logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2007



1 - 12.10.2007 - Cesta do Španěl

Den D konečně nadešel, a my si můžeme dojet pro naší novou holčičku. Všechno to zařizování a vyřizování kolem už mi pomalu lezlo na mozek, ale teď to konečně vypukne.
Vyrazili jsme až v pondělí prvního října, protože o víkendu jsme ještě pomáhali stěhovat Rudu do nového působiště. Snad mu naše pomoc byla něco platná.
Odjezd byl naplánován na půl devátou od benzínky v Rudné, na dálnici směr Plzeň, kde jsme se měli sejít se Šárkou.

První zádrhel se objevil hned po ránu, a to s namontováním půjčené rakve na auto a především s její následným naplněním. Tedy - naplnit ji nebyl problém, ale zavřít ji pak, to už šlo z tuha :o) Naštěstí Šárka taky přijela později, ale zato vybavena dalšími věcmi a třemi svými psy.

K mamce jsme dorazili kolem půl jedenácté a znovu spousta krámů, které je třeba někam uložit. Navíc mamka musí mít v autě pohodlí, protože ji před pár dny pustili z nemocnice, kvůlivá zádům.

Nakonec jsme naloženi a za nevěřícného vrtění hlavy našeho taťky a poklepávání na čelo některých sousedů vyjíždíme.

V půl jedné dokončujeme nákupy v Plzni a už opravdu vyrážíme směrem na hranice. Tak máme smůlu na aktivního celníka, zahlédl Xolíka na sedačce a chce vidět očkovák. Když jsme mu jich oknem podala šest, trochu se zarazil, ale naštěstí nechtěl aby jsme vystoupili :o)

Německem projíždíme jako nůž máslem, jediná komplikace nastává v okamžiku, kdy Honza zjistí, že mu na GPS nefungují mapy. Ale zvládly jsme to i bez toho a až na cca 25 km zajížďku (fakt tam nebyla cedule!) uháníme stále směr Basel.

Před hranicemi se Švýcarskem přebírá volant Šárka - musíme k jejím tchánovům vyzvednout klíče od chaty kde budeme bydlet. Ze Švýcarska toho moc nevidíme, venku už je tma jak v pytli a tak vytrvale pokračujeme směr Francie.

Přibližně v půl druhé ráno se opět střídají řidiči a v půl páté končí i Honza s očima jak angorák. Stavíme tedy a spíme. Asi tak 2 hodiny.

Francie za světla je rozhodně zajímavější než Švýcarsko za tmy, navíc když se snažíme co nejvíc vyhnout předraženým dálnicím. Což ovšem ani náhodou neznamená, že by Honza zastavil, abych mohla něco vyfotit. Takže to zkouším z jedoucího auta a podle toho to taky vypadá :o) Nicméně stavíme alespoň na nákup, protože nekoupit si ve Francii bagetu a sýr je velká pitomost.

Ještě že tu GPS máme, konečně jsme na hranicích. Španělsko vypadá z auta suše a teple. Posledních pár desítek kilometrů do Girony a následně do Lloret de Mar, kde budeme dva týdny bydlet. Jsme utahaní, rozlámaní, polomrtví, ale samozřejmě hned sbíháme z kopečka na pláž k moři. Pro pesáky, mamku a mě je to premiéra. Pláž je nádherná, moře průzračně čisté a právě máme příliv.
Arosek se k tomu postavil čelem. Je to voda, tak co na tom, že je to slané, hučí to a podráží mi to nohy. Hlavně že se v tom dá koupat a plavou tam rybky :o)
Borinka se vycachtala, podivila se že to chutná slaně a s radostným vrtěním ocásku šla prozkoumávat pláž. Jaká musel být její radost, když zjistila, že i ve Španělsku jsou lidé prasata a na pláži je spoust chutných odpadků :o)
Zája měla neprve šok - voda a běhá za ní. Nicméně sranda je sranda a ty vlny se dají tak dobře přeskakovat - za pár minut už řádila jak černá ruka.
Naháči na tu bandu bláznivejch vodouchů koukali s vevěřícným výrazem v očích a myslím že se i trochu báli o retrívří intelekt. Speciálně Xolík, který vodu nemusí ani v misce na pití :o)

Ve středu dopoledne, po další slané koupeli a prozkoumání blízkého okolí jsme vyrazili do Figueres navštívit proslulé muzeum Salvatora Dalího. Je to jedinečný zážitek. Neuvěřitelný komplex budov, v nich mnohdy ztřeštěné, mnohdy geniální exponáty - to se nedá popsat, to se prostě musí zažít!
Odpoledne jsme zvládli ještě jednu procházku, ale upřímně - trávu tady nemají vůbec, všude jen písek a spousta křovisek. Téměř všechny rostliny jsou suché a opatřené trny. Na naši smečku místní koukají dost nedůvěřivě, vcelku tu potkáváme jen málo psů a většina z nich je do 30 cm. Z velkých tu mají hlavně ovčouny, ale ti jsou za plotem a "hlídají". Vztah ke psům tu demonstrují pet shopy - do jednoho jsem vlezla a zase hned vycouvala, vzteky bez sebe a slzy na krajíčku. Nebudu se zde rozepisovat, pro ně je to běžné chování, ale u nás na to prostě nejsme zvyklí. A doufám ani nikdy nebudeme.

O půlnoci vyrážíme do Cordoby, čeká nás v podstatě stejná štreka jako z Čech. Navigace naštěstí funguje bezvadně a cestou přes Sierra Nevada máme několikrát neopakovatelné výhledy do okolní krajiny. Silnice jsou většinou prázdné, a tak cesta rychle ubíhá.

Ve čtvrtek dopoledne jsem přibližně v půlce cesty, když stavíme na benzínce a pouštíme smečku vyběhnout. Retrívři samozřejmě hned našli cosi, co je na mapě značeno jako řeka. V praxi je to stoka, neuvěřitelně páchnoucí kanál plný břečky, ve které hned holky skončily. Arose jsme naštěstí uřvala.
Měníme tedy plán a snažíme se najít nějakou čistou vodu, kdy by se mohly ty naše prasata umýt. Upozorňuju, že jsme ve centrálním Španělsku, takže nejbližší jezero znamená asi 120 km zajížďku. Ale přijet takhle k chovatelům není zrovna dobrej nápad ...

Vykoupáno, odsmrděno, nacpáno do auta a konečně jsem v Cordobě. GPS nás naviguje za město do hor, kde se nám cestou rozevře krásný pohled na okolí. Než ho zastře příval deště.

Jsme na místě - vylézáme z auta jak roboti a tiše závidíme. Antonio nás srdečně vítá, my mu předáváme dárečky z Čech, vítáme se s jejich úžasnou smečkou a už konečně jdeme vybírat. A že je to těžké :o)

Konečně máme jasno. Naše nové mimino to vyhrálo opravdu jen o ksichtík, protože hoky jsou jak přes kopírák. Řešíme všechny papíry, očkování, potvrzení na hranice, do toho se ptáme na psy, seznamujeme se s rodiči Cirunky, řešíme kdy asi tak přijde PP, ... prostě zmatek nad zmatek. Nicméně šťastně nasedáme do auta, Paloma zamačkává slzu a my svatosvatě slibujeme, že budeme posílat fotky a psát. A odjíždíme, zas tu celou štreku zpátky. Cirinka si brzo ustýlá a klidně chruní po větší část cesty; my v euforii (ano i Honza) probíráme všechny detaili z návštěvy. Až nám dojde, že jsme se vlastně nezeptali, jak se Cirda jmenuje oficielně :o) Ale co, jí to k ničemu není, tak počkáme na papíry.

Cestou už nás potkala jen jedna nepříjemnost - na benzínce (jiné, bez řeky) se Zája s Borčou vydaly po stopách jakéhosi místního ekvivalentu zajíce a potkaly se se zdejší flórou. Ta vyjímečně nebyla trnitá, zato byla velmi lepivá. Než jsme je vyčesali do alespoň trochu přijatelné podoby, zlomila jsem na nich svůj kartáč :o(

Po návratu na chatu už jsem si užívali jen dovolené, baštili a nakupovali a koupali se a vůbec si užívali. Cirda se zapojila do smečky bez jakýchkoliv obtíží, z dospělců se zase stala mimina a celá ta žlutá skvadra řádila za vydatné asistence nahatých. Sice jsme po pár dnech měli už téměř klaustrofobii (všude beton, domy těsně u sebe, nikde prostor na proběhnutí), ale nakonec jsme našli v dosahu auta něco jako lesopark, kde se dali pséci pustit a kde téměř nikdo nechodil. Nocméně tráva tam stejně nebyla :o( Zato tam rostly opuncie a mojí maminku nenapadlo nic lepšího, než jít si jeden plod utrhnout. Holou rukou! No, trny jsme jí pomáhali tahat ještě dva dny potom a z plodu stejně nic nebylo, protože byl prolezlej mravencema :o)

Když se přiblížil den odjezdu (tedy čtvrtek 11.10.) začali jsme balit. S hrůzou jsme zjistili, že po všech těch nákupech povezeme zpátky přibližně o polovinu víc věcí než tam. Fakt by mě zajímalo, jak jsme to do toho auta nakonec nacpali, protože jsme tím zcela určitě popřeli všechny fyzikální a přírodní zákony. Jen rakev jsme zavírali (k potěše německých sousedů) stylem připomínajícím řecko-římský zápas. Já nahoře na střeše auta skákala po rakvi, Honza na ní dole visel celou svou vahou a zároveň se ji snažil zamknout. Nakonec jsme tedy k večeru vyjeli a absolvovali tu šílenou cestu zpátky, tentokrát Francii za tmy a Švýcarsko za světla a i s procházkou po lese. Byl to neuvěřitelnej balzám na duši, po těch dvou vysušených a písčitých týdnech zase vidět kolem sebe trávu a stromy.
Na hranice Čech jsme dojeli těsně před půlnocí a nakonec jsme, oproti původnímu plánu, přespali na chatě. Už jsme opravdu skoro neviděli na cestu. Nicméně mise byla úspěšně splněna a všichni jsme to kupodivu přežili.

Jeden rezult však z té šílené cesty přece jen máme - je s podivem, že jsme museli ujet tolik kilometrů, aby jsme si uvědomili, jak krásně vlastně v Čechách je :o)

Jo a vůbec nechápu, proč si Paloma poklepala na čelo, když jsme jí potvrdili, že jsme jeli z Čech s celou smečkou :o)

A až budou fotky, tak je najdete tady.



26. - 31.8.2007 - Čundr po Berounce

Už před rokem na Želivce jsme s Mírou probírali naše zážitky a já básnila o čundrech, spaní pod širákem a podobných anticivilizačních vymoženostech. Míra konstatoval, že by rád šel někdy taky a ještě raději by s sebou vzal Matese (rozuměj syna), nicméně že manželka (rozuměj Clea) s námi asi nepude, poněvadž si o nás myslí své. Navrhla jsem tedy, že něco spácháme sami a tento návrh byl jednohlasně přijat.
Bohužel k samotné akci došlo až po dlouhém roce, kdy jsme se konečně dokázali všichni dohodnout na termínu. Aby nevyvstal další problém, trasu jsem vymyslela sama a jen jí dala klukům ke schválení. Tedy plán byl, že začneme ve Stříbře a poputujem zpátky podél řeky ku Praze se zakončením v Berouně. Start v neděli, konec v pátek. Tolik plán.

Neděle:

  • Startujeme. Plán je sejít se na Hlaváku v půl šestý. Honza bohužel musí ještě do práce, ale aspoň máme čas zabalit a vzpamatovat se po Ájině svatbě, která probíhala v sobotu. Tak tedy cpeme do báglů oblečení, nějaký ten proviant, spacák a především deky a žrádlo pro holky. Arosek byl bohužel shledán pochodu neschopen (v pátek mu tahali stehy z nohy) a byl odeslán mamce do lázní.
  • Batoh zbalen a zkusmo nandán na záda. Zjišťuji dvě nepříjemné skutečnosti. 1 - váží aspoň 20 kilo, to mám fakt táhnout celou dobu na zádech? 2 - moje Gemma je konstruována na někoho o výšce 185 cm, takže mi nesedí bederní pás. No nic, vyrážíme na bus.
  • Honza cestou na zastávku vymýšlí, že si prohodíme batohy - jeho Alpinus jde upravit na moji velikost. Samozřejmě to hned zkoušíme a samozřejmě do toho jede bus. Tak honem pobrat krámy a čoklíky a naskočit.
  • U Krčské nemocnice si vzpomínám, že jsem nechala na lavičce foťák - Honza se hned vrací zpátky. Po Honzově návratu (v neděli odpoledne - tedy cesty MHD cca 45 minut. Kde je taxi když ho člověk potřebuje?) bez foťáku odmítám pokračovat v cestě, která začíná tímhle způsobem.
  • Dostávám sprdunk a vstupujeme do metra.

    ... nezajímavá část u Honzy v práci ...

  • Na Hlaváku nacházíme Míru bez Matese (dorazí v úterý) a nacházíme náš vlak. Sedáme, jedeme, povídáme, jíme, pijeme a těšíme se.
  • V půl deváté vystupujeme ve Stříbře, kde je tma jak ... v noci :o) Moc toho nevidíme, ale nacházíme červenou turistickou, po které hodláme druhý den jít. Kousek za městem na prvním rovném a vhodném místě budujeme nocležiště - je cca 22:00 a my po večeři zalézáme do spacáčků a chceme se vyspat. Holky zblajzly mísu granulí a teď leží na vetbedkách, přikryté dekou, protože teplo vypadá jinak a od řeky to táhne.
  • Ušli jsme - dle Mírova krokoměru 3 800 kroků. Uvidíme ráno.

    Pondělí:

  • Holky celou noc dělaly bordel. Co 10 minut se hlemejždily, zajímaly se o každýho pitomýho ptáka co prolít okolo, o čokloně co štěkali z města, o rybu která skočila v řece. Doufám že je dnešní cesta naučí, že v noci se má spát!
  • Po snídani vyrážíme, plni optimismu. Plán je jasný - po červené do Vranova, pak Mohyly, Březina, Pňovany, Jezná, Plešnice, a zřícenina Buben. Dále pak po zelené do Bděněvsi a Města Touškov a na Komberk, z něj na Dolní Vlkýš, Malesice a zříceninu Kyjov a dále po žluté na rozhlednu Krkavec.
  • Do Vranova dobrý, holky lítaj jak šogorky, hlavně Zája. Ve Vranově bereme vodu a jíme rajčata z Mírovy bohaté zásoby.
  • Mohyly - z nich jsme nic neviděli, zato ten krpál za nima byl výživnej :o)
  • Za Březinou a Minoritským lesem mi zvoní mobil. Volá Péťa - šťastný Ájin novomanžel - že nějaká dobrá duše našla náš foťák, podle fotek z jejich svatby poznala Chodovskou tvrz, poptala se tam na svatbu ze soboty a zavolala jim že ho má. Halelůja, chvalme pána - já snad dám na modlení! Péťa slibuje, že ho vyzvedne a my pokračujeme v cestě s patřičným komentářem k mé osobě a o jakési klice kdesi u zad :o)
  • Před Pňovanama začíná asfaltka a taky sluníčko. Je vcelku teplo. Ve vsi maj ale krásnej rybník, kde se holky schladily a taky hospůdku s točenou Kofolou a nakládaným Hermelínem.
  • Jezná a Plešnice, stále po silnici. Začínáme mít asi trochu úpal (všichni) a mě k tomu ještě bolí ... ehm ... pozadí, jak mi na něm sedí bederák. Honza ale tvrdí, že ho mám dobře.
  • Zřícenina Buben - vydrápali jsme se do krpálu cca 85° a prolezli metrovejma kopřivama, aby jsme zjistili, že z druhé strany vede pohodlná značená cesta. Míro, Míro! Sundaváme botky a odpočíváme. A pro změnu se cpeme rajčaty. Dokonce i holky ležej. Je cca 16:00 a my pomalu měníme plán :o)
  • Z Bubnu do Bděněvsi je moc hezká cesta podél řeky, holky si ji užívaj, já trpím. Zadek mě bolí čím dál víc, nejhorší je, když zastavíme. Pak se to celkem rozejde, ale jakákoliv pauza je horor. V Bděněvsi našli kluci hospodu s točenou Kofolou - ach jo, stojíme. Teda sedíme. Skoro.
  • Rozejít se je nadlidské úsilí. Kdyby bylo po mém, spíme v Bděněvsi na náměstí. Ale jdeme dál, do Touškova. Borka už moc neběhá, Zája pomaleji.
  • Za Touškovem umírám. Snažím se přesvědčit zbytek skupiny, že budeme spát na Komberku - stejně už je vcelku pozdě a nemá cenu se oddělat první den, že jo! :o) Borka je pro všema deseti, Záje je to jedno a kluci kupodivu taky moc neprotestují.
  • Komberk. Konečně. Najít vhodné místo se zdá nemožné, ale nakonec jsme se do toho kopce vyškrábali. Shazuju batoh, tiše kleju, sundaváme boty, krmíme psy a sebe a upadáme do komatu. A taky doufáme, že když jsme ty srnky vyplašili, daj holky v noci pokoj.
  • Ušli jsme 35 748 kroků. Vcelku slušný ne?

    Úterý:

  • Noc byla hrozná - srnky se vrátili, takže mi holky šláply na hlavu. Pak přiletěla sova, sedla si přímo nad nás a jala se hučet o sto péro. A odmítala odletět. A navíc byl úplněk, takže světlo jak ve dne. Uff.
    Vstáváme výrazně později než včera a taky výrazně hůř chodíme. Obzvláště já :o) Honza konstatuje, že to není normální a konečně se kouká na ten batoh. Jasně že byl celou dobu nastavenej blbě ... no nic, aspoň že zbytek cesty už trpět (snad) nebudu.
  • Po snídani pohřbíváme můj hrneček, který si toto místo vybral k definitivnímu prasknutí. Čest jeho památce.
    Míra volá Clee a domlouvá jako místo srazu na nabrání Matese Darovou. V plánu je dojít konečně na Krkavec, pak Třemošná, Zruč a přes řeku po Dolanském mostě do Chrástu. A dále po červené na Smědčice, Sedlecko a Darovou. A pak se uvidí kam dojdem.
  • V Dolní Vlkýši bereme vodu a měníme plán - kašlem na Malesice s Kyjovem, jdeme přes pole rovnou na Chotíkov a Krkavec. Zája stále běhá, Borka fasuje první příděl bílé čokolády.
  • Pauza na Krkavci, Míra volá Clee, že do Darové to nestihnem. Matese nabereme v Chrástu.
  • V Třemošné nemají hospody? Máme absťák na Kofolu!!!
  • Hospoda ve Zruči - hurá. Kupujeme pití, rozkládáme se na trávě před hospodou a voláme Clee, že dál nejdem :o) Zája leží, Borka chrápe.
  • Než dorazí auto s Matýskem a jeho doprovodem, málem usnu. Jen Clea vylezla, hned se nám směje a holky lituje. Verča vypadala potěšeně, že se nedala zlákat a nejde s náma. Nicméně jsou na nás všichni tak hodní, že nás cca 7 km, které by jsme museli absolvovat opět po silnici svezou autem. Popojíždíme tedy do Sedlecka a vyrážíme konečně v plné sestavě.
  • Těsně před Darovou uhýbá cesta od řeky a vede do šíleného krpálu. To si nějak z dob kdy jsme tu byli s Ájou na chatě nepamatuju. Nicméně přežíváme i tuhle část cesty a těšíme se do Darovanského dvora, kde (co si pamatuju) mají super zmrzlinové poháry. A kupodivu, odpočinek udělal svoje a jde se mi fakt dobře.
  • Zklamání v Darové. Ze dvora je luxusní golfový klub a nemáme pocit, že by jsme byli extra přivítáni se dvěma obludama a s bágly na zádech. Necháváme si tedy zajít chuť na zmrzku i na pivo a pokračujeme dál. Nicméně Zája projevuje velkou dávku antisnobismu a odmítá přiaportovat golfovej míček, co se tam tak bezprizorně válel na hřišti :o)
    Borča vytrvale šlape, ale už se nevzadluje a na rozcestích čeká kudy půjdem :o)
  • Páč už se šeří a Míra s sebou táhne udice, zakotvujeme cca 1,5 km za Darovou u řeky a doufáme nejen v rybí polévku k večeři, ale i v klidný a ničím (nikým) nerušený spánek.
  • Máme dalších 28 652 kroků.

    Středa:

  • Smůla se nás drží i nadále - v noci zase přiletěla sova (doufám aspoň že nějaká jiná) a navíc myš, která navštívila Mírův pytlík s návnadou na ryby. Holky opět nespaly a my díky nim taky ne. Asi je příště nechám doma!
  • Nicméně se nám jde dobře, krize už pominula. V plánu máme dorazit přes zříceninu Libštějn až do Liblína a pak stále po červené do Bujesil, Hřešihlav a Chlumu. Dle Honzíka, který čte mapu to je: pohoda, pohoda, stoupák, pohoda, stoupák a pohoda.
  • Na Libštějn je to super prochajda podél řeky, pak jeden kopec a pak po hřebeni až na zříceninu. Tam necháváme své podpisy v "knize návštěv", zjišťujeme, že je to turistické známkové místo, ale známka jako taková se dá koupit kus cesty dál (samozřejmě zpátky), a tak po chvilkovém odpočinku šlapem zase dál. Cesta je v pohodě, hezky to utíká, jen Bobinka začíná využívat každého sebemenšího zastavení k aktivnímu ležingu. Na Záje stále nejsou patrny známky únavy - na to že v podstatě nespí má teda výdrž.
  • Jsme v Liblíně a nacházíme príma hospůdku kam nás vemou i se psy. Holky se natáhly pod stůl a my téměř taky. Ale litr Kofoly a dobrý oběd nás zase postavil na nohy a my vyrážíme na další cestu.
    Po pár metrech si uvědomujeme, že dát si vydatný oběd v hospodě, která je POD kopcem není zrovna skvělý nápad. Nicméně se statečně drápeme nahoru a po zralé úvaze si zkracujeme cestu do Bujesil přes pole, čímž se vyhneme silnici. A zde máme první důkaz, že čuby jsou unavené - Zája vyplašila stádo srnek. A zatímco si Borča místo honění srnčí ustlala na mezi, Zája se za nima sice rozeběhla, ale po pár metrech se otočila a šla zpátky. Nevídané!
  • Cesta z Bujesil do Hřešihlav začíná být ono stoupák. Jen je to nějaké koncentrovanější. Prostě krpál jak kráva. Konečně jsme se vypotáceli na kraj lesa a tiše doufáme, že už je tu rovinka. Ale smůla, následuje další kopec přes pole, naštěstí jen cca 1 km dlouhé. V Hřešihlavech (Hřešihlavách?) hřešíme nad další dávkou Kofoly (holky nad tabulkou čokolády) a koketujeme s myšlenkou že to zapíchnem u zdejší kapličky. Ale je teprve něco kolem čtvrté a tak vyrážíme dál. Což se v zápětí ukáže jako životní chyba.
  • Rozhodujeme se, že nepůjdeme delší cestou přes Rybárnu, ale že si to do Chlumu zkrátíme po lesní cestě (nebo možná průseku) která vede z chatové osady u Pohořelce. Nacházíme tam takovou milou stařičkou paní, která nám ochotně ukazuje kudy stezka vede a vysvětluje co a jak. Obzvláště libě nám zní, že tudy chodívali na houby, ale dlouho už tam nešli ... tak to nemůže být tak hroznej kopec, když tudy šplhaj důchodci.
  • Buď máme v Čechách velice aktivní důchodce, nebo paní pochází původně z Himalájí. Ten kopec je snad kolmej, stezka sotva viditelná a navíc ještě po orkánu plná popadaných stromů. Škrábeme se nahoru téměř po čtyřech, přelézáme kmeny a modlíme se aby už byl vrchol. Dokonce i Míra odvolala Osnici o které doteď tvrdil, že nic horšího není. Zája jde krokem a Borka už ani nejde. Táhnu jí za sebou na vodítku a vytrvale přemlouvám, ať se nezastavuje, nebo už se nerozejde. A já taky ne. Na cca půl kilometru jsme překonali převýšení 200 metrů a nahoře padáme na prvním trochu rovném plácku. Shodou okolností je to cesta. Holky luxujou večeři závratným tempem, my je následujeme a jdeme na kutě po ujití 31 916 kroků a přibližně 1 km před Chlumem .
  • Ani tentokrát nespíme normálně. Aby nebyla holkám zima (pořád se v noci odkopávaj a obě jsou zrovna v plném línání) bereme je k nám do spacáků. Když je sepnem a použijem jako peřinu, tak se vejdem všichni. Holky usínaj poměrně rychle, když najednou slyšíme dupot, který se přibližuje. Podle reakcí holek poznávám, že je to stádo kanců a podle zvuků zas, že jim ležíme v cestě. Ještě že Honzu napadlo hvízdnout a Míra jak se lekl tak zařval. A kanci zdrhli a už se neukázali.
    Zato srnka a dva zajíci ano, takže ze spánku toho zase moc nebylo :o(

    Čtvrtek:

  • Čeká nás Chlum, Zvíkovec, Čilá, Skryje, zřícenina Týřov, Týřovice, hospoda u Rozvědčíka a Nezabudice, tak hurá na to.
  • Posilněni snídaní a vytrénovaní z včerejšího vysokohorského výstupu vyrážíme ve svižném tempu. Zája lítá, Borča se drží a statečně šlape. Chlum a Zvíkovec máme brzo za sebou.
  • Následuje Hradiště a cesta do Čilé, která je bohužel zase téměř celá po asfaltce. Naštěstí tu téměř nic nejezdí, a tak se můžeme pokochat i rojem včel usazeným na stromě u silnice. Z bezpečné vzdálenosti ovšem. V Čilé na chvíli zakotvujene na zastávce busu a občerstvujeme se. Holky zblajzly předposlední tabulku čokolády, Zája leží, Borka upadá do komatu. Když se zvedáme k odchodu, musím jí vzbudit kočičku moji.
  • Ve Skryjích si dáváme oběd a já konečně zakupuji alespoň jednu turistickou známku. Energii dopňujeme vydatným jídlem a obligátní Kofolou, holky chrápou pod stolem a zvednou hlavu jen na tu chvíli, kdy jim přiděluju část svého oběda. Po obědě slézáme z kopce k řece a jednohlasně se shodujeme, že na zříceninu Týřov se zajdeme podívat jindy, páč je to zacházka po špatné straně řeky. Vyrážíme tedy přes mosta hurá do Týřovic.
  • Cesta vede podél vody, což je příjemné obzvláště pro holky. Borka chladí ušoupané nožičky a zase trochu pobíhá a vůbec projevuje aktivitu. Nám cestu zpříjemňuje (?) zpěv (???) dvou kluků, kteří si přijeli užívat na vodu. Vysvětlím - dva mladíci v silně podroušeném stavu se vyvalují na lodích a hulákaj na lesy, zatímco jejich dvě přítelkyně pádlují o sto péro. Já bych je vyklopila na první tůni :o)
  • U Týřovických skal s Honzou nostalgicky vzpomínáme na "putováni za rodinou Backů", což byla akce před tuším šesti lety s naším oddílem. Tehdy jsme šli po druhé straně (právě ze zříceniny Týřov), tedy po té, kde není turistická značka. A drápali jsme se na ty skály a vůbec jsme dělali spoustu šíleností - skoro jako teď :o)
    No nic - za skalama vede značka kus po silnici a pak se drápe na Čertovu skálu a Dlouhou horu. S díky odmítáme nabídku KČT a vydáváme se vlastní cestou - pod silnicí podél řeky po poli. Borka už vyloženě kulhá a tak zakotvujeme v hospodě u Rozvědčíka, která mimochodem už není co bývala, dáváme rychlou Kofolu a pokračujeme dále do Nezabudic k přívozu.
  • Na druhé straně řeky kotvíme. Nacházíme krásný plácek těsně u vody, nad náma skála, aspoň tudy nepolezou žádná zvířata. Borka toho má opravdu dost a i Zája jen vycucla misku a usnula jak špalek. A to jsme ušli jen 28 711 kroků.
    Strčila jsem holky do spacáku a koukám jak kluci chytaj ryby. A kupodivu chytili kapříka, ale bohužel má 2 cm pod míru. Ne Míru ale míru! A Míra ho teda pustil zpátky, čím se projevil jako slušný a zodpovědný rybář, ale my jsme byli o chlebu a paštice :o)
  • Honza odmítá spát s holkama ve spacáku, tak má smůlu, nebude mít ve spacáku ani mě. Borka přesně ucpává konec u nohou, jen hlava jí kouká ven. Vypadá jako housenka :o) Zája se stočila podél mě, čímže mi zůstal prostor o velikosti cca 50 cm čtverečních. Ale hlavně že je nám teplo!
  • V noci mě vzbudily holky 2x když šly chytat ryby a jednou se nějaké úplně stupidní zvíře rozhodlo asi spáchat sebevraždu skokem z té skály o které jsme doufali, že přes ni žádné zvíře neprojde. Neprošlo, ale pár šutrů alespoň schodilo dolu :o/

    Pátek:

  • Je nám jasné, že do Berouna nedojdem, Borča kulhá a lámat to přes koleno nemá smysl. Po snídani tedy vyrážíme "jen" na Křivoklát, a to přes Roztoky. Poprvé nám taky nepřeje počasí, je vcelku chladno a ráno dokonce asi 2 minuty mžiholilo :o)
  • Stezka nás vede podél vody a pak po hřebeni - vcelku prudkém, ale hezkém. Mám ale pocit, že Borinka už krásy krajiny nevnímá. Roztoky míjíme tak nějak samovolně, a na Křivoklát-hrad šlapeme po žluté naučné stezce. Což předpokládá ještě jeden kopeček.
  • Pán v informcích je velice ochotný, nejen že nám vysvětluje kde je nádraží, ale i našel jízdní řád. Takže z prohlídky nic nebude, jede nám to za chvíli. Navíc je moc zima na to, aby upajdaný holky ležely hodinu na dlažbě na nádvoří. Vyrážíme tedy na nádraží a já už pomalu vydím, jak Borču budeme muset donést.
  • Zvládla to holka moje statečná, celých dnešních 6 219 kroků. Vlak jsme chytli a v Berouně přestupujeme do Hořovic, kde nás čeká tatínek s autem a na chatě maminka s obědem. Míra s Matýskem pokračují do Prahy s ujištěním, že příští rok si to určitě zopakujeme.
  • Na chatě se přivítáme s Aroskem, maminka jen konstatuje, že ta chudinka Bobinky zhubla (konečně), zdlábnem gáblik a mažem domu, unavení, ale spokojení. A samo se těšíme na další ročník :o)

    PS: Borinka první týden po návratu odmítala venku běhat a kdykoliv se na chvíli zastavilo, lehla si. Pak vymyslela, že to má cenu jen tehdy, když mám na zádech batoh :o)

    PPS: fotky, které vyfotil Mates budou tady.

    PPPS: náš foťák nálezce opravdu přines a vrátil, za což mu moc děkujeme. Stejně tak Péťovy a Áje za ochotu a obětavost.



    15. - 17.6.2007 - Desáté výročí

    Zdá se to neuvěřitelné, ale našemu dědečkovi už je opravdu 10 let. Pamatuju si jako včera, když jsem si ho vezla v náručí, malou (skoro malou) kuličku. Jak se učil chodit, zvedat nožičku, poznávat svět, vymýšlel lumpárny. I tu pubertu jsme si spolu přetrpěli. A dneska je to skoro důstojný (i když rozhodně ne klidný a důstojný) pesan.

    Rozhodli jsme se, že toto krásné kulaté výročí oslavíme s našimi dvou i čtyřnohými kamarády na chatě v Brdech. Pozvánky byli rozeslány, některými i potvrzeny v dostatečném předstihu a pak už jsem jen s Hančou vymýšleli záludnosti na účastníky oslavy. Aby se náhodou nenudili.

    V pátek jsme ve složení Petra (+1,5 psa), Hanka (+ blecha) a my s Honzíkem a holkama vydali směr Kvaň, kde už na nás čekala mamka s lehce nervózním taťkou, tři kočky, dvě ovečky a samozřejmě oslavenec. To proto, že Zája se zase jednou rozhodla, že bude po 15 měsících hárat. Naštěstí to stihla ještě včas. Skoro.

    V sobotu ráno se začali sjíždět ostatní účastníci bujarých oslav. Když dorazili i poslední opozdilci a proběhlo hromadné výtání, vytáhli jsme mapu a jali se plánovat cestu k obídku v hospůdce. Na lepší vymýšlení a bezproblémovou chůzi jsme se posilnili i tekutým dopingem a vyrazili jsme směr vesnice Těně. Naše spanilá jízda byla provázena nevěřícími pohledy místních obyvatel. Mám pocit, že někteří i přemýšleli, jestli je normální vidět místo bílích myšek zlaté psy :o) Cestou (a trochu i necestou) jsem to vzali přes rybník, pak lese, polem, loukou a zbytek po silnici. V hospůdce se nás nezalekli a i když jsme museli trochu déle čekat, oběd byl opravdu výborný. Cesta zpátky proběhla bez nejmenších problémů, takže jsem sice unaveni, ale spokojeni dorazili zpátky do chaty.
    Tam jsme se vrhli na oslavy. Arosek (a všichni psiska) dostali psí dortík (návod na výrobu zašlu na požádání) a moc jim chutnal. Stejně tak chutnal i Mírovi, který neztratil tvář ani poté, co se dozvěděl, že je pro psy a že je v něm psí konzerva. Ale co, nic špatného v něm fakt nebylo, takže nic :o) My jsme se nacpali lidským dortíkem, grilovaným masíčkem, zeleninou, slanýma tyčkama podobnýma "zabijákama diet". To vše jsme splachovali nezbytným Fernetem a pivkema vůbec jsme si báječně užívali. Nic nás nerozhodila ani chvilková bouřka, hlavně že bylo co jíst a pít.

    Večer jsme se Hankou a mamkou vydali vytyčit účastníkům trasu noční bojovky. Nacpali jsme do tašky spoustu krámů, halekali jsme na sebe hlášky typu: "Máš ten magneťák?" nebo "Co lano, máme?" a podobně, až jsme poněkud znervóznili většinu osazenstva. Teď už to můžu prozradit všem, ale na trase nebylo kromě tří svíček naprosto nic :o) Jen u třetí, poslední, byl nápis "Teď se vraťte po silnici do chaty a už se nemusíte bát". A tam jsme leželi s Háňou a když si to přečetli, bafli jsme na ně :o) Nejhezčí reakci předvedla Renča, která se opravdu nefalšovaně lekla, div nespadla na zem. Míra s Matýskem jako správný chlapi nic moc a skupina, na kterou jsme se těšili nejvíc - Clea, Yvona a Dita, normálně třetí svíčku přešli a vůbec k ní nedorazili :o(

    V neděli dopoledne jsme ještě vyrazili na zříceninu Vladek, která se nachází v nově zpřístupněné části vojenského prostoru. Ačkoliv si to mnozí účastníci nemysleli, je to opravdu jen 3,5 km. Ale Erste hilfe nesená obětavou Álou způsobila, že jsem cestu opět všichni přežili a dorazili nejen na Valdek, ale i zpátky. A dokonce i o pár hub těžší.

    Po návratu už nás nečekalo nic než loučení a cesta zpátky. Ale i ta byla obzvláštněna (jako obvykle), takže jsem se ještě vraceli na kraj Prahy, abychom odtáhli domů Šárku, které se uvařilo auto. Nicméně i poslední nástraha byla překonána a teď už jen vzpomínáme a snad se zase sejdeme při podobné příležitosti.
    Jo a fotky jsou tady :o)



    28.4. - 1.5.2007 - Akce Želivka

    Ačkoliv by se dle data a místa mohlo zdát, že jsme prodloužený víkend využili k třetímu freetreku, skutečnost byla poněkud odlišná. Trek byl sice v plánu, nicméně pořadatelka Clea moudře vymyslela, že vzhledem ke zvýšenému počtu marodů a mimin, posuneme datum o nějaký ten měsíc. To nám ovšem nebránilo srazit se s fajn lidičkama na krásném místě. Jako záminku jsme si vzali pálení čarodějnic a následné oslavy svátku práce. A na úvod je třeba hned sdělit, že celá akce se nesla v duchu šesti centimetrů a Telky makové.

    I když byl odjezd původně naplánován už na pátek, slíbila jsem Libušce pomoc na Letňanské výstavě. Ta sice nakonec nebyla třeba a naše šikovná vrchní veterinářka zvládla všechno sama na výbornou, my jsme však už nechtěli nahonem měnit plány, a tak jsme vyráželi směr Humpolec v sobotu po obědě. Naše auto pojalo náklad jídla, bagáže naší, Pétiny i psí naštěstí vcelku bez problémů a i těch 6 psů (no vlastně 5 a kousek) se směstnali. Jela s náma totiž kromě naší směčky i Petra s Boďasem a Amálkou a k tomu jsme přibrali Kesku od Dity, jejíž páníci se rozhodli trávit svátky v pracovním procesu. Budiž jim to přáno, nicméně Keska si jela užívat :o)

    Cesta kupodivu proběhla bez problémů, nepočítám-li fakt, že jsem se málem počůrala smíchy - to když Péťa líčila oněch inkriminovaných šest centimetrů. A mám pocit, že i řidič měl co dělat.

    Když jsme dorazili do kempu, všichni účastníci již vesele slavili a grilovali a užívali si pohodu. Trochu nás rozesmutnila zpráva, že Renča musela odjet, protože se dcerce neudělalo volno, ale což, sejdeme se snad jindy. Hlavně že nám nechala mávátka :o)
    Vrhli jsme se do vybalování (především proviantu) a následně do debužírování pochoutek připravených na grilu. Hojně jsme zapíjeli vínkem (a někteří Fernetem), nálada se uvolňovala a došlo na přetřes oněch šest centimetrů. Skončilo to tak jak muselo - váleli jsme se smíchy po zemi a rozvíjeli teorie dál a dál. Nakonec jsme se unaveni odebrali do postýlek a slastně usnuli.

    V neděli ráno, po snídani, jsme se vydali podél řeky do Želiva na výtečný obídek. Cestou se dále rozvíjelo téma načaté, sluníčko nám k tomu svítilo, takže nálada byla znamenitá. Jen jeden mráček přelétl - to když u jedné chaty měli lidičky klec s králíčkem a Pegyška šla zkusit lovecké štěstí. Všechno ale dobře dopadlo, králík a následně i Pegy (po Sahyně exekuci) přežili a já si chválila naše obludky, jak byli hodný. Ó jak hluboce jsem se pletla ... ale popořadě.
    Když byl oběd zprovozen ze světa, šli jsme se po druhé straně řeky zpátky a po návratu do kempu pokračovali v načatém programu - tedy grilování, popíjení a veselení se. Tehdy se ke stále hojně probíraným šesti centimetrům přidala ona Telka maková a opět ji měla na svědomí Péťa. Nakonec jsme se polomrtví smíchy odebrali na lože a zkoušeli nemrznout - noci jsou totiž na Želivce chladné.

    Pondělní ráno nám přiválo milou návštěvu. Přijela se za námi podívat Zuzka Bzuková i s malou Terezkou a vystřídali tak Sahy, která musela v neděli do práce. Hned jsme holky vytáhli na prochajdu. Sice nebyla až tak dlouhá (asi 8 km), ale terén patřil k náročnějším. A to obzvláště s kočárkem. Jelikož jsme se střídali o kočár i o Terku, není se co divit, že toho měla ke konci už plné zuby a byla trošku protivná. Navíc když před ní někdo klidně jedl, že? Každopádně jsme bez nehody dorazili až do Sedlice a čekalo nás posledních pár stovek metrů z kopce do kempu. Lidi unaveni, psi unaveni, slepice na poli. Ejhle - Borka nebyla tak unavená. Jedna pipka jí skončila v hubě a bohužel její slabá nervová soustava otřes nerozdejchala. Nebo možná nerozdejchala následnou péči majitelky, která se ji pokusila naučit znovu chodit a létat. Pán nebyl moc příjemný a nechtěl ani připustit, že ty pipiny tam taky neměli co dělat, natož přiznat alespoň dílek viny. No, vzít mu jí liška nebo kuna, ani nevědel, kde skončila. Dali jsme mu tedy 200,- aby zapomněl na utrpenou ztrátu, pipinu sbalili, Borce vynadali a do tábora došli. A aby nebyla její hrdinská smrt a Borčin heroický výkon marný, uvařili jsme z ní výbornou polévku. Posilněni vývarem jsme pálili čarodějnice (vzhledem k suchu raději jen na grilu) a veselili se až do pozdních hodin.

    Úterní ráno nás překvapilo teplotou jen těsně nad nulou, ale brzo vykouklo sluníčko a trochu jsme se ohřáli. Pak už nás čekalo jen balení a relativně brzký odjezd, aby jsme se vyhli zácpám na dálnici. Přesto jsme ještě stihli řádně osvalit svátek práce a v prvomájovém průvodu jsme se statečně tužili s mávátky od Renči. Nejvíce zápalu projevila soudružka Yvona, která nejen zasadila smrtelnou ránu buržoazii svými budovatelskými hesly, ale dokonce předstoupila na tribunu s projevem. Za tento příkladý projev uvědomění sklidila bouřlivé ovace chechtajících se zástupů.

    Po oslavě už nás opravdu čekalo jen rozloučení, nasednutí do auta a jízda směrem k domovu. Stavili jsem se ještě na oběd v Želivě a pak už hurá domů, vysmátí, šťastní a unavení.

    Tak snad zase za rok.

    PS: Fotky tady.
    PPS: Pokud někoho zajímá oněch 6 cm obraťtě se na Péťu. Třeba ji přemluvíte. Telku makovou vám ale asi vysvětlit chtít nebude :o)



    6.1.2007 - Novoroční pochod

    Sobotu tříkrálovou jsme využili k hromadné návštěvě u Cley a Míry v Hororo. Sešla se nás celá banda ze zlatého retrívra a ještě pár lidiček a psisek navíc. Clea nás jako správná hostitelka přivítala chlebem a solí (... se vytahovala že dostala od ježíška domácí pekárnu ...) a když dorazili i poslední opozdilci z Děčína, vyrazili jsme na prochajdu.

    Vzhledem k Aroskově stále ještě ne úplně zdravé noze, jsem se rozhodla mít ho na vodítku. Tento názor jsem rychle přehodnotila - po cca 250 metrech jsme dorazili k rybníku a nebýt Honzíka který mě chytil, koupali jsme se s dědečkem oba. Nutno říct, že pouze on dobrovolně. Tady se poznali opravdoví přátelé, protože ačkoliv jsem proletěla kolem většiny účastníků naší tůry, všichni místo podání mi pomocné ruky, buď hledali foťák, nebo se smáli jak o život. Tisíceré díky :o)

    Hned za rybníkem putovalo tedy vodítko přes rameno a Aros vesele lítal a dováděl, byť měl pro jistotu hlezno obandážované obinadlem. Ale ani to mu nezabránilo ukázat "těm mlaďochům", jak vypadá vitální důchodce.

    Trasa nás vedla z Horoměřic na Kozí hřbety, kde jsme spáchali společné foto, dále pak do Únětic a podél potoka do Černého Vola. V Úněticích našli Borka, Keska a Dikouš díru v plotě jednoho baráčku a kdo by odolal, když měli na zahradě rybníček a v něm plno kačenek. Co na tom, že kačenky a labutě byly okrasný, co na tom, že všichni řvali jako pominutí (kachny i lidi), co na tom, že jsem nakonec pro Kesku musela přeskočit potok a z rybníka jí Ditě vytáhnout, až mi u toho rupli kalhoty na zadku :o) Hlavně že se psiska bavili :o)

    V Černém Volu (nebo Volovi? :o)) jsme udělali přestávku v malé příjemné hospůdce, kde jsme se královsky nadlábli. Psiska svým počtěm lehce vyšokovala ostatní hosty, naskládala se kolem stolů, vysomrovala z talířů co se jen dalo a vesele čerpala energii do dalšího putování. Po obědě jsme vyrazili na další cestu - do Statenic a dále do lesa směr Hororo. tak jsme se ještě rozdělili na polovinu vytrvalejší a vyhlídku na Jůliáně toužící navštívit a na odpadlíky, kteří již sotva šoupali nožičkama a zamířili přímo k Hejným domů. My byli samozřejmě v té akčnější skupině a aby dal dědek najevo, že už je zcela tělesně zdráv (duševní zdraví pomiňme, blbost je neléčitelná), vydal se po stopách Dity a Petry, které šli napřed. A zatímco my jsme stáli, volali a černé scénáře dalších zlomených nohou malovali, on si vesele čekal asi půlkiláček před námi. Naštěstí měla Dita mobil a šťastnej nápad ho použít, nebo by sme tam asi stáli ještě teď.

    Nakonec jsme i my dorazili do Slunné ulice a to dokonce s jedním účastníkem navíc. Moje milovaná Zája se totiž vyválela v jakési chcíplé rybě a její smrádek si za tu chvíli vypěstoval úctyhodnou osobnost. Takže jsme jen poděkovali Irence za haldu plyšáčků, naložili ten puch do auta a vydali se k domovu, do naší útulné vany.

    A ještě jedna dobrá zpráva - Arosek byl sice unaven, ale druhý den vůbec nekulhal - HURÁÁÁ!!!



    Rok 2007

    Zase na nás přišli Vánoce a tentokrát jsme (heč, heč) měli Štědrý den hned dvakrát. 23 jsme si zapálili stromeček u Honzíkových rodičů v Dejvicích, zdlábli kapříka se salátkem, dárečky rozdali, koledy zapěli a hezky se vyspali. Ráno 24 jsme vyrazili k našim na chatu a ještě jednou si to zopákli :o) Prostě super. Na Boží hod jsme zase vyrazili ku matičce stověžaté, bychom babičku mou potešili smečkou, námi a hromadou dárků. Myslím že naše tradiční návštěvy babičku utužují a prověřují její centrální nervovou soustavu - ono přece jen nacpat šest lidí a tři psy do garsonky o velikosti 38 čtverečních metrů je občas vážně zábavné :o)
    Po výborném obědě jsme zase vyrazili do Dejvic, kde byl na Štěpána naplánován oběd s Honzíkovou sestrou, jejím manželem a neteří Baruškou. A vzhledem k tomu, že Baruška očekává v nejbližších dnech bratříčka, byl i tenhle oběd tak trochu bojovkou - první termín měla Ivanka už 27.12. Naštestí všechno dobře dopadlo a my jsme začali spřádat plán na oslavu nového roku. Tedy - ráno vstanem brzy, zajedeme pro objednané zimní pneu, pak najdeme servis kde nám je vymění, pak doma sbalíme a pak už si budeme jen užívat týden dovolené. Takový byl tedy plán, ale jak známo, realita většinou bývá jiná.

    Ráno jsme opravdu vstali, pneu vyzvedli a servis nalezli. A tady nastal kámen úrazu. Aby nemuseli být pesani v autě, vypustila jsem je a šli jsme se proběhnout na nedalekou loučku, která byla zarostlá vysokou travou a tudíž skýtala pro smečku možnost vyblbnutí. Bohužel také skrývala jednu prohlubeň a protože Murphyho zákony fungují spolehlivě, do této prohlubně vlétla Borinka v plném trysku. A protože Borinka, když už se rozběhne, je to nějaká síla, hodila tam vcelku slušnou tlamičku. Já se smála až sem se za břicho popadala, ovšem jen do té chvíle, kdy se Bobulka zvedla, vyčítavě na mě koukla a odskákala po třech. Pravá přední nefungovala a bolela, takže jsme dohopsali zpátky k autu a šup do kufru.
    Nakonec po všech peripetiích, balení, nákupech a podobně jsme přece jen dorazili do Pyšel. Abych ještě vysvětlila proč jezdíme na Silvestra z Prahy: prvním důvodem je, že kanonáda oslav není na vesnici ani zdaleka taková jako v Praze a ačkoliv se dědečkova reakce na střelbu zlepšila velmi výrazně a jednotlivé rány už neřeší, velké ohňostroje mu stále ještě dobře nedělají (a mě konec konců taky ne). Druhým důvodem je fakt, že jsou tam krásné terény na procházky, kde většinou nepotkáte ani nohu. Takže shrnuto a podtrženo, byli jsme na chatě, uprostřed krásné přírody, s Borinkou která skákal po třech a s Aroskem, kterému se potvrdila zlomenina hlezení kosti (z oné nehody na výstavě v Budějovicích, čímž moc děkuji nezodpovědné paní vystavovatelce - poněkud výrazně to narušilo náš rozpočet) a má cca do konce února klid na lůžku. Prostě super.

    Marně jsem doufala že když bude Borka v klidu, noha se jí zlepší. Ve čtvrtek ráno stále skákala po třech, a tak jsme opět nasedli do auta a vyrazili na veterinu. Asi máme novou vánoční tradici. Pan doktor Borču prosahal, ona se tvářila jak partyzán, na rentgenu nic zlomeného, takže klídek a uvidíme co se z toho vyvrbí. Zacvalkala jsem nemalou sumku a vyrazili jsme zpět k dočasnému domovu. Honzík ještě vtipně vymyslel, že když zlomíme nohu Záje, nebudeme muset chodit na procházky vůbec - ha ha ha.

    V pátek ráno už tak nadšenej nebyl, když jsem ho v půl sedmé vytáhla z postele, aby ty dva marody snesl po schodech dolu a pak zase nahoru. No, ale aspoň si trochu zacvičil :o)

    Zbytek oslav už proběhl naštěstí normálně. V pátek a v sobotu dorazili Bob a Hanka s Ardem, v neděli dopoledne jsme se vydali na kraťoučký výlet na Zbořený kostelec a o půlnoci jsme si pak s tradičním spožděním přiťukli.

    A teď už jen můžeme doufat, že nový rok 2007 bude přece jen klidnější než ten právě minulý. Alespoň co se návštěv na veterině týče.