Kronika 2008

8.11.2008 - Golden Senior Cup 2008

Možná tomu nebudete věřit, ale občas si i kontroluju mejly. No a jednou takhle začátkem listopadu mejlík nadepsaný "Pro Aroska a Borinku". Nejprve mi vůbec nedošlo co že to má být, ale pak jsem jukla na odesílatele a bylo jasno. Pro ty co nechápou - chovatelská stanice Best Baron pořádala už čtvrté "Prestižní defilé veteránů" a vzhledem k tomu, že naši důchodci jsou už důchodci, dostali pozvánku.
Nehodlám tu vypisovat o co přesně se jedná, veškeré info je na stránkách pořádající ch.st., tak nebuďte lenoši :) Já se hodlám věnovat jen našemu pohledu.

Ještě bych ale měla vysvětlit, proč jsme se rozhodli jet a možná i proč jsme pozvánku dostali až na poslední chvíli.
Prvního ročníku jsme se zúčastnit ještě nemohli, protože Arosek nesplňoval potřebný věk 8 let. O to více jsem se těšila na ročník druhý ... jenže jak je u nás zvykem, místo na akci plánovanou tři měsíce dopředu jsme jeli na veterinu s nějakým akutním úrazem. Tehdy tuším to bylo vykloubené levé hlezno ... Rok na to jsme pro změnu marodili s druhým hleznem, tentokrát pro jistotu zlomeným. Takže letos jsem ani nic neplánovala a nechala to osudu. A ačkoliv nemůžu mluvit za někoho jiného, mám pocit, že i pořadatelé dospěli k názoru, že když nám pošlou přihlášku ve středu, tak se do soboty snad nezmrzačíme ... což se kupodivu povedlo :)

V pátek odpoledne jsme tedy sbalili potřebné doklady, celou smečku obohacenou o Kesku (Dita měla školu, tak šla čubís do školky :)) a frčeli k našim na chatu, páč od nich je to co by kamenem dohodil - tedy příslib že vstávání nebude až tak brzké. Po večeři jsme šli na kutě, hustě obloženi pěti psy a za vydatného bzukotu much, které z úkrytů v podkroví vyhnalo teplo elektrických kamínek ... noc plná vášně :)

Ráno nás čekala klasika jakékoliv akce. Vstát brzo (=dřív než v poledne), snídaně, balení, venčení, odjezd. Naše procházka po louce byla zpestřena o Cirdinu slide-show. Na mokré trávě v plném trysku klopila zatáčky jak plochodrážní jezdec a ještě z toho měla psinu. A my taky, ovšem jen do doby, než si holka blbě spočítala brzdnou dráhu a podjela jak profík kaskadér mezi nohama stojícího Aroska. Samo že vzala i jeho zadní, dědek se poroučel k zemi jak podťatej a já si za tichého nadávání představovala zase to nejhorší. Nicméně - dědek vstal - sice ztěžka, ale bez pomoci - a byť mírně otřesen, došel sám zpátky domu a nekulhal :) I tedy jsme vyjeli směr Lhotka u Terešova.

Dojeli jsme v pohodě, vyskákali z auta a už jsme se vítali s lidičkama, se kterýma nás pojí dlouholetá známost. V příjemné hospůdce nás čekala milá obsluha s neméně milým svařáčkem a po chvíli i dorazivší všichni účastníci, obohaceni o členy místního mysliveckého sdružení, při jejichž honu se měli naši senioři prezentovat na poli loveckém.
Po vyřízení všech formalit jsme se psy nastoupili k slavnostnímu zahájení, pak lovci odjeli a my se připravili na výstavní část ... tedy jsem Aroskovi utřela chlípnou slinu z čumáku a Borče ani to ne :) Navíc jsem samozřejmě nechala doma předváděčku ... ale co, stejně je to taková prádelní šňůra, takže provázek ji dobře nahradil :)
Kluků veteránů nastoupilo z osmi přihlášených sedm a to v rozpětí dat narození od roku 1995 po 2000. A byla radost na ně koukat, jak sice pomalu, ale přesto s chutí předvádějí že ONI jsou teda nej. Pan rozhodčí si každého nechal proběhnout, prohlédl si ho a nadiktoval krátký posudek. Nakonec jako na opravdové výstavě určil pořadí prvních 4.
A už byly na řadě babky - celkem přihlášeny čtyři, nastoupily dvě, přičemž Borča byla o celé dva měsíce a 26 dní starší než Lojzička. Nicméně můj osobní dojem byl, že nás nechali vyhrát jen aby se neřeklo :) Nakonec jsme šli o "vítěze výstavy" a nutno podotknout, že to bylo jednoznačné - Barouch je prostě třída i v tomhle věku.
Následoval návrat do nitra hospůdky a poutavá přednáška pana veterináře o problematice geriatrických pacientů. Následná diskuze a dotazy mu chudákovi musely ubrat pár let života, protože my, jakožto zodpovědní majitelé, jsme šťourali do všeho ... ale ustál to se ctí :)
Poté už hurá na pole - tam jsme pojedli nad ohněm osmahnutou klobásku a posliněni jsme slavnostně začali hon na bažanty. Rozděleni do tří skupin ke třem rozhodčím jsme se rozestavěli kolem leče a čekali na kanonádu. A musím prásknout, že jako oplátku za výstavní část nám Melionovic Lojzička kradla bažanty !!! Dva !!! Rovnou před nosem !!! Stydět by se měli :)
Jinak všichni nastoupivší důchodci pracovali s velikou chutí, bylo na nich vidět nasbírané zkušenosti (takže ani dohledávka bažanta spadlého na křoví nebyl problém) a veliká radost z práce. Já bych tam klidně stála ještě teď a koukala na tu parádu, jenže nám došli bažanti :) A aby mladoši, co přijeli jako doprovod nepřišli zkrátka, vyzkoušeli si taky ponosit a pak ještě na závěr pomáhali dohledávat. Musím uznat že není nic hezčího než smečka pracujících goldenů ... ty jejich rozesmátý ksichtíky :)

Po zakončení honu jsme se vrátili zase do hospůdky a zcela nekřesťansky jsme se přežrali výborného oběda. A pak čekání na spočítání výsledků a na tombolu, které jsem si jako vždy v takovéhle společnosti, krátlili vyprávěním historek, co ti naši chlupatí pitomci dokáží všechno vymyslet a provést.
Nakonec jsme se dočkali a přišlo vyhlášení. Začínalo se prvním místem a i když to bude znít jako klišé, byla jsem naprosto mimo, když vyhlásili Aroska jako celkového vítěze. Já vzhledem k práci na poli typovala Faboucha, kterýžto nakonec dostal nejlepšího pracanta. On holt ten věkovej koeficient udělá docela dost ... ale co Fabio je ještě mlaďoch, má to příště :)
Postupně jsme se vystřídali pro medaili, diplom a krásné dárečky všichni a dočkali jsem se i tomboly. Zde musím podotknout, že jsem sice vyhráli nejhezčího kačera (fakt je jak malovanej), ale zadělali jsme si tím na velkej problém co s ním? Je tak nádhernej, že mi přijde jako svatokrádež ho házet psiskům na aport, o červenym zelí a knedlíku ani nemluvě ... takže se válí doma v mrazáku :) Nakonec jsme odjížděli kolem jedenácté večer, v báječné náladě a plni skvělých zážitků.

Ještě bych chtěla na tomto místě zmínit několik věcí:

1 - hluboce se omlouvám všem - pořadatelům, rozhodčím i účastníkům. Vím že jako vítězové jsme měli na závěr pronést nějakou "řeč" a poděkovat, ale já byla v takovém šoku, že mi to vůbec nedošlo. A i kdyby došlo, asi bych se zmohla jen na "bla bla bla".

2 - děkujeme všem za báječný den. Pořadatelům za pořádání (a ukázání že ti naši dědci ještě nepatří do šrotu), lovcům za krásný hon, rozhodčím za posuzování a všem účastníkům za to, že jsem si mohli připomenout atmosféru našich začátků, kdy se k sobě lidé chovali ne jako konkurenti, ale jako ti, jež pojí stejný koníček.

3 - dále děkuji pořadatelům za CD s fotkama, protože mě tím donutili spáchat tuto aktualizaci. Za což jim v době předvánoční moc děkuji a slibuji, že má pomsta bude sladká :)

A nakonec ještě tabulka s výsledky:

11.10.2008 - OV Džbán

Po dlouhé době jsme se zase jednou vypravili na výstavu. No vypravili ... byli jsme k účasti tak trošku donuceni, poněvadž kolegyně z práce jest aktivní na pořádající OMS a prostě mě tam nahnala no :) Ale co, na Džbánu bývá pěkně, velká louka v areálu zabezpečuje psům ideální vyběhání před vstupem do kruhu a navíc ... když už musím na výstavu, tak raději ven než do haly. Navíc oblastka stačí k tomu, aby si Cirda poprvé vyzkoušela pohyb po kruhu a já pevnost své nervové soustavy. Nakonec jsem se tedy nechala ukecat a aby Cirilce nebylo smutno, přihlásila jsem proběhnout i babku Borku.

Ráno jsme k velké radosti Honzíka vstali už v půl sedmé, vyvenčili, připravili nějaké to občerstvení a termosku horkého čaje, nabalili se jak eskymáci, naložili celou smečku do auta a vyrazili směr Vokovice.
K tomu vydatnému oblečení musím podotknout, že důvodem tohoto činu nebyla ani tak předpověď počasí nebo stav venkovního teploměru, ale moje nostalgická vzpomínka na naši první džbánskou výstavu (tehdy jen s mladým Aroskem), kdy jsem s mamkou mrzly od půl osmé do pěti odpoledne a na zahřátí nám nebyl nic platný ani neskutečně vysoký počet zkonzumovaných grogů.

Cesta kupodivu proběhla bez komplikací - nedošel nám benzín, nikdo nás nenaboural, my taky nikoho, ... prostě pohoda. Jediný drobný problémek se vyskytl, když jsme místo svému instinktu věřili plánku od pořadatelů - ten velel odbočit za čerpací stanicí Shell, ve skutečnosti to ovšem mělo být za Agipem :) Ale co, zajížďka byla asi dva kilometry a na výstaviště jsem se nakonec stejně dostali.

Pak už klasika - přejímka, postavit boudičku a rozložit deky, vybalit věci a jít se se psiskama proběhnout na louku. Naštěstí areál kempu je dostatečně veliký, nikde voda ani bahno, takže všechny obludy mohly běhat volně. Což zejména Zája s Cirdou využili ke svým divokým hrátkám, takže pár okolostojících lidí nevěřilo vlastním očím, když se dvě šílené piraně na tryskový pohon prohnaly asi půl metru od nich :)
Na řadu jsme přišli až jako úplně poslední, Cirda s nadšením, já s obavami co vyvede. Po prvních pár krocích jsem se jí musela v duchu omluvit - to šílené zvíře, které normálně nezůstane 4 vteřiny na jednom místě a které se mi celé dopoledne vytrvale snažilo vykloubit rameno svým taháním na vodítku, se asi narodilo pro předvádění. Cirda si plynulým plavným klusem oběhla kolečko, hodila profi výraz na pani rozhodčí, ukázala zuby a stoupla si do postoje. Paní rozhodčí z ní byla ve skoro stejně velkém šoku jako já a okomentovala to příhodně: "Tak tahle čuba to myslí fakt vážně." Aby mi to ale nebylo líto, Cirda se se mnou v postoji alespoň trošičku hádala o jednu nohu :) Vyfásli jsme posudek plný superlativů, vítěze třídy, stužku, podrbání za uchem (to jen Cirda) a já šla vyměnit holky ... a jen jsme z kruhu vylezli, stará praštěná Ciri se vrátila a už zase těkala pohledem, kde by co provedla :)

Borinka nastupovala jako úplně poslední a poprvé do veteránů a protože piškotky ona moc ráda, běhala jako o život. V postoji si vesele vrtěla ocáskem a já na půl ucha poslouchala, co že nám to tam o ní u toho stolu povídají. Najednou mě zarazila věta "fena ve výborné kondici". Nevěřícně jsem se podívala, jestli vedle nás ještě někdo nestojí, pak Borče na její kulaté bříško a pak na paní rozhodčí, jestli to myslí vážně vážně. Ta asi zachytila můj výraz, protože rychle dodala "zdravotní!" :) No ale co, Bobinka tak jako tak dostala nejlepšího veterána a Alena stojící za páskou mě upozornila, že BIS veterán je vypsán a že nebudu mrcha a tu hodinku počkám.
No tak teda jo no, stejně se udělalo krásně a pesani mohli řádit do libosti. Já jsem zatím sundavala početné vrstvy svého oblečení a s radostí pozorovala dědečka, jak si hraje s holkama, celý blahem bez sebe že ON tentokrát nemusí do kruhu :)

Soutěže nakonec začaly s půlhodinkovým zpožděním, ale hlavně že začaly. Stáli jsme u kruhu, pozorovali "cvrkot", fandili a povzbuzovali a vesele se bavili. A najednou rozhodčí vyhlásili BIS celé výstavy, předali pohár a že se jde domů. Proti tomu se důrazně ohradila čekající majitelka jezevčicího veterána a k ní se přidali i další. Bylo jí sděleno, že se žádný veterán do soutěže nepřihlásil a hotovo. Pan hlavní pořadatel měl trochu bordel v soutěžích :) Upozornili jsme ho tedy, že do BIS veteránů se nejde přihlásit jako třeba do párů a protože nás podpořila i paní rozhodčí Vladimíra Tichá, která seděla u kruhu na lavičce, pořadatelné nakonec ustoupili. Paní Tichá se nakonec ujala i posuzování a se šarmem sobě vlastním všechny okolo ujistila, že soutěž veteránů je úžasná v tom, jak majitelé dávají najevo, že o své psy stojí i když už jsou v postprodukčním věku.

Bobinka se hezky proběhla ve velkém kruhu, postavila se do vzorného postoje a čekala na piškotek, protože zadarmo ani kuře nehrabe :) Paní rozhodčí si nás obešla, vyptala se na věk a já si v duchu udělala poznámku, že to nejspíš vyhraje téměř dvanáctiletá fenka ridgebacka. V tomto názoru mě utvrdila i paní Tichá, která prohlásila, že vítěz je jasný, poněvadž je úžasné, jak se v tomto věku s obrovskou chutí a radostí pohybuje a prezentuje ... a najednou mi podává ruku a gratuluje mi! Říct že jsem byla v totálním šoku je slabé, málem jsem v tom kruhu porodila :)) A to navíc (jen pro mé uši) paní Tichá pronesla, že když viděla Borinku jak nadšeně běhá za piškotkem, bylo jí jasné, že z toho pytlíku krmení, co jsme dostali jako cenu, nebude mít nikdo větší radost než naše bába :) A měla pravdu :))

Pokud chcete podívejte se, jak jsme dopadli a jak nám to v tom krásném počasí slušelo.

5.10.2008 - Choteč

Tak nějak jsme měli pocit, že jsme se vlastně zase dlouho neviděli a že je nejvyšší čas se sejít s kamarády a zavzpomínat na staré dobré časy :) A jak jsme řekli, tak jsme i učinili.

Trasu a plán pochodu jako obvykle vymýšleli Hejňáci, ovšem s ohledem na účast marodů a důchodců. Marod (Irči Barunka) nakonec kvůli hárání zůstal doma, ale důchodce se zůčastnil a svým elánem docela překvapil. Hlavně teda mě, protože doma občas hraje nemohoucího chudinku.

Sraz byl v neděli v deset u fotbalového hřiště v Chotči, což už není Praha, ale nemá to k ní daleko. Vesnice byla poněkud liduprázdná, je otázkou, zda je tomu tak v tuto denní dobu normálně, nebo za to mohla naše zlatá horda. My jsme každopádně spořádaně a nikým nerušeni prošli vesnicí do Měchurovského mlýna, kde jsme si prohlídli funkční vybavení starého mlýna a dostali přednášku, kterak že to tehdy bylo.

Poté jsme se vydali dále podél potoka ke Kalinovu mlýnu, kde se odpojila Ála a kde se děsně zaprasila Peggyška od Sahy. My jsme se pak o kousek vrátili (tam se pro změnu zaprasila Cirila) a "zkratkou" si to namířili na lesně-polní cestu zpátky do Chotče. Ona zkratka byla Mírova, tedy vedla do děsnýho krpálu, kde jsme museli Aroskovi pomoci nahoru.
Když jsme se konečně vydrápali nahoru, zjistili jsme, že jsme někde jinde, než si myslíme že máme být, protože před námi není pole, ale rokle. Naštěstí vedla cesta podél a pak jsme se napojili na tu správnou, ale Clea chvilku vypadala skoro i naštvaně.

Nakonec jsme se ale v pořádku dostali zpátky k autům a všichni se vydali domů. Jen my se Sahy jsme to ještě napálili k řece v marné naději, že ty naše prasata aspoň trochu umejem. Ani náhodou, ta špína byla nějaká mastná nebo co, takže to pustilo až po třetím vyšampónování v teplé vodě.

Ale máme fotodokumentaci jak vypadali :)

21. - 25.8.2008 - Čundr po Sázavě

Rok se s rokem sešel a byl opět čas na náš čundr. Pomalu se z něj stává tradice, tak snad nám to vydrží :)
Tentokráte jsme se rozhodli zdolat řeku Sázavu (po loňských zkušenostech jsme usoudili, že je tam míň kopců) a navíc s náma měli jít Pavel s Renčou. A jako obvykle bylo vše jinak :)
Nejprve svou účast zrušila Renča, protože jejich nový přírůstek do smečky Nellynka šla v daném termínu na kastraci. Poté byla účast strategicky zamítnuta Pavlovi, protože Nellča se nějak špatně hojila a co kdyby bylo potřeba jet k doktorovi. No a do třetice byl odvelen Mates - z důvodu jménem Zlatofousek Valentinka, což je Hejných nová ještěrka (tedy drsnosrstý jezevčík) vybojovaný do smečky právě Matýskem. Clea jako správný vychovatel zavelela: "Chtěls ho, tak se starej!" a Mates zůstal doma.
|Nakonec tedy jedeme ve složení tři lidi a tři fenky, dědeček se rekreuje u mamky.

Čtvrtek: