Kronika 2006

3.11.2006 až 12.11.2006

Nechala jsem se od Šárky přemluvit na výstavní maratón, kdy jsme spojili dvoudenní výstavu v Nitře se Světovou výstavou v Poznani a doplnili to týdnem dovolené. Celá akce byla pečlivě naplánována, takže se samozřejmě zhatilo všechno co jen šlo. Plán byl následující - v pátek vyjedem z Prahy se Šárkou, v Brně přesedneme do našeho auta k Honzovi (který tam byl už týden na služebce a vezl většinu našich věcí) a pokračovat budeme do objednané chaty. Tu jsme měli mít celou pro sebe až do pondělního rána, kdy jsme chtěli vyjíždět do Polska.
První problém nastal už v pátek ráno. Ještě jsem psala majiteli chaty, že asi přijedeme později, protože cesty byly pod ledem. Obratem mi přišel mejl, v němž se pán podivoval, že máme zájem o ubytování, když jsem mu ho týden předem nepotvrdila. Argument že jsem to objednávala tři dny před požadovaným potvrzením sice vzal, nicméně chata byla rozkopaná kvůli opravě elektřiny. Co teď? Naštěstí mi pán za chvíli psal znovu, že nám zajistil hotel v blízkém městě. Díky mu srdečně. Ovšem podmínkou bylo, že se musíme ubytovat do 22:00, jinak nám pokoje nedrží.
Po konzultaci s řidičkou jsme konstatovali, že pokud vyjedem z Prahy ve tři, není to problém stihnout.

Jasně že jsme vyjeli v šest. V půl sedmé, kdy jsme se teprve prokousali kolonou k dálnici, jsem volala Honzíkovi do Brna, ať na nás nečeká a jede převzít pokoje. Ještě že je tak trpělivej, nemít ho, tak jsme spali celý víkend v autě. No, nakonec (ale opravdu až nakonec) jsme šťastně dorazili do Hurbanova a v půl druhé ráno konečně zapadli do postýlek. Jedinou skvrnou na kráse byl fakt, že musíme odjet už v neděli, protože na pondělí pro nás místo již nebylo.

Ráno nás čekalo předvedení na mezinárodce, kde posuzovala paní rozhodčí ze Švédska. Arosek šel z naší smečky na řadu jako první a paní rozhodčí z něj byla naprosto unešená. Takže V1 a dokonce jsme dostali do posudku, že je škoda, že je již ve veteránech :o) Následovali holčičky, obě s moc hezkými posudky a obě s VD, kdy Záje byla vytknuta chybějící srst a Bobince naopak nechybějící kila. Večer jsme ještě v závěrečném kruhu předvedli "nahatý" holky, když obě ráno dostali BOBa.

V neděli jsme tedy zbalili všechny věci a vydali se podruhé na výstaviště do Nitry. Tentokrát nás čekala Klubová výstava slovenského Retriever klubu. Arosek opět získal V1, čímž splnil podmínky pro udělení titulu Slovenský veterán šampion. Pan rozhodčí nás pochválil a následně všem kolem kruhu vysvětlil, že i přes vysoký věk 9,5 měsíce je pes ve výborné formě :o) Moc jsme se všichni pobavili, a musím se přiznat, že jsem si škodolibě pomyslela, že konečně neperlím já :o)
Následně se mu líbila i Borinka, která získala V4. A Zája sice s VD, ale s pochvalou za milou a klidnou povahu - tak nevím, koho to ten pán posuzoval :o) A zatímco my jsme běhali v kruhu, Honzík běhal po Nitře a hledal internetovou kavárnu, aby našel nějaké vhodné nocležiště.

Ihned po skončení posuzování (díky Sylvě Hanové, že nás její fenka porazila o nejlepšího veterána, jinak by jsme tam museli zůstat) jsme se zbalili a vyrazlili do Čech. Protože jsme ráno stejně museli do Ostravy, našel Honzík hotel přímo v Ostravě, kde brali pejsky a ceny měli lidové. Přespání bylo fajn, ráno jsme vyvenčili, nasnídali se a vyrazili najít veterinu, kde mi slíbili půjčit magnetoterapeutický přístroj na Aroskovu stále ne-jistou nohu. Pak už jen nákup a hurá do Polska.

Do Poznaně jsme vybrali cestu, která byla na mapě označena jako rychlostní silnice, aby jsme se vyhnuli dálnici. Po nějakých 150 km Honzík prohlásil, že "jestli potká nějakého poláka s frézou, narve mu ji tam, kam slunce nesvítí". Stav silnice katastrofa a v kombinaci s poněkud sebevražedným stylem jízdy polských řidičů, jsme na místo určení dorazili kolem jedenácté. Tam nás čekal krásný rodinný hrad a velice milá paní domácí. Ukázala nám pokoje, objednali jsme si snídaně a dozvěděli se pozitivní zprávu, že další hosté přijedou až v pátek.
Náš pobyt se dá charakterizovat jedním slovem - RÁJ. Ráno jsme vstali na devátou, královsky posnídali a vyrazili po nádherném okolí na dlouhou procházku. Jediné co mi poněkud zkazilo požitek byl fakt, že mě v úterý skolila angína a horečka. Holt někdo na vlastní dovolené relaxuje, já marodím. Ale i tak to stálo za to.

Ve čtvrtek jsme poprvé vyrazili na dějiště Světovky, a to s naháčema. A kromě zimy v hale, polsky a ručně psaných posudků a absence jakýchkoliv cen jsme dopadli velmi dobře. Šárka s Neus V2, s Xolíkem V1-CWC a já jsem na své premiéře s peruánkou Nenyou vybojovala V1-CWC. O to víc jsme se těšili na další dny.
Páteční kruhy patřili barzojce Arisce, která díky nedostatečnému osrstění dostala pouze D, ale i tak, aspoň se proběhla :o)
Po sobotním volnu jsme v neděli ráno zabalili a naposledy se vydali k výstavišti. Přijeli jsme brzo ráno, takže jsme si v klidu vybrali výhodné místečko a vybalili si věci. Vzhledem k nízkým teplotám v hale zůstali zatím pesáci v autě, ale netěště se, fotek stejně moc není. Všude hlava na hlavě a mě stále ještě nebylo nejlépe. Když přišla hodina H převlékla jsem se do "společenského" šatu a vyrazila předvést Aroska. Veteráni byli přihlášení dva, což nám zaručovalo nejhůře druhé místo. Ovšem výbornou jsme dostat nemuseli, takže ...
Podle katalogu s námi měl běhat pejsek O'CONNOR du Bois de la Rayere, který je o rok mladší než náš dědek (a to už je znát), navíc šampion a s klidným a pěkným postojem. Takže zaslouženě skončil první. Arosek se nenechal zahanbit a předváděl kolik energie se v jeho starém těle ještě nachází. Navíc si trouba usmyslel, že Connor je fenka a že určitě hárá. To co vyváděl v kruhu mělo k elegantnímu klusu který tak hezky umí velmi daleko, málem jsme se oba přerazili, každá noha mu šla jinam jak zabíral naplno. Nicméně jeho radost ze života byla opravdu vidět. A V2 je pro nás velký úspěch.
Holky šly na řadu asi o půl hodiny později a díky mé nezlomné víře, že bude Borka hárat i najednou. Takže musela nastoupit Šárka, která předváděla Záju. A slušelo jim to. Jen škoda že paní rozhodčí vykázala místo pro posuzování mimo koberec, kde to na dlaždičkách děsně klouzalo. Každopádně Zája dostala VD, což je na světovce velký úspěch a Borinka dokonce V. Měli jsme samozřejmě obrovskou radost a hned jsme to šli oslavit dobrým obědem.
Pak jsme si ještě na památku udělali foto na stupních vítězů a koupili pesákům odměnu a pamětní medaile. A hurá domů, tentokráte po cestě, kterou nám poradil Libor od Andulky a Apolla (díky ti Libore). Takže, ačkoliv jsme se z Poznaně prokousali teprve kolem šesté večer, o půlnoci už jsme byli v Praze. Totálně vyčerpaní, ale šťastní a spokojení jsme konečně ulehli do vlastních postýlek.

7.10.2006

Opět jsme se vypravili na výstavu, spíš ze zvědavosti než z čehokoliv jiného. Ono také s naší bandou lazarů pomýšlet na nějaké umístění … to by byla velká drzost. Nicméně zaplaceno bylo, v Českých Budějovicích – jak praví klasik – by chtěl žít každý a navíc stejně jela Šárka s Ariškou, tak aby jí nebylo smutno. Plán dne byl v hrubých bodech načrtnut s možností operativního doplnění dle potřeby a situace. Že do kruhu nepoleze Bobule bylo jasný už od začátku – po operaci má stále ještě vyholenou nohu a krk, navíc díky nedostatku pohybu a jejímu neztenčenému apetitu připomíná spíš vorvaně než goldena. Asi jí nechám podvázat žaludek :o) Dědečkovi byla ponechána možnost výběru, jestli se mu bude chtít běhat nebo ne. Teda, abych upřesnila – běhat se mu chce vždycky, ale občas ne v kruhu. Navíc pochroumaná nožka se sice už zahojila, ale co kdyby – počasí je počasí a léta už taky má … Zairunka měla právo volby schované u mě – uvidíme jak se mi bude chtít tahat naší poletuchu.

Cesta kupodivu proběhla bez jakéhokoliv problému (pokud teda nepočítám toho magora, co mě málem srazil když jsme zastavili na venčení), a tak jsme nejen včas, ale i bez nervů dorazili na českobudějovické výstaviště. Myslím že už tato skutečnost mě měla varovat, abych z auta nevystrčila ani nos, nicméně komu není rady ….
Kruh pro retrívry jsme našli bez problémů, stejně jako spoustu známých a milých tváří. V příjemném rozhovoru ubíhal čas a najednou bylo třeba zjistit, jakou má dědek náladu. Vesele poskakoval (další neuposlechnuté varování), do kruhu se těšil, tak jsme šli na to. Trochu mě sice zaskočil pan rozhodčí, když se optal jestli Arosek zvládne uběhnout dvě kolečka, ale názorně jsme mu předvedli, že pohyb nám není cizí. Pak jsme ho ještě potěšili tím, že mu zbyly i nějaké zuby (no nebýt Záji a její cihly, tak má ještě všechny) a se známkou výborný 1 čekali na dění další.
Zairuška nakonec do kruh šla také – vzhledem k tomu, že tři fenky nenastoupily (mezi nimi i Borka) došli jsme si pro své standardní VD, ale tentokrát se nám podařilo sáhnout si i na pořadí - byla čtvrtá ze čtyř :o) Ovšem posudek máme krásnej, dokonce pan rozhodčí kulantně vyjádřil, že je čuba jak opelichanej smeták – prý srst ve výměně :o)
Nakonec ještě zbýval boj o titul BOB a o nejlepšího veterána. Veterána po právu dostala dvanáctiletá fenka (bože chci v jejím věku vypadat taky tak dobře!) a pak už jen ten BOBík. Pan rozhodčí nechal nejprve proběhnou „mlaďochy“. A ejhle – když kolem nás běžela mladá fenka, Arosek vystartoval vpřed třetí kosmickou s jasným cílem vepsaným v jeho chlípném pohledu. Naštěstí předváděčka vydržela (kupodivu) a mohli jsme vyrazit do běhu my. A že to bylo předvedení. Protože znám dědka jak svý boty, vím že mě občas převeze a většinou v tu nejnemožnější chvíli. Bedlivě jsem proto dávala pozor, když jsme běželi kolem inkriminované fenky (panička sice tvrdila že nehárá, ale upřímně – znám dědka i jeho reakce opravdu dost dobře). Arosek poslušně běžel vedle nohy, ovšem jen do chvíle, kdy jsem si oddychla, že už to máme za sebou. Ten zmetek hodil myšku, podlít mi před nohama že jsem se o něj mále zabila a tradá za čubou. A já trouba místo abych pustila vodítko (aspoň by se ukázalo jak nehárá :o)) jsem ještě škubla do protisměru. Výsledek našeho snažení na mokré trávě si můžete domyslet sami. Jak se mi podařilo nespadnout je ve hvězdách, ovšem natažený lýtkový sval mě bolí snad ještě teď a Arouch si pro změnu zase hnul s nohou a vesele skákal po třech. A pak chudinka ode mě ještě dostal po čumáku. Pan rozhodčí nás se zájmem pozoroval a evidentně se dobře bavil. Nakonec pronesl cosi o mladém duchu a o tom že „my chlapy to máme těžký i ve stáří“, takže jsem měla sto chutí mu tam toho blba nadrženýho nechat.
Perlu výstavy jsem ovšem, jako obvykle, zplodila já. Po posouzení jsme šli ke stolu vyzvednout papíry a pogratulovat vítězi. Družně jsme povídali s rozhodčím o vitalitě veteránů a nakonec se rozloučili a že jako jdeme. A já, věrna své tradici různých přezdívek našich psů dala Aroskovi povel: „pojď ty kašpare!“ Od stolu se ozvala odpověď: „ne děkuju, já to mám domů ještě dost daleko.“ a pan rozhodčí se výborně bavil. On se totiž jmenuje Kašpar!

No tak k tomuhle pánovi už nikdy, nikdy, nikdy do kruhu nevlezu!!!

30.9.2006 - Výstup na Lovoš

Zase jednou někoho napadlo, že jsme vlastně už dlouho nikde společně nebyli a nespáchali nějaký výlet. A tak se Clea, jakožto zkušené organizátorka rozhodla a v mapě zabodla prst na Lovoš.
Nejprve tedy několik informací? Lovoš je kopec. Podle mapy měří 570 metrů, ale pokud na něj šplháte v relativním horku, je to určitě víc. Nahoře je turistická chata s hospůdkou a když už vám nevyjde výhled kvůli mlze (jako nám), tamnější langoše za tu námahu určitě stojí. Ale abych nepředbíhala ...
Když bylo dohodnuto kdy a kam, určilo se místo a čas srazu. Komentář Honzíka byl velmi příhodný a v doslovné citaci zněl: "A řekl někdo Clee, že ten pitomej kopec tam bude i v deset dopoledne?" Nicméně jsme ráno vstali a vyrazili po dálnici směr Děčín, za vydatné podpory Honzíkova PD-áčka s nově nainstalovanou GPS. Cestou vznikla kuriózní situace, když nás předjel malej Nissan a já zavýskla, že je to Yvona s Endou. Honza je dohnal (he he he, prej je maximálka 130 km/hod) a já jukla na řidičku. A ono to mělo brejle. Usoudila jsem tedy, že to asi Yvona nebude, ale jistá jsem si nebyla ... ale zase ty brejle a ta rychlost ... Honzík ji pro jistotu dohnal ještě jednou, ale ani tak mi paměť neosvěžil, a tak jsme Nissana nechali odjet.
Před půl devátou jsme dorazili k motorestu ve Velemíně, kam akorát zajížděla rodina Hejných. Do motorestu jsme vtrhli jako veká voda a za nevěřícného výrazu servírky se naskládali ke stolu. Postupně doráželi další účastníci (včetně Yvony s Endou v Nissanu :o)), staří známí i nové tváře a nakonec k velkému překvapení všech dorazila i Zuzka Bzuková s Hendýskem, která doma zanechala malou Terezku napospas manželovi (nebo naopak? :o)). To už obsluha vypadala těsně před infarktem, a tak jsme v zájmu zachování jejího duševního zdraví zaplatili a vydali se na cestu. Ale ještě před tím jsme navštívili místní jednotu, kde moje maličkost zakoupila zapomenuté buřty.
Vrátili jsme se auty kousek zpátky do vesničky Oparno, kde jsme zaparkovali (k poteše a povyražení místních) na náměstíčku. Když se všechny žluté obludy dostatečně přivítaly, páníčci si identifikovali ty svoje, namasírovali si lýtka a směle vyrazili na trasu. Míra nás všechny ubezpečil, že je to "nějakejch 1,5 až dva kiláčky" a že "pudem tady podél potoka, ať se pesani ještě vyblbnou". Vyrazili jsme tedy plni optimismu. V polovině kopce prudkého jak ... něco hrozně prudkého, udýchaní, zpocení a vyčerpaní jsme Clee připomněli její větu, kterou nás na tuto akci nalákala. Její: "Zhuštěných vrstevnic se nelekejte", bude navždy zapsáno v našich pamětích. Míra nám vysvětlil, že jsme ušli asi dva kilometry a jsme na půl cesty, a to proto, že kolem potoka je to delší, ale méně prudké a my se zase vydali dál.
Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol, rozevřel se nám nádherný výhled do kraje - vše do vzdálenosti cca 500 metrů jsme měli jako na dlani, ostatní se topilo v mlze. Ale i tak jsme byli šťastní, že už to máme za sebou a že dolu už je to z kopce. Nahoře jsme ochutnali vynikající langoše a sekanou, která vypadala jako malé umělecké dílo. Pak jsme zjistitli, že zde mají sraz voliči ČSSD a zkoušeli jsme, jestli také dostanem pamětní diplom za výstup na Lovoš. Poněvadž jsme byli ale odmítnuti, rozhodli jsme se, že je volit nebudem a spáchali jsme společnou fotku. A pak ještě jednu, aby s námi byla na fotce i Karin, která se poprvé někde zapomněla.
Následovala cesta z kopce dolů - tentokrát ta kratší, co měla být prudší a najednou prudší nebyla. Prý aby nás nebolela kolena :o)
Když jsme dorazili zpět na naše dočasné parkoviště, našli jsme všechna auta v pořádku. Původně zamýšlený výstup na nedalekou zříceninu hradu ztroskotal na rozprchnuvších se účastnících - jen pár statečných (třeba my) vytrvalo a bylo odměněno nejen pohledem na unikátní stavbu střechy mlýna, ale i grilovací párty u Hejných na zahradě a spoustou výborného Burčáku. Ale nebojte, stihli jsme i fotit.

16.9.2006

Vzhledem k tomu, že na Klubové výstavě v Brně měli posuzovat angličtí rozhodčí, rozhodla jsem se, že pojedeme a uvidíme jak naše zlatíčka vnímají odborníci na slovo vzatí. Toliko k mé představě.
Ve středu večer jsem konstatovala, že Aroskova srst není po létě zrovna OK a že má na zádech pruh vysušené a vyšisované srsti. Zavolala jsem tedy kamarádce, která chová dlouhosrsté plemeno, co že s tím můžu udělat. Rada byla jednoduchá "Namasti ho!". Vyposlechla jsem si instrukce a Aroska přesně podle návodu namastila. Ale ouha - srst měl sice hezky zregenerovanou, ale zato vypadal jak měsíc nemytá mánička. V naději že se to vstřebá jsem si šla lehnout. Ráno se změnilo pouze to, že olej byl nejen na Aroskovi, ale i na lině a většině dek a pelíšků. A to na nich normálně Arouch neleží ani pod pohrůžkou fyzického násilí. Nicméně panika se dostavila teprve v pátek kolem půl deváté večer. Asi za to mohla Hanka, která přijela na návštěvu a mohla se při pohledu na tu mastnou zrůdičku (ale hlavně že s nezničenou srstí) uchechtat. Nakonec jsme ho tedy společně vydrbali froté ručníkem a konstatovali, že lepší už to nebude.
V sobotu ráno, když jsem vyděla tu spoušť, snažila jsem se přesvědčit Honzu, že nikam nepojedem. Leč k mým argumentům, že jeden pes je mastnej, a další dva simulujou za naháče zůstal hluchý a tak jsme sbalili vše potřebné, naskládali to do auta a vyrazili do Dejvic pro Šárku.
Na Kulaťáku nám došel benzín! Ještě že ta benzínka je pod kopcem a fyzikální zákony fungují bez chyb, protože si nedovedu představit že tu naší maxikáru tlačíme do kopce.
Když jsme natankovali (jen trochu, tady je to drahý!), dojeli jsme pro Šárku a její pséky a vydali se ještě vyzvednout maminku a babičku. A pak hurá na dálnici. Cesta hezky ubíhala, vesele jsme se bavili a najednou - pro změnu - opět došel benzín. Opravdu miluju zaseklé ukazatele od nádrže :o) Nicméně štěstí nás ani teď zcela neopustilo, cesta vedla z kopce a na nejbližší benzínku jsme dojeli opět setrvačností. I když tak naložený auto jako bylo to naše by možná jelo samo i do kopce :o) Tentokrát jsme pro jistotu vzali plnou nádrž a šťastně dojeli do Brna. Malinko jsme si udělali okružní jízdu (já za to fakt nemůžu, že ta objížďka byla značená až na sjezdu a ne trochu dřív!) a nakonec šťastně dorazili na místo určení.
Sotva jsme prošli vstupní branou, šlápla jsem plnou parou do h... památky po nehodném majiteli, který po svém pejskovi neuklidil. A že to stálo za to! Nabyla jsem přesvědčení, že dnešní den stojí za to do čeho jsem si šlápla a šla si pro klobásu, abych se trochu uklidnila. A pak už byla řada na Aroskovi, aby se předvedl. Nastoupili jsme do kruhu jako jediný veterán-pes u GR (škoda) a pan rozhodčí si Aroska důkladně prohlédl. Pak se zeptal na věk, nechal ho proběhnout, opět se zeptal na věk, ošahal ho, zase se zeptal na věk a pak nadiktoval posudek. Nakonec se ještě jednou ujistil, že je dědkovi opravdu tolik kolik mu je :o) Dostali jsem V 1 - Nejlepší veterán a po kratších peripetiích i pohárek a pytlík granulek. Má radost byla nezměrná :o)
Pak došel čas i na holky. Obě běhali ve třídě pracovní, takže se Zájou si premiéru zaběhla i maminka. Borinka se zaculila na paní rozhodčí a šla čekat s Výbornou na pořadí, Zája chvíli nepostála, mamka ji postavit neumí, tak vybojovali VD a moc hezký posudek. Škoda jen, že se Zája zhlédla v Labísích, chlupy by jí taky slušeli :o)
My jsme zatím pokračovali v boji - já v jistotě že jdeme domu bez pořadí, Borinka vytlemená, protože jí někdo pohladil. A najednou koukám, že nás paní rozhodčí staví na druhé místo! Teď jsem zase nevěřila já a zeptala se jestli to vážně myslí vážně :o) A když jsem ještě celá mimo vylezla z kruhu, dostalo se mi od Honzíka ponaučení, že to mám za to, že sem nikam nechtěla jet.
Nakonec mě všichni přemluvili, že počkáme do závěrečných soutěží, kde měl Arosek ještě běhat, ačkoliv jsem byla naprosto přesvědčená, že je to zbytečná ztráta času. Arosek mě ovšem ujistil, že nic není jisté a vybojoval dokonce titul BIS veterán. A to už se o mě pokoušel infarkt. Nakonec jsme se tedy zbalili a vyrazili ještě směr Kroměříž, kde se v útulku nacházela jedna fenečka. Tu si vybrala Šárčina maminka a my ji měli vyzvednout. Laruška, jak se čubís jmenovala, je desetiletá kříženka pekinéze a shih-tzu, na jedno oko slepá úplně a na druhé napůl. Naprosto nechápu, jak se někdo, kdo si říká člověk, může po deseti letech zbavit svého kamaráda jen pro to, že je starý a nemocný. Nicméně jsme udělali směnný obchod - Lara putovala do auta, granule z výstavy zase do útulku a vyrazili konečně domů. Cestou jsme ještě zastavili tradičně v Melikaně na pozdní večeři.
Když jsme konečně vysadili maminku, babičku i Šárku a řítili se směrem Kamýk po Jižní spojce (schválně jestli nás vyfotili :o)) najednou mi zvoní mobil. Ještě jsem si stihla pomyslet, co že to za blba volá o půlnoci a že to bude nějakej napařenej trouba co si spletl číslo, když najednou v telefonu, že volají z Melikany, že tam mamka nechal kompletně celou peněženku. Hezky jsem jim poděkovala a domluvila se, že si ji dopoledne vyzvednem. Ten výraz ve tváři řidiče bych vám někdy přála vidět :o)
Ponaučení která z toho vyplynulo je snad jasné - "chceš-li tituly, nejdřív měj průsery" a "i v hospodě narazíte na slušného člověka". Nicméně si myslím, že další takový výkend moje nervová soustava nepřežije bez úhony.
Jo a těch pár ubohejch foteček je tu.

3.9.2006 - Borčiny SZVP

Zase jednou jsme se rozhodli, že pojedeme zkusit lovečinu. Volba tentokráte padla na Zkoušky vodních prací, jakožto zkoušek šitých retrívrům "na Mirka". Je již tradicí, že první věc, která následuje po vybrání zkoušek je nalezení nějakého obětního běránka, který pojede na zkoušky s náma, aby jsme měli a) s kým cvičit a za b) s kým kecat na zkouškách a sdílet společnou nervozitu :o) Rozhodila jsem sítě a uvázli v nich Péťa s Bodíkem, Dita s Kesinkou a Káťa s Apouškem.
I začali jsme pilně trénovat, podle nových zkušebních řádů. Jako správní cestovatelé jsme cvičili u Libušky v Příbrami, u Káti v Liberci i v naší staré dobré Praze. Z počátku jsme chybovali my i psi, ale postupně se to začalo zlepšovat.
Měsíc před zkouškami odpadla Dita s Keskou, a to ze zdravotních důvodů (ale kdo by jim to věřil :o))
Tři týdny před zkouškami u Káti pracovali Bodie, Borka i Zája velice pěkně a v nás pomalu klíčila naděje. Káťa se rozhodla, že přihlášku nepošle a ještě chvíli počká.
Dva týdny před zkouškami mi došlo, že jsem přihlásila a tudíž i povedu obě holky najednou a začalo mi být lehce nevolno.
Týden před zkouškami jsme tradičně jeli ukázat své "umění" panu Gregorovi. První co jsme po příjezdu udělali bylo, že jsme se rozhodli jít zkoušky podle jiných zkušebních řádů - a to řádů pro ohaře. Obě jsme se s Péťou nadchly, že tam nebude ta příšerná chůze u nohy a i celkově nám připadali ohařské řády lehčí. Co na tom, že už měsíc cvičíme něco jinýho, že?
Po vyřešení řádového problémku jsme vyrazili směr rybník, předvést jak nám to jde. A šlo. Pesani se bez rozdílu pohlaví, rasové příslušnosti a náboženského vyznání rozhodli slavit Šábes. To co předváděli bylo dle mého názoru jednoduše na utracení psů i psovodů a ani zdaleka se to nepodobalo té krásné práci, kterou ukazovali celou dobu před tím. Sice nás nakonec pan Gregor ujišťoval, že na druhou cenu to bylo "v pohodě", ale dušička v nás byla malá. Nicméně odreagování přišlo na zpáteční cestě vlakem - máte-li někdo špatnej den, jeďte s Péťou, Boďasem a třema dalšíma psama nacpaným vlakem a zaručuju stoprocentní zlepšení nálady. Pétino "Kucííí, ale tady neprojdete, nóóó, tady sou psííí - čtyřííí, nóóó kucíííí." mi bude znít v uších ještě hodně dlouho :o) Nadešel den zkoušek a my se jako obvykle vypravili směr Karlovy Vary, tentokráte ještě se zastávkou v Zaječově, kde jsme měli slíbené od místního nimroda dvě kačenky. Cesta probíhala bez problémů, jen ukazatel nádrže opět zlobil a autíčko se neustále tvářilo, že nemá benzín. Celou cestu jsme vtipkovali, malovali plány vyhazovu ze zkoušek a vůbec se dobře bavili. Když jsme dorazili do vesnice s podivným názvem Pila, začali jsme hledat Kulturní dům, což se nakonec ukázalo být testem inteligence. Nakonec jsme to zvládli a nahrnuli se do hospůdky jako velká voda. Myslivci na nás koukali vcelku přátelsky, statečně jsme tedy předložili očkováky a průkazy původu, zaplatili poplatek a usedli k čaji. A v tu chvíli jsme se začali bát. Co naplat, tiše jsme se s Péťou odplížily do vedlejší místnosti k výčepu a poslaly rozjitřeným nervům každá jednoho paňácu. Na chvíli bylo po třesu :o)
Když páni rozhodčí zaveleli, naskládali jsme se zase do auta a vyrazili kamsi k rybníku. Následně byly zkoušky oficielě zahájeny a nám došlo, že toho alkoholu mělo být daleko víc :o)
Jako první disciplínu nám rozhodčí stanovili ochotu k práci v hluboké vodě, i utěšovaly jsme se vájemně, že aspoň vyletíme hned na začátku a budeme mít pokoj. Borinka si vylosovala číslo 4, po ní šel Bodík s 5 a za ním Zája se 6. I nastoupila jsem s Borčou, zahlásila se a vypustila Bobinku na vodu. A ta mrcha béžová mě v klidu oběhla a místo do vody vyrazila po cestě podél rybníka, kde asi po pěti metrech ležely uloženy kachny na aporty. Vzorně jednu přinesla, odevzdala a pak naprosto nechápala, proč by měla jít ještě do vody, když tam žádná káča není a ona už si svojí donesla. Nakonec do rybníka vlezla, ale celou svou nevelkou inteligenci napřela k tomu, aby se podél břehu dopravila do místa kde jsou ty kachny a tam se nějak protlačila trnkovými keři. Páni rozhodčí ji nakonec odvolali a spočítali nám to za 2 (asi si mysleli, že to byla trochu jejich chyba, ale oni chudáci netušili, že Bobule se směry na vodě za ten týden prostě nenaučila :o)) Práci Bodieho jsem zas až tak nesledovala, ale i on nakonec skončil s dvojkou. Zač a proč to opravdu netuším, ale Péťa mumlala něco o utracení :o) Když nastoupila Zája, rozhodla se jít ve stopách "starší ségry" a kudy se Borka neprotlačila, tudy Zája podlezla. Nakonec tedy taky za dva a mě spadl kámen ze srdce.
Následovalo přinášení kachny z hluboké vody, které mají ohaři jinak než retrívři. Ohaři se hodí kachna, pak se vypustí a když je na půl cesty, tak mu za zadkem někdo vystřelí. Což pro retrívra znamená něco jako "otoč se a najdi tu druhou kachnu, tahle už ti neuplave". Borinka se otočila, čímž ztratila z oka aport a pak ho chvíli nemohla najít a už to bylo opět za dva. No ale hlavně že bylo. Zato Zája se rozhodla stávkovat - naše "lejdy" chtěla jít pro tu první kachnu, když se vystřelilo a já jsem si dovolila jí to zakázat. Tak si prej tu pátou můžu klidně přinést sama! Nepomohl ani kámen hozený k aportu, Zája si prostě trucovala a šmidra vydra. Návrh rozhodčího, ať jí popadnu za flígr a hodím do vody jsem s díky odmítla a raději jsme si nechali napsat nulu a zkoušky ukončili. Natolik znám naší princeznu, abych si pak půl roku plavala pro kachny sama, abych jí dokázala, že je to fakt zábava. Sice jsme neuspěli, ale chleba pro to dražší nebude a svět se nezboří :o)
Po zkončení aportů jsme šli slídit do rákosí a dohledávat kachny. Páni rozhodčí obě disciplíny spojili a nejprve odhodili kachnu a pak psa nechali kus před tím slídit a dojít k ní. Borka na to koukala a vykoumala, že tam kde stojí ten druhej rozhodčí je ta kachna, tak si pro ni došla rovnou. Ona nebude holka zas tak pitomá a začínám mít pocit, že na mě tupounka jen hraje, aby nemusela moc poslouchat :o) Jenže když už si kachnu přinesla, tak proč běhat v rákosí, notabene v tom, kde už před tím běhali tři jiní psi. Já jsem navíc ne úplně přesně pochopila pokyny a myslela jsem, že rákosím se v Karlových varech nazývá opravdu rákosí a ne pás vysoké trávy před ním. Šla jsem tedy na kraj rákosí, což se ukázalo být kardinální chybou, protože na té louce se normálně pasou krávy. Takže než jsem došla k rákosí, zapadla jsem několikrát do půli stehen do hnojůvky (naštěstí alespoň trochu naředěné vodou) a Borinka z toho měla psinu, že se taky brodím humusem. Rozhodčí se ukázali jako vtipálci a Borku ohodnotili za dva a mě za čtyři. Prý jsem slídila více než ochotně - hahaha :o)
Poslední disciplína byla klid na stanovišti. Abych to uhrála na jistotu, nechala jsem Bobinku na vodítku, čímž jsem jí snížila známku na 3. Pak nám ještě spočítali poslušnost, taky za 3, což jsem plně nepochopila. Argument "ona se na povel hned vrací" bych považovala u poslušnosti spíš za plus, ale holt jiný kraj, jiný mrav. Hlavně že to máme! Po návratu do hospůdky jsme si dali paňácu "do druhé nohy" na oslavu, pojedli výbornou klobásku a pak se na vyhlášení dozvěděl, že nejen že jsme prošli, ale Boďas dokonce jako nejlepší z malých plamen! Třikrát hurá a nasedáme do auta a unaveni, ale šťastni se blížíme domovu (a vaně - umejt ty smradlavý nohy :o))
Pokud máte chuť, můžete se podívat na několik fotek.

6. - 8.5.2006

Rok se s rokem sešel a na nás čekal prodloužený víkend a již druhý ročník Freetreku. Tentokrát nám pořadatelka Clea vybrala okolí nádrže Želivka a vytyčila trasu o celkové délce 20 km.
V pátek odpoledne jsme dobalili tunu proviantu, povinné vybavení (že Davide :o)), na hromadu přihodili psiska a vyrazili na dálnici směr Humpolec. Cesta byla kupodivu klidná, a tak jsme kolem půl deváté večer dorazili bez nehody na místo určení - do rekreačního střediska Želivka - kde už se pilně grilovalo. V předtuše náročného zítřka jsem si vylosovali startovní čísla, trochu pojedli, popili a do postýlek odpadli.
V sobotu ráno jsme se shromáždili u stolu a vyposlechli si poslední pokyny k cestě. Na mě vyšla při losování šestka, což je moje šťastné číslo, a s Borinkou jsme vystartovali přesně v 9:15. Nasadila jsem svoje vycházkové tempo a první trekaře jsme předešli ještě v kopci nad táborem. Davida se Zájou jsme dohnali za Sedlicí a v podstatě půl cesty jsme pokračovali spolu, ještě s Yvonou a Endym. Minuli jsme první tři stanoviště a pokračovali stále dál. Díky cestě kolem vody se dalo přežít i to horko co se udělalo. Před Červenou Řečicí nás dohnala ještě Irča a tak jsme na náměstí do Řečice vstupovali v hojném hloučku. Tam nás na čtvrtém stanovišti čekal papír se soutěžními otázkami. Zatímco ostatní odpočívali a obědvali, já jsem zkušeně usoudila, že pokud si sednu, tak už nevstanu, dala jsem Borce (a Záje taky) kus čokolády a vyrazila na další cestu. Ta vedla kus po silnici a pak uhybala po červené na "zkratku". Asi jsem měla jít radši po silnici - prodírat se zpocená, hustníkem po stezce pro srnku a ještě do krpálu - no nic moc. A pak dál po červené, podle přehrady, což náležitě ocenila Bobina, zchladila si unavené tlapičky a dobila tím potvora energii. A já jen klopýtala za ní, po stezce co nebyla stezka, páč tam asi řádilo tornádo či co. Nakonec jsme dokodrcali do Želiva - ano už jen pár kilometrů a máme to za sebou!
Na konci Želiva jsem dohnala Karin s Ondrou a Badíkem a kluky s Lerym. Kluci se zpozdili u vody a my s Karin konečně dorazili k poslední, páté kontrole. Tam nám Verča s Álou zkontrolovaly povinnou výbavu a zavelely: "Tady máte obvaz, pejsek si poranil tlapku, tak mu to ovažte!" No to je jako dát cukráři za úkol upéct dort :o) Zavázat tlapku je při zkušenostech s našimi pejsky znalost naprosto nutná, běžná a téměř denně se vyskytující :o) A tak jsem tlapku zavázala. Jenže tím špeky vymyšlené organizátory na ubohé soutěžící ani zdaleka nekončili - další pokyn zněl: "A teď pejska přeneste v náručí." No to se asi někdo doma dobře bavil - vždyť Borka váží jen o 15 kilo míň než já! No co, je to sranda! Tak jsem si Borku hodila, za jištění Verči, kolem ramen (jako Bivoj kance :o)) a doklopýtala s ní na určené místo. A pak jen tiše nadávala, protože hodit si za krk chlupatýho psa, kterej se těsně před tím vykoupal a pak se složil do jehličí není moc fajn.
Ale máme to za sebou, jehličí jsem vyklepala, bahno oloupala a na poslední 1,5 km. do cíle vyrazila s Honzíkem po boku. Cesta už mi nepřišla nijak zlá, vedla lesem a kupodivu mě ani nohy nebolely. Jako bonus jsme asi 500 m. před táborem dostali ještě Záju, která se přiřítila s jazykem kolem krku a blaženým výrazem, že mě konečně našla. No co, aspoň David půjde rychleji :o) A já vím, že příště si holt musí nafasovat psa jinde, poněvadž moji jsou závisláci závislí.
V cíli nás čekala Clea, odebrala můj papír s otázkami, kartičku s razítky a řekla že jsem nějaká rychlá. A pak už doráželi ostatní, takže jsem zas tak rychlá nebyla :o) David dorazil hned po Karin a vypadal naštvaně :o) Ale přežil a to je hlavní. Postupně doráželi i ostatní účastníci a když se konečně našli i Katka se Sannym, mohlo se přikročit k vyhlášení výsledků. Hrdě se přiznám že jsme s Borinkou vyhrály konečným časem 4 hodiny a 5 minut, ale naprosto odmítám nařčení, že jsem musela běžet. Holt mám trénink z našich 5 - 6 hodinových procházek :o) Jako završení úspěšnosti naší smečky byl David se Zájou druhej. To bude tím, že ji honil :o) Jen mi bylo líto, že se nemohl zúčastnit i dědek Arosek, ale natržené vazy jsou holt natržený vazy. Večer nás čekala už jen žranice a vodorovná poloha.
V neděli jsem vyrazili do Želiva na kláštěrní pivo. Cesta podél řeky příjemně ubíhala až do té doby, kdy Borka začala řvát na cosi ve vodě. Protože jí znám, šla jsem se kouknout co to tam má a z potoka jsem vytáhla poloutopený káně, který se tam mlelo v proudu mezi kameny. Hned jsme všichni začali schánět někoho kdo by se ho ujal a nakonec jsme vytelefonovali paní ze záchranné stanice, že si pro něj odpoledne přijde. Káně putovalo do ručníku a my po obědě zpátka do tábora. Tam jsme káně uložili dle pokynů do bedny na klidné místo a čekali až se paní ozve.
Jako potvrzení Murphyho zákonů přijela do Humpolce přesně v době, kdy Clea naplánovala soutěže. A tak Borinku na chvíli dostal Ondra od Karin a musím přiznat, že jim to spolu moc šlo. Zato my jsme káně bohužel už nedovezli a navíc podle první prohlídky to vypadalo, že ho někdo již před delší dobou postřelil :o(
Když jsme se vrátili do tábora pokračovala jsem v soutěžení s Borkou zase já. A tak jsme po aportu vyfouklého vajíčka a lyžování pokračovali na slepecké dráze, oblékáním psů, Kimovkou a podobnými vypečenostmi. Naše družstvo sice nakonec bylo druhé, ale všechny disciplíny na šikovnost psů jsme vyhráli na celé čáře :o)
Večer jsme si zase sedli k ohni a nakonec zcela unaveni šli spát. V půl druhé ráno :o)
A v pondělí už jen krátká procházka na Valchy a pak už hurá domů. Nebo spíš bohužel. Ale za rok se zase sejdeme!
Nakonec se s vámi podělíme o fotky a soutěžní otázky.

1: Co v češtině znamená slovenské slovo UŠKATEC? - ano, opravdu je to lachtan :o)

2: Má klokaní samec kapsu? A na co? - ne nemá. Bohužel.

3: Které zvíře unese v poměru ke své hmotnosti největší váhu? - mravenec. Bez problému.

4: Má to 6 nohou, 2 ruce, 2 hlavy, 4 uši a chodí to po čtyřech. Co to je? - jezdec na koni. Škoda - rotvík na dětském hřišti mi nevyšel :o)

5: Že má pes 42 zubů víte snad všichni. Ale jak je má rozděleny v čelistech? - ve spodní 22, v horní 20. Ale byli i tací experti, kteří tvrdili, že jich má v obou čelistech 21 :o)

3.5.2006

Naše chatová kočička Amálka se krásně zotavila ze svých zdravotních neduhů a jako odměnu za naši příkladnou péči a dobré krmení si pořídila outěžek. Tak si ve středu v klídku nakráčela na chalupě do kuchyně, skočila na gauč a za maminčiny asistence porodila 4 krásná koťátka.
A protože jsem "pošahaní pejskaři" poctivě fotíme a zapisujeme jejich váhové přírůstky.

14.2.2006

Vzhledem k tomu, že už jsme dlouho nikde nebyli s partou od Zlatého retrívra, naplánovali jsme s Ditou hromadný výlet. Jako ideální se jevilo okolí Doks, kam je to přibližně stejně daleko z Liberce, Děčína i Prahy. Na mapě jsem našla krásnou trasu, díky Tlapce a Pertovi jsme měli zajištěnou i hospůdku s guláškem, počasí hlásili přijatelné, lidí se ozvalo víc než dost, prostě to měl být ideální výlet. Sraz byl naplánován v sobotu, v 10:00 v Doksech.
V pátek odpoledne volal Honzík, že ho cestou z práce naboural jakýsi pán a autíčko má díru v podlaze a nejde zavřít kufr. Hezký začátek :o) Nakonec všechno dobře dopadlo, díru jsme zacpali kobercem, aby nám psi cestou nevypadli, kufr se zavřel, tak jsme mohli v sobotu ráno vyrazit. Sice bylo nutno nastěhovat čokloně do auta přes sedačky, protože zavřený kufr zase nešel otevřít, ale ani to nás nezastavilo. Nakonec jsme šťastně dojeli, našli místo na parkování ve vesnici Obrok a vyrazili na procházku.
Cesta byla příjemná, vedla zasněženou krajinou, počasí vcelku fajn a celková trasa nebyla ani moc náročná (i když někteří by nesouhlasili - že Katko). Celá trasa byla asi tak 13 km dlouhá a vedla nás přes zříceninu Čap, na Martinské stěny a pak zpátky lesem. Cestou vzniklo i pár kuriózních situací, třeba když jsme mysleli že se ztratila Zaira - část lidí šla napřed a my jsme se vrátili ji hledat. Připojila se k nám i Keska a za chvíli mi zvonil telefon od Dity, že mají Zairu, ale nemají Kesku :o)
Nakonec jsme to ale všichni přežili (i když doteď nechápu jak), gulášek pojedli, hospodu udivili smečkou 17 psů a domů šťastně dorazili. Za fotky moc děkujeme Karin.

27. - 29.1.2006

Tento víkend probíhal v Liberci turnaj ve figurkách, na který chtěli kluci jet. Proto jsme v pátek odpoledne nasedli do auta a vyrazili do Nového Boru za Slávkem, který nám nabídl ubytování u něj v domečku. To chudák netušil co ho čeká :o)
Když jsme konečně dorazili na místo, šli jsme vyvenčit po tmavém a studeném okolí (bože proč mám tak aktivní psy!?!), takže jsme klouzali a padali a mrzli a ti žlutí ďáblíci z toho měli náramnou srandu. Po návratu a po večeři kluci trénovali na turnaj a my koukali na bednu.
V sobotu ráno, po dloooouhé procházce jsme vyrazili do Liberce. Tam jsme dopoledne trávili nesmyslným popotahování umělohmotných výlisků po čtverečkovaném papíru a po obědě jsme šli vyzkoušet liberecký bazén. Musím uznat, že to bylo fajn, až na zjištění, že je-li jedna holka v bazénu se třema klukama, tak se docela dost napije. A vůbec nezáleží na tom, že jsou to jinak vcelku inteligentní, dospělí a svéprávní lidé.
Koupání jsem skončila s jednou dírou do nohy, jednou boulí na hlavě a asi pěti litry vody na plicích a v žaludku. Ale přežila jsem.
V neděli jsme pak jeli navštívit Katku s Liborem, Apollem a Aničkou, kteří bydlí kousek od Liberce. Podnikli jsme společnou krátkou procházku v posledních slunečních paprscích, pokecali jsme o všem možném i nemožném kolem psů a pak jeli domu. Těch pár fotek, které jsme vytvořili, můžete najít zde.

14.1.2006

Zase jednou jsme vyrazili na Ovčáry na "Free sobotu", která se měla konat ve znamení přivolání. Bohužel bylo toto setkání silně poznamenáno smrtí Dinara - jednoho ze psů, které měl Ruda na převýchovu. Jak ukázala následná pitva, nebyla jeho smrt až tak přirozená a někdo mu bohužel pomohl. I přes to jsme se ale sešli, trochu si poklábosili, trochu si něco řekli o základním výcviku, trochu jsme pojedli a popili a tu a tam i něco vyfotili.

7.1.2006

Opět jsme se s Rudou a všemi příznivci vlků vydali do Pražské Zoo prodloužit adopci našeho vlčka. Vzhledem k mrazivému počasí, jsem tentokrát nechala obludky doma, zato jsem ale s sebou vzala foťáček. Díky tomu, vznikly doufám moc hezké fotky NAŠICH (to ze mně mluví pýcha) vlků, na které se můžete podívat tady.

Rok 2006

jsme opět přivítali na Honzíkově chatě u Čerčan, ve společnosti několika kamarádů. Kromě lidských s námi slavil i Ard, takže celkem se nás do chaty nacpalo 8 lidí a 4 psi. No aspoň nám bylo teplo :o)
Každopádně Nový rok jsme oslavili s Borinkou sešitou, poněvadž 29.12. se rozhodla, že uloví toho zajíce, co má "velký žahnutý žuby nahoru". Ovšam kanec na to měl poněkud jiný názor, a tak Borinku zachránili až Aros se Zájou, kteří jí přiběhli na pomoc. A následně Honzík, protože jí popadl do náruče a celé tři kilometry jí odnesl zpátky do chaty k autu, ve cca půl metru sněhu. No, já bych jí ani neuzvedla.
Zkrátka a dobře - Šťastný nový rok :o)