logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2008



8.11.2008 - Golden Senior Cup 2008

Možná tomu nebudete věřit, ale občas si i kontroluju mejly. No a jednou takhle začátkem listopadu mejlík nadepsaný "Pro Aroska a Borinku". Nejprve mi vůbec nedošlo co že to má být, ale pak jsem jukla na odesílatele a bylo jasno. Pro ty co nechápou - chovatelská stanice Best Baron pořádala už čtvrté "Prestižní defilé veteránů" a vzhledem k tomu, že naši důchodci jsou už důchodci, dostali pozvánku.
Nehodlám tu vypisovat o co přesně se jedná, veškeré info je na stránkách pořádající ch.st., tak nebuďte lenoši :) Já se hodlám věnovat jen našemu pohledu.

Ještě bych ale měla vysvětlit, proč jsme se rozhodli jet a možná i proč jsme pozvánku dostali až na poslední chvíli.
Prvního ročníku jsme se zúčastnit ještě nemohli, protože Arosek nesplňoval potřebný věk 8 let. O to více jsem se těšila na ročník druhý ... jenže jak je u nás zvykem, místo na akci plánovanou tři měsíce dopředu jsme jeli na veterinu s nějakým akutním úrazem. Tehdy tuším to bylo vykloubené levé hlezno ... Rok na to jsme pro změnu marodili s druhým hleznem, tentokrát pro jistotu zlomeným. Takže letos jsem ani nic neplánovala a nechala to osudu. A ačkoliv nemůžu mluvit za někoho jiného, mám pocit, že i pořadatelé dospěli k názoru, že když nám pošlou přihlášku ve středu, tak se do soboty snad nezmrzačíme ... což se kupodivu povedlo :)

V pátek odpoledne jsme tedy sbalili potřebné doklady, celou smečku obohacenou o Kesku (Dita měla školu, tak šla čubís do školky :)) a frčeli k našim na chatu, páč od nich je to co by kamenem dohodil - tedy příslib že vstávání nebude až tak brzké. Po večeři jsme šli na kutě, hustě obloženi pěti psy a za vydatného bzukotu much, které z úkrytů v podkroví vyhnalo teplo elektrických kamínek ... noc plná vášně :)

Ráno nás čekala klasika jakékoliv akce. Vstát brzo (=dřív než v poledne), snídaně, balení, venčení, odjezd. Naše procházka po louce byla zpestřena o Cirdinu slide-show. Na mokré trávě v plném trysku klopila zatáčky jak plochodrážní jezdec a ještě z toho měla psinu. A my taky, ovšem jen do doby, než si holka blbě spočítala brzdnou dráhu a podjela jak profík kaskadér mezi nohama stojícího Aroska. Samo že vzala i jeho zadní, dědek se poroučel k zemi jak podťatej a já si za tichého nadávání představovala zase to nejhorší. Nicméně - dědek vstal - sice ztěžka, ale bez pomoci - a byť mírně otřesen, došel sám zpátky domu a nekulhal :) I tedy jsme vyjeli směr Lhotka u Terešova.

Dojeli jsme v pohodě, vyskákali z auta a už jsme se vítali s lidičkama, se kterýma nás pojí dlouholetá známost. V příjemné hospůdce nás čekala milá obsluha s neméně milým svařáčkem a po chvíli i dorazivší všichni účastníci, obohaceni o členy místního mysliveckého sdružení, při jejichž honu se měli naši senioři prezentovat na poli loveckém.
Po vyřízení všech formalit jsme se psy nastoupili k slavnostnímu zahájení, pak lovci odjeli a my se připravili na výstavní část ... tedy jsem Aroskovi utřela chlípnou slinu z čumáku a Borče ani to ne :) Navíc jsem samozřejmě nechala doma předváděčku ... ale co, stejně je to taková prádelní šňůra, takže provázek ji dobře nahradil :)
Kluků veteránů nastoupilo z osmi přihlášených sedm a to v rozpětí dat narození od roku 1995 po 2000. A byla radost na ně koukat, jak sice pomalu, ale přesto s chutí předvádějí že ONI jsou teda nej. Pan rozhodčí si každého nechal proběhnout, prohlédl si ho a nadiktoval krátký posudek. Nakonec jako na opravdové výstavě určil pořadí prvních 4.
A už byly na řadě babky - celkem přihlášeny čtyři, nastoupily dvě, přičemž Borča byla o celé dva měsíce a 26 dní starší než Lojzička. Nicméně můj osobní dojem byl, že nás nechali vyhrát jen aby se neřeklo :) Nakonec jsme šli o "vítěze výstavy" a nutno podotknout, že to bylo jednoznačné - Barouch je prostě třída i v tomhle věku.
Následoval návrat do nitra hospůdky a poutavá přednáška pana veterináře o problematice geriatrických pacientů. Následná diskuze a dotazy mu chudákovi musely ubrat pár let života, protože my, jakožto zodpovědní majitelé, jsme šťourali do všeho ... ale ustál to se ctí :)
Poté už hurá na pole - tam jsme pojedli nad ohněm osmahnutou klobásku a posliněni jsme slavnostně začali hon na bažanty. Rozděleni do tří skupin ke třem rozhodčím jsme se rozestavěli kolem leče a čekali na kanonádu. A musím prásknout, že jako oplátku za výstavní část nám Melionovic Lojzička kradla bažanty !!! Dva !!! Rovnou před nosem !!! Stydět by se měli :)
Jinak všichni nastoupivší důchodci pracovali s velikou chutí, bylo na nich vidět nasbírané zkušenosti (takže ani dohledávka bažanta spadlého na křoví nebyl problém) a veliká radost z práce. Já bych tam klidně stála ještě teď a koukala na tu parádu, jenže nám došli bažanti :) A aby mladoši, co přijeli jako doprovod nepřišli zkrátka, vyzkoušeli si taky ponosit a pak ještě na závěr pomáhali dohledávat. Musím uznat že není nic hezčího než smečka pracujících goldenů ... ty jejich rozesmátý ksichtíky :)

Po zakončení honu jsme se vrátili zase do hospůdky a zcela nekřesťansky jsme se přežrali výborného oběda. A pak čekání na spočítání výsledků a na tombolu, které jsem si jako vždy v takovéhle společnosti, krátlili vyprávěním historek, co ti naši chlupatí pitomci dokáží všechno vymyslet a provést.
Nakonec jsme se dočkali a přišlo vyhlášení. Začínalo se prvním místem a i když to bude znít jako klišé, byla jsem naprosto mimo, když vyhlásili Aroska jako celkového vítěze. Já vzhledem k práci na poli typovala Faboucha, kterýžto nakonec dostal nejlepšího pracanta. On holt ten věkovej koeficient udělá docela dost ... ale co Fabio je ještě mlaďoch, má to příště :)
Postupně jsme se vystřídali pro medaili, diplom a krásné dárečky všichni a dočkali jsem se i tomboly. Zde musím podotknout, že jsem sice vyhráli nejhezčího kačera (fakt je jak malovanej), ale zadělali jsme si tím na velkej problém co s ním? Je tak nádhernej, že mi přijde jako svatokrádež ho házet psiskům na aport, o červenym zelí a knedlíku ani nemluvě ... takže se válí doma v mrazáku :) Nakonec jsme odjížděli kolem jedenácté večer, v báječné náladě a plni skvělých zážitků.

Ještě bych chtěla na tomto místě zmínit několik věcí:

1 - hluboce se omlouvám všem - pořadatelům, rozhodčím i účastníkům. Vím že jako vítězové jsme měli na závěr pronést nějakou "řeč" a poděkovat, ale já byla v takovém šoku, že mi to vůbec nedošlo. A i kdyby došlo, asi bych se zmohla jen na "bla bla bla".

2 - děkujeme všem za báječný den. Pořadatelům za pořádání (a ukázání že ti naši dědci ještě nepatří do šrotu), lovcům za krásný hon, rozhodčím za posuzování a všem účastníkům za to, že jsem si mohli připomenout atmosféru našich začátků, kdy se k sobě lidé chovali ne jako konkurenti, ale jako ti, jež pojí stejný koníček.

3 - dále děkuji pořadatelům za CD s fotkama, protože mě tím donutili spáchat tuto aktualizaci. Za což jim v době předvánoční moc děkuji a slibuji, že má pomsta bude sladká :)

A nakonec ještě tabulka s výsledky:

Jméno psa - feny
Věk
Exteriér / body
Body z FTR
Koeficient věku
Celkem bodů
Výsledné pořadí
VetChSK
AROS Příběnice
 11,5 
 V / 84 
 122 
 1,4 
 288 
 1. - The Best Dual Purpose Golden Veteran 2008 
DualChCZ, VetChCZ
FABIO Golden Erinor U
 10 
 V2 / 93 
 126 
 1,23 
 269 
 2. - The Best Golden Veteran of Gun Dogs 2008 
ChCZ,SK, VetChCZ
SILVER MIST Rescator U
 10 
 V4 / 87 
 122 
 1,22 
 255 
 3. 
ChCZ
AMYE Bohemian Champagne U
 8,5 
 V2 / 93 
 125 
 1,04 
 227 
 4. 
DINO ze Štěkotu U
 8,5 
 V / 84 
 119 
 1,05 
 204 
 5. 
ChCZ,SK, VetChCZ
 BARON Elva Bohemia U 
 12,5 
 V1 / 99 
 nehodnocen 
 1,54 
 152 
 6. - The Best Golden Veteran in Show 2008 
ChPL, jChPL
QAJUN Ares
 13,5 
 V / 84 
 nenastoupil 
 1,68 
 141 
 7. 
ChSK
MY MAGICIAN Rescator
 11 
 V3 / 90 
 nenastoupil 
 1,4 
 126 
 8. 
BARBIE Gamireal
 8,5 
 V1 / 96 
 nenastoupila 
 1,07 
 103 
 9. 



11.10.2008 - OV Džbán

Po dlouhé době jsme se zase jednou vypravili na výstavu. No vypravili ... byli jsme k účasti tak trošku donuceni, poněvadž kolegyně z práce jest aktivní na pořádající OMS a prostě mě tam nahnala no :) Ale co, na Džbánu bývá pěkně, velká louka v areálu zabezpečuje psům ideální vyběhání před vstupem do kruhu a navíc ... když už musím na výstavu, tak raději ven než do haly. Navíc oblastka stačí k tomu, aby si Cirda poprvé vyzkoušela pohyb po kruhu a já pevnost své nervové soustavy. Nakonec jsem se tedy nechala ukecat a aby Cirilce nebylo smutno, přihlásila jsem proběhnout i babku Borku.

Ráno jsme k velké radosti Honzíka vstali už v půl sedmé, vyvenčili, připravili nějaké to občerstvení a termosku horkého čaje, nabalili se jak eskymáci, naložili celou smečku do auta a vyrazili směr Vokovice.
K tomu vydatnému oblečení musím podotknout, že důvodem tohoto činu nebyla ani tak předpověď počasí nebo stav venkovního teploměru, ale moje nostalgická vzpomínka na naši první džbánskou výstavu (tehdy jen s mladým Aroskem), kdy jsem s mamkou mrzly od půl osmé do pěti odpoledne a na zahřátí nám nebyl nic platný ani neskutečně vysoký počet zkonzumovaných grogů.

Cesta kupodivu proběhla bez komplikací - nedošel nám benzín, nikdo nás nenaboural, my taky nikoho, ... prostě pohoda. Jediný drobný problémek se vyskytl, když jsme místo svému instinktu věřili plánku od pořadatelů - ten velel odbočit za čerpací stanicí Shell, ve skutečnosti to ovšem mělo být za Agipem :) Ale co, zajížďka byla asi dva kilometry a na výstaviště jsem se nakonec stejně dostali.

Pak už klasika - přejímka, postavit boudičku a rozložit deky, vybalit věci a jít se se psiskama proběhnout na louku. Naštěstí areál kempu je dostatečně veliký, nikde voda ani bahno, takže všechny obludy mohly běhat volně. Což zejména Zája s Cirdou využili ke svým divokým hrátkám, takže pár okolostojících lidí nevěřilo vlastním očím, když se dvě šílené piraně na tryskový pohon prohnaly asi půl metru od nich :)
Na řadu jsme přišli až jako úplně poslední, Cirda s nadšením, já s obavami co vyvede. Po prvních pár krocích jsem se jí musela v duchu omluvit - to šílené zvíře, které normálně nezůstane 4 vteřiny na jednom místě a které se mi celé dopoledne vytrvale snažilo vykloubit rameno svým taháním na vodítku, se asi narodilo pro předvádění. Cirda si plynulým plavným klusem oběhla kolečko, hodila profi výraz na pani rozhodčí, ukázala zuby a stoupla si do postoje. Paní rozhodčí z ní byla ve skoro stejně velkém šoku jako já a okomentovala to příhodně: "Tak tahle čuba to myslí fakt vážně." Aby mi to ale nebylo líto, Cirda se se mnou v postoji alespoň trošičku hádala o jednu nohu :) Vyfásli jsme posudek plný superlativů, vítěze třídy, stužku, podrbání za uchem (to jen Cirda) a já šla vyměnit holky ... a jen jsme z kruhu vylezli, stará praštěná Ciri se vrátila a už zase těkala pohledem, kde by co provedla :)

Borinka nastupovala jako úplně poslední a poprvé do veteránů a protože piškotky ona moc ráda, běhala jako o život. V postoji si vesele vrtěla ocáskem a já na půl ucha poslouchala, co že nám to tam o ní u toho stolu povídají. Najednou mě zarazila věta "fena ve výborné kondici". Nevěřícně jsem se podívala, jestli vedle nás ještě někdo nestojí, pak Borče na její kulaté bříško a pak na paní rozhodčí, jestli to myslí vážně vážně. Ta asi zachytila můj výraz, protože rychle dodala "zdravotní!" :) No ale co, Bobinka tak jako tak dostala nejlepšího veterána a Alena stojící za páskou mě upozornila, že BIS veterán je vypsán a že nebudu mrcha a tu hodinku počkám.
No tak teda jo no, stejně se udělalo krásně a pesani mohli řádit do libosti. Já jsem zatím sundavala početné vrstvy svého oblečení a s radostí pozorovala dědečka, jak si hraje s holkama, celý blahem bez sebe že ON tentokrát nemusí do kruhu :)

Soutěže nakonec začaly s půlhodinkovým zpožděním, ale hlavně že začaly. Stáli jsme u kruhu, pozorovali "cvrkot", fandili a povzbuzovali a vesele se bavili. A najednou rozhodčí vyhlásili BIS celé výstavy, předali pohár a že se jde domů. Proti tomu se důrazně ohradila čekající majitelka jezevčicího veterána a k ní se přidali i další. Bylo jí sděleno, že se žádný veterán do soutěže nepřihlásil a hotovo. Pan hlavní pořadatel měl trochu bordel v soutěžích :) Upozornili jsme ho tedy, že do BIS veteránů se nejde přihlásit jako třeba do párů a protože nás podpořila i paní rozhodčí Vladimíra Tichá, která seděla u kruhu na lavičce, pořadatelné nakonec ustoupili. Paní Tichá se nakonec ujala i posuzování a se šarmem sobě vlastním všechny okolo ujistila, že soutěž veteránů je úžasná v tom, jak majitelé dávají najevo, že o své psy stojí i když už jsou v postprodukčním věku.

Bobinka se hezky proběhla ve velkém kruhu, postavila se do vzorného postoje a čekala na piškotek, protože zadarmo ani kuře nehrabe :) Paní rozhodčí si nás obešla, vyptala se na věk a já si v duchu udělala poznámku, že to nejspíš vyhraje téměř dvanáctiletá fenka ridgebacka. V tomto názoru mě utvrdila i paní Tichá, která prohlásila, že vítěz je jasný, poněvadž je úžasné, jak se v tomto věku s obrovskou chutí a radostí pohybuje a prezentuje ... a najednou mi podává ruku a gratuluje mi! Říct že jsem byla v totálním šoku je slabé, málem jsem v tom kruhu porodila :)) A to navíc (jen pro mé uši) paní Tichá pronesla, že když viděla Borinku jak nadšeně běhá za piškotkem, bylo jí jasné, že z toho pytlíku krmení, co jsme dostali jako cenu, nebude mít nikdo větší radost než naše bába :) A měla pravdu :))

Pokud chcete podívejte se, jak jsme dopadli a jak nám to v tom krásném počasí slušelo.



5.10.2008 - Choteč

Tak nějak jsme měli pocit, že jsme se vlastně zase dlouho neviděli a že je nejvyšší čas se sejít s kamarády a zavzpomínat na staré dobré časy :) A jak jsme řekli, tak jsme i učinili.

Trasu a plán pochodu jako obvykle vymýšleli Hejňáci, ovšem s ohledem na účast marodů a důchodců. Marod (Irči Barunka) nakonec kvůli hárání zůstal doma, ale důchodce se zůčastnil a svým elánem docela překvapil. Hlavně teda mě, protože doma občas hraje nemohoucího chudinku.

Sraz byl v neděli v deset u fotbalového hřiště v Chotči, což už není Praha, ale nemá to k ní daleko. Vesnice byla poněkud liduprázdná, je otázkou, zda je tomu tak v tuto denní dobu normálně, nebo za to mohla naše zlatá horda. My jsme každopádně spořádaně a nikým nerušeni prošli vesnicí do Měchurovského mlýna, kde jsme si prohlídli funkční vybavení starého mlýna a dostali přednášku, kterak že to tehdy bylo.

Poté jsme se vydali dále podél potoka ke Kalinovu mlýnu, kde se odpojila Ála a kde se děsně zaprasila Peggyška od Sahy. My jsme se pak o kousek vrátili (tam se pro změnu zaprasila Cirila) a "zkratkou" si to namířili na lesně-polní cestu zpátky do Chotče. Ona zkratka byla Mírova, tedy vedla do děsnýho krpálu, kde jsme museli Aroskovi pomoci nahoru.
Když jsme se konečně vydrápali nahoru, zjistili jsme, že jsme někde jinde, než si myslíme že máme být, protože před námi není pole, ale rokle. Naštěstí vedla cesta podél a pak jsme se napojili na tu správnou, ale Clea chvilku vypadala skoro i naštvaně.

Nakonec jsme se ale v pořádku dostali zpátky k autům a všichni se vydali domů. Jen my se Sahy jsme to ještě napálili k řece v marné naději, že ty naše prasata aspoň trochu umejem. Ani náhodou, ta špína byla nějaká mastná nebo co, takže to pustilo až po třetím vyšampónování v teplé vodě.

Ale máme fotodokumentaci jak vypadali :)



21. - 25.8.2008 - Čundr po Sázavě

Rok se s rokem sešel a byl opět čas na náš čundr. Pomalu se z něj stává tradice, tak snad nám to vydrží :)
Tentokráte jsme se rozhodli zdolat řeku Sázavu (po loňských zkušenostech jsme usoudili, že je tam míň kopců) a navíc s náma měli jít Pavel s Renčou. A jako obvykle bylo vše jinak :)
Nejprve svou účast zrušila Renča, protože jejich nový přírůstek do smečky Nellynka šla v daném termínu na kastraci. Poté byla účast strategicky zamítnuta Pavlovi, protože Nellča se nějak špatně hojila a co kdyby bylo potřeba jet k doktorovi. No a do třetice byl odvelen Mates - z důvodu jménem Zlatofousek Valentinka, což je Hejných nová ještěrka (tedy drsnosrstý jezevčík) vybojovaný do smečky právě Matýskem. Clea jako správný vychovatel zavelela: "Chtěls ho, tak se starej!" a Mates zůstal doma.
|Nakonec tedy jedeme ve složení tři lidi a tři fenky, dědeček se rekreuje u mamky.

Čtvrtek:

  • Vyrážíme v nekřesťanskou hodinu 7:53 vlakem z Hlaváku, do cílové stanice Přibyslav dorážíme o dvě a půl hodiny později. Na nádraží ještě posíláme krabici s polovinou krmení pro holky do Ledče (páč jsme líní táhnout na zádech 9 kg granulí) a nic nechápajícímu úředníkovi vysvětlujeme, že to vážně nepotřebujem mít v Ledči ještě dnes, že si to tam za 3-4 dny zase vyzvednem. Ano my ... no pán koukal docela divně :) Nás ale nic neodradí :)
  • Proťapeme Přibyslav a vytrvale po červené míříme podél řeky a míjíme několik zajímavých míst. Nejvíce mi v paměti utkvěla situace, kdy jsme zapadli do jedné hospůdky na Kofolku a ve chvíli kdy jsme si sedli nám obsluha zapla TV s právě probíhající olympiádou. A zrovna v tu chvíli hodila Bára Špotáková poslední zlatý hod, což nám onu Kofolku i hospůdku velmi zpříjemnilo :)
  • Můj plán na odpočinkový pochod pro těhule vychází z denní dávky 15 km, což se jaksi nesetkalo s pochopením. Prostě kluci jdou svým tempem a já za nima s vyplazeným jazykem poklusávám a snažím se udržovat alespoň jen minimální odstup.
  • První ležení rozbalujeme až za Havlbrodem (můj plán byl před) a denní normu jsme z cca 10 plánovaných kilásků natáhli na 22. Za vesnicí jménem Klanečná házím batoh na zem a oznamuju, že JÁ UŽ DÁL NEJDU. Kupodivu to zabralo, měla jsem se šprajcnout dřív.
  • Usínám polomrtvá a jen jsem stačila ubezpečit holky, že pokud hodlají opakovat loňské noční radovánky, já na ně kašlu. Holky nicméně padly za vlast také a oděny do slušivých mikinek (loni ze sebe pořád v noci shazovaly deku a já měla pocit, že jim je zima), usnuly spánkem nejtvrdším.

    Pátek:

  • Ráno je chladné, ale krásné a my plni optimismu a dobré snídaně vyrážíme dál. Chlapci se zadají být za gentlemany a rozebírají si kousek mé náplně z batohu. Takže nesu o něco míň na zádech, což kompenzuje žaludek bouřící náplň v mém břiše :)
  • Čekají nás Okrouhlice, Olešnice, Pohleď a Světlá. Mimochodem ve Světlé mají, kromě spousty kostelů, na náměstí naprosto výbornou restauraci, kde dělají skvělé ďábelské tousty a bezkonkurenční lívanečky s borůvkama :)
  • Za Světlou pokračujeme přes Dolní Březinku a v Mrzkovicích se, už značně upajdaní odpojujeme od červené. Přehopsáme po lanovém mostě (fakt zážitek) na druhou stranu řeky a tam rozbíjíme tábor.
  • V plánu je pokračovat druhý den po této straně na Stvořidla, protože červená na druhém břehu vede po silnici a podél trati.
  • Jinak Míra obligátně zkouší chytat ryby a já donutit Cirilu aby si lehla a usnula - oba marně :)
  • Ušli jsme asi 18 km a kluci pomalu chápou povel "HUŠ HAJZLE" - což znamená, že já jdu první a určuju tempo :)

    Sobota:

  • Toto spací místo zůstane navždy zapsáno v našich srdcích. Nejprve jsem museli honem stavět přístřešek, aby nás nevzala průtrž mračen. Ráno jsme pak sušili Honzův spacák, protože ležel pod švem urgesy a ten jedinej protýkal. A navíc Míru v noci přepadl slimák, oslintal mu pleš a sežral mu košili :)
  • Po snídani, usušení a zbalení pokračujeme na Stvořidla - nádherná cesta lesem, kolem řeky, samej balvan ... můj kotník v haj...háji. Lidi a Borča zpomalují tempo, Zája s Cirdou nikoliv.
  • První opravdu hnusnej kopec této výpravy nás čeká před Sluneční zátokou, ale statečně ho zdoláváme a míříme zase dolu, do Ledče.
  • Poznatek z Ledče - hospoda na náměstí nestojí za nic, jsou drazí, obsluha mizerná a jídlo nic moc. Na zdejší okurkovej salát budu vzpomínat ještě dlouho.
  • Druhý poznatek z Ledče - v potravinách na náměstí okouzlil Míra místní slečnu prodavačku natolik, že místo deseti metrů provázku vysomroval 1,5 metru vázací stužky na bonboniéry :)
  • Na nádraží vyzvedáváme balíček s krmením pro holky a pokračujeme směrem na Obrvaň.
  • Odvolávám kopec před Sluneční zátokou, protože to co vede do Obrvaně je neuvěřitelné. Cca 1,5 km po silnici, převýšení jak na Mt. Everest, a to vše jen proto, aby jsme na druhý straně šli zase dolu. Asi mi švihne.
  • U chat na Hamrech zůstáváme na noc, která kupodivu probíhá klidně. Ušli jsme dalších 18 kilometrů.

    Neděle:

  • Ani noční odpočinek kotníku nikterak nepomohl, pajdám jak Orfeus a pomalu měníme plány. Vyrážíme sice dál po červené, ale jen 2 km do Chřenovic, kde okouknem místní hradní zříceninu a zbaběle nasedáme na vlak směrem Zruč nad Sázavou.
  • Ve Zruči necháváme na nádraží u jednoho hodného pána batohy a jdeme jukat na hrad a do parku - oba opravdu stojí za návštěvu. Následně zkoušíme pojíst v hospůdce, ale jsme nemilosrdně vykázáni s nesmyslným argumentem, že jednoho psa vemou, ale tři ne! Nechápu sice, jaký je rozdíl, jestli pod stolem spí jeden pes nebo více psů, ale vedle je Tesco, tak jdem pro jídlo tam.
  • Po návratu na nádraží opět měníme plán a rozhodujeme se, že letošní putování ukončíme předčasně a nebudem pokoušet zdraví víc než je nezbytně nutné. Vlakem tedy pokračujeme do Čerčan, kde jsme měli podle plánu končit u Honzíka na chatě.
  • v Čerčanech ještě Míra zjišťuje, že asi ve Zruči ztratil peněženku s doklady, takže místní policejní jednotka to jistí :)
  • Spíme v posteli, v klidu a dlouho :)

    Úterý, středa a čtvrtek:

  • V úterý ráno jedou kluci do Prahy - Honza pro auto (kdyby se něco stalo) a Míra pro rodinu :) Já s holkama se válíme skoro celej den v posteli, jen občas vylezem na zahradu nebo pro něco k jídlu.
  • Ve středu se k válení přidal i Honza :)
  • Ve čtvrtek doráží rodina Hejných i s novým přírůstkem a s Álou na grilovačku, jak bylo původně v plánu. Fousek si náramně rozumí s Cirdou a vyváděj spolu neuvěřitelný věci. Což mě přivádí na myšlenku, že Ciri zná nějaký zázračný způsob regenerace, protože i Zája ještě není zcela úplně fit.
  • No a v pátek zase do Prahy :( Snad nám příští rok bude líp :)

    PS: Míra nakonec své doklady získal, nějaká dobrá duše je našla a odevzdala.

    PPS: A protože letos jsem foťák neztratila, máme fotky.



    12.1.2008 - Novoroční pochod

    Tradiční pochod s kamarádama jsme tentokrát vymysleli do Divoké Šárky. Sraz u MCDonalda, v deset dopoledne.

    Už začátek nedopadl přesně podle našich představ, neboť Dita neustála škubnutí Luisy, na ledu jí podjely nohy a už se nezvedla. No naštěstí sanitka přijela rychle ... a ještě jsme nemuseli platit za parkoviště u Meca, protože prý záchranářům to dají jako sponzorský dar :o)

    Pak jsem se přesunuli autem na začátek trasy a vyrazili ... celá cesta měla cca 8 km, nicméně takových 6 bylo po vrstvě ledu. Zážitky neuvěřitelný a fotky taky :o) Ale Míra za to opravdu nemohl ...

    Cesta nám vesele ubíhala, dokonce jsem potkala svého bývalého polužáka, ještě ze základky, s nádherným štěnětem rotvíka ... a Cirda celou cestu masila svou "konkurenci", tedy Bášu od Martiny :o) To jak ty dvě na konci cesty vypadaly by nám bez fotek asi těžko někdo uvěřil.

    Zakončení proběhlo na startu naší vycházky, v malé hospůdce, která opravdu netuším, jak se jmenovala :o)



    Rok 2008

    Opět, jako už tradičně jsme Štědrý den oslavili 2x, tentokrát nejprve u našich na chatě a ten pravý pak v Dejvicích. A jako obvykle nemohlo být všechno klidné a Vánoční.

    První rána na nás dopadla už 19. prosince, v půl osmé večer. Na předvečeřové procházce se Cirda rozhodla utišit svůj hlad a to rovnou celým velkým igeliťákem. I s ušima. Ačkoliv jsem se to z ní snažila vytáhnout, vyklepat a jakkoliv jinak dostat ven (ochránci zvířat by měli žně), nic platno, pytlík zmizel hluboko v útrobách naší Critters. Můj první, lehce hysterický telefonát směřoval k Libušce (dej jí pán bůh věčnou slávu) a odpověď na otázku co mám dělat zněla - hlavně se uklidni :o) Jak vidno, Libuška mě zná :o)

    No co, zahnala jsem tedy zbytek smečky domu a vyrazila na veterinu, kde jsme spáchali sono, RTG a pohmat břicha, aby jsme konstatovali, že pytlík vidět není, ale ani žádné hromadění obsahu střev nebo žaludku a že Cirda vypadá naprosto spokojeně. Na radu lékařů jsme doma Cirdě namíchali do granulek kyselé zelí a vidět to mrně jak si šmakuje opravdu stálo za to. Po věčeři Cirila spokojeně usnula, na rozdíl ode mně ... celou nic jsem ji pozorovala, jestli náhodou ...

    Ráno se Cirda v klidu vyvenčila, zblajzla misku granulí a s povděkem konstatovala, že jede se mnou do práce.

    Po návratu jsem ji s chutí nechala v péči Honzíkově a šla si zklidnit nervy na prochajdu s dospělcema - to jsem ještě netušila, co nás čeká. V sadu, kam často chodíme a kde mohou psi běhat volně jsme potkali psa .. nic divného. Podle tmavého fleku ve tmě to bylo něco většího, zastoupilo to Aroskovi cestu a zpoza jeho zad se ozývaly marné pokusy o přivolání. Zavolala jsem si tedy Aroska a kupodivu i pes se otočil a šel k pánovi. Ten ho pochválil a opět pustil (!), načež na mě zavolal, jestli mám psa nebo fenu. Na odpověď že dvě feny a psa mi bylo sděleno, že je to v pr.... protože jejich Ridgeback psy nesnáší. Naprosto nechápu proč ho tedy pán pouštěl ještě dřív, než zjistil koho má proti sobě. Každopádně už stejně bylo pozdě, Ridgecak srazil Aroska k zemi a začal ho rvát. Pán stál a koukal a já zdravě naštvaná popadla milého psa a nevím jak jsem ho zahodila asi dva metry od nás. Arosek se mi uklidil do bezpečí za nohy a Ridgeback, odchycen pánem se snažil ho opět sežrat, stejně jako mě a holky, které se přišly podívat, co se to děje. A v následující chvíli jsem zůstala koukat jak puk, neboť mi milý pán oznámil, že nechápe, proč jsem vzteklá a proč mu zahazuju psa (prý 10 let starého), že je to moje vina, že jsem měla Arose na volno, že tam chodí každej den a nikdy se nic nestalo a že jeho pes nemůže nosit košík, protože ho nemá rád. A ještě spousta podobných nesmyslů. No, to co si ode mne vyslechl, si asi za rámeček nedal. Aros skončil "jen" s prokousnutým uchem a já v šoku z nezodpovědnosti některých lidí. Představa, že by tam šlo malé dítě s menším psem, nebo že bych s sebou vzala i Cirdu, která si chce hrát s každým pejskem kterého potká byla vcelku děsivá. Toliko ke čtvrtku.

    V pátek z Cirdy pytlík stále nevylézal, ta se tvářila pořád v pohodě a já začala mít podezření, že se mi to jen zdálo. Každopádně jsme večer odjeli za našima a dál ji pozorovali a hlídali a kontrolovali každý bobek který vytvořila. Teprve v neděli ráno si usmyslela, že už ho v žaludku nechce a v klidu ho vyzvracela, když před tím snědla misku granulí. Ty si však v žaludku jakýmsi prazvláštním způsobem nechala .... No každopádně radost veliká :o)

    Zbytek svátků už proběhl v rámci možností normálně. Aroska se Zájou jsem zanechali ve starostlivé péči naší mamky a odjeli tradičně do Pyšel, kde tentokrát bohužel nebylo ani trochu sněhu, zato spousta bahna. Což ovšem Borče, ani Cirdě vůbec nevadilo.