingu. Většině z nás přišlo škoda, že na oficiálních závodech musí být pes celou dobu upoután na vodítku - upřímně si dokážu představit cestu kolem vody v letním horku s našima třema obludama na špagátě :o) Každopádně slovo dalo slovo, termín se taky dohodl a tak vznikl nápad na Retrívří Freetrek (neoficiální závod party magorů), který se neřídí ofiko pravidly. Organizace se ochotně ujaly Čapka s Cleou a opravdu si daly záležet - nejen trasu, ale i soutěže si na nás vymyslely :o)
V pátek jsme se všichni sjeli do Mšena, ubytovali se v chatičkách a šli se seznámit s místní hospůdkou. Počasí krásné, pivko i límoška dobré, večer příjemný - no prostě super idilka. A Honzík pilně fotil, tak se na to podívejte.
V sobotu ráno sice pršelo, ale aspoň mi čokli nebudou utíkat k vodě. Vylosovala jsme si trojku, nožky protřepala a byla jsem vypuštěna na trasu. Podle mapy mě čekal klidný úsek, tak jsem se zatím věnovala vymýšlení básničky ze zadaných slov (jeden z úkolů). Cesta příjemně ubíhala, šla jsem docela dlouho s Mírou a Martinem, dostávali jsme razítka na kontrolách a odpovídali na soutěžní otázky. Počasí se taky umoudřilo, takže nakonec to byla bezva procházka (až na ten závěrečnej kopec :o)). Do cíle jsme dorazili v docela slušnym čase, pak postupně doráželi i ostatní a nakonec přišli i Dita s Hankou s Keskou a Aredm v náručí - až jsme se všichni lekli. Jedině jsem snad nepochopila Jirku od Simony, který se Sheilou téměř celou trasu běžel (nepochopil asi rozdíl Treku a Canincrosu), a pak si ještě cvične zaběhl Běh Terryho Foxe. No co taky chcete od někoho, kdo má doma Maliňáka :o)
Odpoledne nás čekalo vyhlášení výsledků. Jaké bylo moje překvapení, když jsme skončili na druhém místě! A to nás porazil právě jen Jirka, a to se nepočítá, protože prohrát s tryskáčem není ostuda :o) A navíc Arosek byl za seniora (teda ne že by se tak choval, ale věkem). Prostě nečekaný úspěch.
Večer jsme se ještě pobavili u básniček a pak už jen grilovali a opulentně hodovali.
Neděle nás zastihla na dalším výletě, který bohužel předčasně (asi po 150 metrech) ukončili Čapíci, protože Seth převzal naši štafetu a pořezal si nohu. Zbytek naší skupinky proťapkal dalších asi 8 km a pak už unaveně vyrazil ku svým domovům.

16.4.2005 - pochod Bukovnem

Vypravili jsme se na - pro někoho již tradiční - pochod retrívrů Bukovnem. Hned při cestě do Bukovna jsme samozřejmě s Ditou zakufrovaly, protože jsme poněkud nepochopitelně minuly sjezd z dálnice, ale nakonec jsme se našly a do správné vesničky na mladoboleslavsku dorazily včas.
Slavnostní zahájení proběhlo za zvuku trubek, a pak už jsme všichni hromadně vyrazili na trasu pochodu. Sluníčko celkem nemilosrdně pálilo, cesta vesele ubíhala, my jsme si povídali, pejsci lítali a hráli si - prostě idilka. Jediné co našemu Arouchovi chybělo ke spokojenosti byl rybník, ale i to vyřešil se šarmem sobě vlastním a schladil se v nalezeném bahništi. Od poloviny cesty jsem tedy místo se dvěma zlaťáky šla s jedním zlaťákem a jedním skrofletem :o)
Příjemná cesta byla dvakrát přerušena stanovišti, na kterých jsme plnili zadané úkoly. Odložení na prvním šlo psům dobře, zato panička se ne a ne trefit míčkem do jamky. Na druhém jsme naházeli do pole čtyři míčky a pesák je měl rychle najít a přinést. To už trochu pokulhávalo - oba blbouni hledali chcíplotinky a na míčky z počátku kašlali. Ale i to jsme nakonec zvládli a dorazili jsme do cíle notně unaveni a téměř uvařeni. Ale hrozně spokojeni :o) Na naši radost se můžete podívat na fotkách.

Rok 2005

Nový rok jsme přivítali na chatě u Čerčan, ve složení 4 lidi a 4 psi. Počasí nás trochu překvapilo - už dlouho jsem nebyla 29. prosince na procházce jen v tričku, ale pesákům to vůbec nevadilo. Nový rok jsme oslavili procházkou a samozřejmě i koupelí v řece. Někdy vážně uvažuju o inteligenci našich pejsků :o) Každopádně přežili ledovou vodu i následnou pětihodinovou lítačku po lese, dokonce se doma tvářili lehce unaveně. Fotodokumentaci našich oslav můžete vidět tady.

7.9.2003 - Zájiny PZ

Jednoho krásného srpnového rána jsme se vydali na cestu k našemu dvornímu poradci přes výcvik abychom mu ukázali jaké je to naše nové zlatíčko střevo. Když jsme dorazili do Chyše (Chyší ?), pan Gregor již stál na zahradě a zamával naší berušce před nosem vycpaným králíkem. V zápětí zjistil, že to byla chyba, a že se pětadvacet kilo živé rtuti těžko sundává z krku. A tak jsme vyrazili ven. První zastávka byla u rybníka. Zairuška vzorně počkala až aportek dopadne do vody, pak pro něj skočila šipku a vynesla předpisově na břeh. Jenom to odevzdání v sedě jí moc nešlo. Ale dle verdiktu našeho poradce to stejně byla moje chyba. Následně jsme od vody plynule přešli na pole, kde měla barbucha předvést svou ochotu k práci a vlohy pro slídění. Nadšeně zapadla do vysoké trávy která tam rostla a jala se lovit zajíce. To že tam někdo vystřelil ani nezaznamenala, zato stihla najít hnůj a vyválet se v něm. Pak jsme zkoušeli naší slabou stránku - vlečku. Zairunka nosí ráda a dobře, jen jí ještě nedošlo, že když jde po stopě, tak má dát čumák na zem a čuchat. Místo toho si vypracovala zajímavý styl volného hledání kříženého s intuicí. Vždycky sice králíka najde a přinese, ale mám pocit že to příliš neodpovídá představě rozhodčích na zkouškách. Když jsme se vrátili zpátky ke Gregorovým, zasedli jsme ke stolu a začali rokovat, co je třeba zlepšit a co je dobré. Najednou mi pan Gregor podává nějaké papíry a že "prej to mám podepsat." Tak sem podepsala. A to byla chyba. Byla to totiž přihláška k podzimním zkouškám, které se konaly přesně za týden. Najednou se do mě dala klepavka při představě, že by to naše nevychovaný nemehlo mělo jít na zkoušky, navíc na podzimky a ještě ke všemu se mnou jako s vůdcem. Jasně že už jsem byla na podzimkách s Aroskem, jenže na toho je spoleh, ten vymýšlí blbosti při výcviku, ale na zkouškách se snaží a nikdy by mě nepodrazil (aspoň doufám). Malinko mě děsila představa, že na dopilování všeho co neumíme máme týden a že čubinka nikdy neviděla kachnu, protože ty se smějí lovit až od 1. září a ty zkoušky jsou už 7. září. Ale co, jak pan Gregor říká, zkoušky jsou od slova zkusit, tak to zkusíme.
Tak a je to tady. 7.9.2003, den zkoušek. Ráno se samozřejmě vstávalo brzo, abychom to všechno stihli. Když jsme v 8:00 dorazili do Rosnice (kde jsme dělali podzimky i s Aroušem), našli jsme jenom jednoho myslivce, který nás odnavigoval do blízké vesnice, neboť v Rosnici na poslední chvíli odmítli v místní hospodě naši účast. Dorazili jsme na místo určení a šli jsme se zapsat. Všechno proběhlo hladce, jen se páni myslivci trošku pozastavili nad věkem naší čubinky (11 měsíců a 10 dní) a nad tím, že jsme z Prahy. Další ránu jim uštědřil Zaruščin očkovák, kde jsou vylepeny známky ze všech vakcín co lze naočkovat. Ale přežili jsme to všichni, a tak jsme v půl desátý zavřeli Aroska do kufru od auta, pěkně do stínu se staženým okénkem a vyrazili s barbuchou dobývat slávu na poli loveckém. Sluníčko nám k tomu krásně hřálo a když jsme dorazili na místo určení, tekl z nás pot ze všech. Bylo nás tam pět vůdců: dva goldeni, dva labroušci a jedna fletice a početná korona čtyř rodinných příslušníků. Zairunka si vylosovala číslo 3, takže jsme šli pěkně uprostřed. Začali jsme báječně, už naše hlášení: "Pane rozhodčí vůdce Jana Taubrová s fenou Zaira Bri-col black and White jsou připraveni k pokusu o splnění podzimních zkoušek." bylo přijato s neskrývaným veselým. První byly na programu ochota k práci, slídění, reakce na střelbu a popřípadě i stopa živé zvěře. Na Zairu bohužel vyšlo pole se strništěm, na které nás navíc poslali proti větru, takže čuba začuchala, rozhlédla se a víc o terén zájem neprojevila. Ochotu k práci dostali za 3 a slídění taky. Nejhůř dopadla fletice, která měla podobný terén jako my, jenom na vojtěšce. Ta zjistila že tam není nic zajímavého, vzorně se zařadila k noze svého vůdce a tím to pro ní skončilo se známkou 2. Všichni pesani (kromě prvního goldena) měli smůlu na terén, a tak slídění a ochota k práci skončili 4x za 3 a 1x za 4 body, jinak ostatní všechno za 4. Naše Zairucha měla ještě prokázat nos na stopě živé zvěře, na kterou při slídění nepřišla, a tak páni rozhodčí protáhli chudinku koroptev křovím a pustili tam čubu. Zairunka koroptev nadšeně vyčuchala (přiznám se, že mi spadl kámen ze srdce, protože čuchala podél rybníka) a aportovala mi jí zpátky. Po vyhodnocení následovala poslušnost a vodění na řemeni - naše slabá stránka. Zairunka se chovala vzorně až do té doby, než objevila zbytek produktu lidského trávení, který tam nějaké prase po sobě zanechalo. A tak aniž jsem cokoliv tušila, naše popelnička si plynule ukousla. Po pár krocích mě upoutal smrad a po kouknutí i nahnědlý proužek okolo tlamičky a blažený výraz v očích našeho sluníčka. Přiznám se, že zkoušky v té chvíli byly to poslední co mě zajímalo a čubu jsem pěkně vytřepala z kožichu. Bohužel rozhodčí nám to spočítali za 3. A pak následovala vlečka, neboli dohledávka srstnaté zvěře na dálku v poli. Můj postrach. Nastoupili jsme, rozhodčí natáhl vlečku (podle mě stráááááááášně dlouhou) a já vypustila čubíka s povelem "hledej stopa" a s tichou motlitbou. Přiznám se, že jsem chtěla zavřít oči, ale Zairunka mi vzal dech. Nasadila nos na zem a jela jako dráha. První oblouk bez problému, druhý taky a asi 5 metrů před cílem navětřila a došla pro králíka přímo. Popadla ho pěkně uprostřed a metelila s ním zpátky až jí přední nohy ušáka mlátili přes čumák. Jen jsem se bála, že si ho přišlápne, on totiž ten králík byl pomalu tak dlouhej jako ona. Ale statečně přinesla a s výrazem "dobrý - ještě" mi ho vyplivla k nohám. Takže zase za 3, ale hlavně, že už to máme za sebou.
Další nás čekala dohledávka pernaté zvěře. Zaira nastoupila, nekoukala, našla bažanta, přinesla bažanta a chtěla odevzdat bažanta. Jenže já jí to zkazila. Jak jsem byla vynervovaná, že pustila zajíce, udělala jsem k ní krok (teda spíš skok) a Zairucha se lekla a pustila. Celá korona mě za to pěkně zhvízdala, ale já už jsem si na ty trojky pomalu zvykla :o) Po dohledávce jsme měli chvilku volno, protože nebyla kachna, a tak se pesani šli vykoupat. Radost z vody jim kazil jenom labuťák, který se nehodlal o rybník dělit a statečně bránil svoje hejno.
S napětím jsem očekávala poslední disciplínu aport z vody a jaké bylo moje překvapení, když nás začali zkoušet ze stopy vůdce. Já úplně zapomněla, že na podzimkách je i tohle a vůbec jsem to s čubíkem ani nezkoušela. Při představě, že jsme se dostali až sem a teď vypadneme kvůli pitomé stopě vůdce a ještě k tomu mojí vinou, mně jímal infarkt. Ale nedalo se nic dělat, nastoupit jsme museli. Navíc mi moc nepřidali ani pesani před námi, všichni se šli podívat na místo dohledávky bažanta, jestli tam náhodou není ještě jeden a naše Zairucha na ně koukala s děsným zaujetím. S představou běhu a lovu našeho puberťáka po širokém okolí jsem jí naposledy zamávala a šli jsme se s maminkou schovat. Z křoví jsme se zatajeným dechem čekali, jak se Zairuška půjde podívat támhle na pejska a támhle na zajíčka, ale ono nic. Strach z neznámého prostředí zaúřadoval a naše beruška nasadila rypáček a doběhla za námi s rychlostí tryskového letadla. Radostí ze shledání nám i panu rozhodčímu olízala celý obličej a my jí, za tu čtyřku, málem taky. Teď už zbýval jenom aport kachny a bylo by to doma. S nadějí i obavami jsem přistoupila k vodě, posadila čubu a sledovala, jak kachna plachtí vzduchem a dopadá na hladinu asi 8 metrů od břehu. Zairunka hořela nedočkavostí podívat se, co že to tam spadlo, tak sem jí sundala obojek, zavelela "přines!" a vypustila. Tak krásnou šipku jsem u psa už dlouho neviděla. Zairunka přelétla vodu, čapla kachnu a plavala zpátky. Když se přiblížila ke břehu, byla ve mně malá dušička. Přímo jsem jí viděla, jak kachnu pouští a jde se kouknout na vodoměrky, ale beruška mě překvapila. Vytáhla kachnu na břeh, hodila mi jí k nohám (takže zase za 3, ale mě to bylo jedno) a plácla s sebou do trávy s výrazem totálního vyčerpání. Však byla taky na nohou od šesti od rána a teď bylo skorem půl třetí. Ještě vyhodnocení od rozhodčích a šup zpátky k autu vysvobodit Aroska. Zaira si s ním ráda vyměnila místo v autě, a protože se jako obvykle čekalo na ohaře, šli jsme se s Aroušem zatím projít. Ve čtyři hodiny už byli zpátky ohaři i my, tak zase ven čubinka a hezky počkat na vyhlášení. Velmi nás potěšilo, že zkoušky zvládli všichni přihlášení psíci (ačkoliv jim to někteří vůdci úspěšně kazili - například já, nebo naše kamarádka s Českou fouskovou), a to tak dobře, že téměř polovina byla v první ceně. Mezi nimi dokonce i my. Obrovská radost byla na chvíli vystřídána strachem, že se rozhodčí přece jenom spletli, když při gratulaci na mě jeden spiklenecky zamrkal a zašeptal mi něco do ucha. Tu větu už nikdy nezapomenu. "Jste první koho znám, kdo přijeli na lovecký zkoušky v červenym obojku s tlapičkama, ale čubince to moc sluší."