logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2009



14.11.2009 - Senior Cup

Opět po roce se našim důchodcům dostalo možnosti předvést svůj temperament a elán na Senior Cupu. Stejně jako loni, i letos se tato akce konala v Terešově. Podle tradice a propozic byla ráno nejprve "výstava", následovala diskuze s veterinářem a nakonec jsme se odebrali k bažantnici na pracovní část.

Tak tedy od začátku - ranní příjezd, setkání se s kamarády, čaj, kafčo, výborná polívka a krmení Elišky. A pak nástup, slavnostní zahájení a zatímco důchodci jdou "na výstavu", myslivci odjíždějí na hon zvěře spárkaté.

Co se týče samotné výstavy - nastoupilo 5 dědečků a 4 babičky, přičemž nejstaršímu účastníkovi bylo přenádherných 15 a čtvrt roku. Tiše jsem na něj našim ukazovala, aby se přiučili :) Posuzování paní rozhodčí vůbec nezávidím, všichni veteráni byli na svůj věk ve výborné kondici a i když jim to občas už tolik neběhalo, doháněli to veselou náladou a chutí do života. Každopádně výsledkem bylo Aroskovo V4 a Bobinka zopakovala loňský rok, získala V1 a následně skončila s "Res.BIS" za pejskem Charliem :)

Po diskuzi o problémech stáří a možnostech jak s ním bojovat, jsme odjeli do bažantnice a za dohledu tří slovených kanců a jednoho lišáka jsme se nadlábli uzenou klobáskou. Pak zas honem nakrmit Eldu, šoupnout ji mamce do kočárku, jako bodyguarda jsme jí přidělili Záju a s Honzíkem, Aroskem, Borinkou a Cirdou jsme se vydali na bažanty, kterých se vypouštělo 160.

V první leči donesla Borinka dva křídlované bažíky a Arosek také dva. Potěšila mě Cirda (kterou vedl Honza) - pracovala s obrovskou chutí, nosila křídlované bažanty i na velké vzdálenosti, nenechala se rozptylovat jinými psi ani jinými bažanty a nevyrážela bez povelu. Celkem jich prý v první leči přinesla asi 15.
V druhé leči jsme podle pokynů psy nepouštěli, dokud se nepřestalo střílet - což zejména pro Borinku bylo neštěstí srovnatelné s vyhořením továrny na granulky :) Nicméně se dočkala a - asi aby dohnala ztrátu času - začala mi nosit dohledané kusy rovnou po dvou :) Arosek jí statečně sekundoval a svým ležérním krokem došel pro další tři kousky. Občas vznikali lehce kuriózní situace - například si zkuste přivolat téměř hluchého psa - to v podstatě nejde :) Takže jsem tu a tam musela pro dědečka doběhnout a i bažantem ho natočit do správného směru. Borinka zase sice slyší, ale už hůř vidí, takže zvěř vytrvale nosila všem okolo nás :) Nakonec se k nám dopotáceli i Honza s Cirilkou, která si div nešlapala po jazyku. Donesla prý tolik kusů, že to ani nestačil odebírat, pracovala spolehlivě a dokonce se nechala navádět ... prostě moje šikovná holčička. Pak už nás čekalo jen tradiční krmení Eldy (bože - po kom je to dítě takovej žrout?) a odtroubení konce honu - všeho všudy se slovilo 123 bažantů, což je vzhledem k mlze která panovala velice slušnej výsledek.

Po návratu do zázemí hospůdky jsme dostali vynikající obědo-večeři, nakrmili psiska a ta se vcelku ochotně uložila ke spánku do auta. My dvounožci jsme zatím klábosili, popíjeli a čekali na spočítání a vyhodnocení výsledků.
Když nadešla ona očekávaná chvíle nevěřila jsem vlastním uším - oproti loňsku se posuzovali i mlaďoši v tréninku a to podle zkušebního řádu pro FTR a Cirilka "vyhrála". Byla jsem na ni děsně pyšná a myslím že Honza jako její vůdce ještě o trochu víc než já :)

Ovšem vrchol večer měl teprve přijít - pořadatelka Verča vyhlašovala výsledky Senior Cupu a Arosek obhájil loňské vítězství - získal titul „The Best Dual Purpose Golden Veteran“, spoustu nádherných cen a pohár, do kterého se vešla přesně jedna celá lahev šampusu :) A Borinka skončila čtvrtá, hned za nejlepším pracovním a nejlepším výstavním pejskem ... takže defakto byla nejlepší fenka :)
Nevím jak nejlépe popsat co jsem v tu chvíli cítila - ta hrdost že mám tak skvělé psy. Že i přes vysoký věk a už ne tak pevné zdraví pořád rádi pracují. Že pořád mají radost když je pochválím, pořád se snaží ... byť už občas dědeček pro bažanta spíš dojde než doběhne, byť ani babička už neuběhne tolik jako dřív ... ale přesto všechno se snaží a mají radost i z maličkostí - z pohlazení, pochvaly ... kdo nezažil, nepochopí.
Jediné v co doufám je, že nám bude dopřáno ještě pár let v jejich skvělé společnosti a že jim aspoň trochu oplatím vše, co nám oni tak nezištně dávají.

Nakonec mi nezbývá nic jiného než poděkovat všem za krásný den - pořadatelům za práci kterou mají s organizací, účastníkům za super atmosféru a myslivcům za přátelské přijetí. A všem bez rozdílu za to, že kvůli našemu svišťovi chodili kouřit před hospodu, byť venkovní teplota nebyla příliš vysoká :) Takže tedy - DÍKY - a za rok minimálně ve stejném počtu naviděnou.



6 - 12.10.2009 - Bratislava

Nechat si ujít světovou výstavu v podstatě "za humny" se nám nechtělo, takže jsme tuto velkolepou akci pojali jako zpestření dovolené, kterou jsme letos pořádně neměli. Vyrazili jsme proto už v úterý a zakotvili v luxusním penzionku ve vesničce Vápenky, kousíček od hranic se Slovenskem a uprostřed nádherné přírody. Jako bonus k sympatickým domácím a jejich foxteriéří slečně, jsme dostali sedmilůžkový pokoj (aby jsme se vešli) a status jediných hostů.

Ve středu ráno - po lukulské snídani - jsme vyrazili na výlet - cílem byla Velká Javořina, což je se svými 970 metry nejvyšší vrchol Bílých Karpat. V polovině cesty jsme si pak uvědomili, že foťák zůstal na pokoji ... Každopádně jsme se vydrápali nahoru (i přes setkání s kancem) všichni v pořádku a dali si - už na Slovensku - výborný oběd. A pak zase zpátky, tentokrát mírnější, ale zato delší cestou. Potešitelný byl fakt, že bylo nejen nádherné počasí, ale že Arosek celou cestu zvládl bez nejmenších potíží :)

Čtvrteční ráno nás zastihlo opět při výstupu na Javořinu, tentokrát s foťákem, aby naše výkony mohly být řádně zdokumentovány. Cestu nahoru jsme si v podstatě vymysleli, takže byla ještě prudší než prve, ale zato ještě hezčí krajinou. A Arosek opět nadšeně běhal, jako za mlada :)

V pátek jsme udělali malou změnu - celodenní výlet jsme zkrátlili na půldenní a navštívili jsme větrný mlýn v Kuželově. Dostalo se nám poučného výkladu, prohlídky interiéru a Elča si dokonce vyzkoušela kolébku :) A pesani si užili na blízkých loukách a v přilehlých lesích, což jim vyloženě udělalo dobře.
K večeru jsem jim pak tu dobrou náladu zkazila tím, že jsem Borču s Cirdou nacpala do vany :)

V sobotu ráno jsem pak velmi brzy vyrazili směr Bratislava. Organizátorům je třeba přiznat, že dopravu zvládli na jedničku, takže jsem v klidu zaparkovali na našem parkovišti B a vydali se příjemnou procházkou přes park směr výstaviště. Co mě zarazilo byl fakt, že většina pejskařů po svých psech neuklízela a když, tak následně neměli odpad kam hodit. Výsledkem bylo, že nejen cesta k výstavišti, ale i výstaviště samotné připomínali spíš obří psí záchodky. Projet kočárkem po trávě zkusila mamka jen jednou a vyvenčit psy bez našlápnutí byl výkon zapsatelný do Guinnessovy knihy rekordů :(
Klubová světová výstava se konala pod venkovním pavilonem a kombinace deštivého počasí, studeného větru a velkého množství lidí z ní dělala adrenalinový zážitek. Jako bonus jsme pak dostali vcelku zajímavé zmatky v kruhu a fakt že zapisovatelka neuměla anglicky. Náš posudek je proto psán velmi zajímavou fonetickou angličtinou a to ještě stylem "prase levou zadní" :( Dalším překvapením byl fakt, že ačkoliv Cirda obdržela VD, běhaly jsme následně o pořadí i s V ... buď to deklaruje bordel který v kruhu panoval, nebo fakt, že paní zapisovatelka zapsala jako známku část posudku (což by vysvětlovalo, proč je za oním Very good na místě pro známku přeškrtnuté to další slovo :))
Nakonec nastoupila do kruhu i Borinka, která kupodivu i přes dlouhé čekání a velkou zimu běhala jak jura. Možná právě proto aby jí nebyla zima ... ale každopádně natolik vehementně, že si vyběhala krásné čtvrté místo. Překvapující byl fakt, že Bobinka nebyla ve své třídě nejtlustší :)

V neděli jsme po sobotních zkušenostech vyjeli ještě o hodinu dřív, protože v hale se dal očekávat ještě větší nával. Podařilo se nám ukořistit místo u stěny a v klídku jsme čekali až na nás přijde řada, krátíce si dlouhou chvíli povídáním s kamarády. Nakonec jsme se dočkali - třída otevřená, Cirda a dalších 39 fenek a pro nás neznámý španělský rozhodčí. Cirilka i přes únavu a vydýchaný vzduch pana rozhodčího okouzlila (nechápu čím), takže vybojovala známku V a postoupila do užšího výběru :) Pro mě moje malá hvězdička splnila "nad plán" :)
Bobinka pak podle očekávání moc běhat nechtěla, ale i přes to opět získala známku V. A ačkoliv jsme původně chtěli počkat až na konec a podívat se na vyhlášení BIS, bylo nám z horka a nedostatku kyslíku natolik nevolno, že jsme prostě sbalili fidlátka a mazali domu.
Jen mám pocit, že nejfocenějším objektem na výstavě nebyl vítěz BIS, ale naše Elda na dece v obložení celé smečky, i když zrovna já tuhle fotku nemám :))

Nakonec už nám nic nezbylo - v pondělí jen snídaně, sbalit, rozloučit se a hurá zpátky domů ... plni zážitků a dojmů. A s velkou klikou, protože nám vyšlo i počasí - sněžit začalo až asi dvě hodiny po našem odjezdu :)



2 - 4.10.2009 - Chlum u Třeboně

Blahé paměti jsme s kamarády retrívráři jezdili na Želivku, jenže tamnější prostředí už se nám "okoukalo". Míra Hejňák proto nelenil a našel jeden kempík, prý kousek od Třeboně ... i vyrazili jsme první říjnový víkend, aby jsme ho otestovali pro případné psí akce. Testování se za Hejňáky zúčastnili Míra s Matesem, Eldou a Fousem (Míša s Bibkou se rekonvalescencovali po kastraci) a dále Renča s Pavlem, Dickem a Nelčou. No a samozřejmě celá naše smečka včetně sviště ...

V pátek odpoledne jsme tedy vyrazili kolem půl šesté směr cíl. Po dvou hodinách jsme stále ještě nebyli v žádané lokalitě, zato jsme se velmi přiblížili rakouským hranicím ... takže když jsme v devět večer konečně dorazili za ostatníma do kempu, Honzík se nevině zeptal, proč si banda pražáků dává sraz 200 km od Prahy :)
Nicméně se musím Míry i jeho vybraného místa zastat - kemp je luxusní, vybavení taktéž, okolí nádherné a procházky super. A jako bonus rybník dvacet metrů od chatek, což ocenili zejména psi.

Každopádně se celý víkend nesl v duchu procházek, grilování a kecání o všem a o ničem, především pak o potencionálních partnerech našich ratolestí :) Prostě báječná relaxace, která prospěla nejen nám, ale především Aroskovi ... dokonce i Renča s Pavlem si všimli, jak dědek ve společnosti ožil.

Takže vážení přátelé a kamarádi - hned jak se oteplí, počítejte s nějakou akcičkou v kraji rybníků a zatíme se můžete kochat :)



26.9.2009 - Konopiště

Zase jednou nás čekala výstava, tentokrát Klubová v tradičním prostředí Konopišťského zámku. Přihlášeny byly Borča s Cirdou a těšit jsme se mohli na kvalitní anglické rozhodčí.

Ráno proběhlo kupodivu v pohodě, stihli jsme se i nasnídat :) Cesta proběhla taktéž bez problémů a poté co nás Honzík s holkama vysadil na parkovišti a jel si odpočinout se svištěm, Aroskem a Zájou k nim na chatu, začaly jsme se s mamkou těšit na pohodový den.

Toto se nám vcelku splnilo a až na dílčí drobnosti (u vstupu jsme Cirdu od vody odvolala opravdu na poslední chvíli) jsme se skvěle bavili. Opět jsme se setkali s kamarády, dali si super klobásky, prostě si užili super den.

Co se týče samotného posuzování a výsledků - obě naše holky skončili ve velké konkurenci jako výborné a obě mají překrásný posudek. Cirilka se poprvé předvedla ve třídě otevřené a hned měla kankurenci dalších 18 fenek :) Každopádně jí pan rozhodčí nic nevytkl, pochválil ji, že je moc hezká ale na rozdíl od svých kolegů na Hluboké a v Oslavanech preferoval tlustší fenky a Cirdiny shozené kilogramy jí teď chyběly :)
Bobinka nastoupila do velmi početné třídy veteránek - šest fenek v této třídě se opravdu vidí málokdy. Jako suveréně nejstarší se sice hezky předvedla, ale přece jen se nemůže až tak srovnávat s mladšími, že :) Každopádně se panu rozhodčímu veice líbila, škoda prý jen, že už tolik neběhá ... no, měl ji vidět před týdnem na kachničkách :))

Jediné co bych na tomto dnu trochu změnila byl fakt, že veteráni nastupovali až jako úplně poslední. Po předchozích letech, kdy šli na řadu hned po mezitřídě a kdy jsem měla možnost vidět, jak jim to jde k duhu si myslím, že je škoda nechat důchodce až na konec, kdy už odjede i většina návštěvníků, kteří tak nemají možnost vidět leckdy moc hezké jedince sice v pokročilém věku, ale přesto ve skvělé kondici.



12 - 13.9.2009 - Hon na kachny

Představte si situaci, kdy si v sobotu ráno v klídku vyvenčíte obludárium, sedíte si u snídaně a přemýšlíte co s načatým víkendem - krom stříhání welshteriéra Broka od našeho pana hajného jsme neměli na práci nic, než příjemně prolenošit den na procházkách a hrách se svištěm a zvěřincem. A najednou, v půl deváté ráno telefon ... a v něm Verča Melionová s návrhem, kterému nešlo odolat. Prý mají hon na kachny, prý přijeli střelci bez psů a jestli nechcem vzít smečku a přijet jim pomoc. V plánu byl od dvanácti hon, večer v šest večerní tah a v neděli dopoledne dohledávka ...

Co zbývalo jiného - taková nabídka nejde odmítnout, takže jsem zavolala Honzíkovi do Prahy, že nutně potřebuju auto a jeho pomoc s hlídáním sviště, což ho v devět ráno vyloženě potěšilo :) Nicméně ho musím pochválit, protože byť s remcáním, ale přesto vstal a dojel za námi z Prahy v rekordním čase, takže jsem to na začátek honu stihli.

Hon jako takový probíhal pod taktovkou OMS Kařez na Dolním kařezském rybníku a byl vcelku fajn. Zatímco Honzík drandil s kočárem po okolí a dědeček odpočíval v autě, my (tedy mamka, já a všechny naše holky) jsme se vydaly k rybníku. I přes to že kachny odmítaly spolupracovat, bylo sloveno 44 kachen a 5 lysek. Večerní tah už tolik štědrý nebyl, kachny v tamnější lokalitě mají na výběr z několika rybníků ... takže jsme v devět večer odcházeli od vody trochu promrzlí a my i nešťastní, neboť rodinné povinnosti nám neumožnily zúčastnit se posezení v hospůdce a užít si tombolu.

Na nedělní ranní dohledávku jsme se vydaly už jen s mamkou, Borčou a Cirilkou, pro kterou to byla premiéra. Ovšem vynikající. Babička Borča pracovala se zápalem sobě vlastním a brzy našla první kačenku. Tu jsem vzala a hodila do rákosí Cirdě, aby pochopila co po ní vlastně chceme - a ona to pochopila vskutku důkladně, takže brzy dohledala dvě kachny ve velice těžkém terénu. A následně se jala pronásledovat jednu raněnou na hlubokou vodu. Ta ovšem neměla pochopení pro naši mladou lovkyni a vždycky se v kritickou chvíli potopila, což Cirdu zmátlo :) Nakonec naše holčičky dohledaly každá po dvou kachnách a Borča k tomu přidala ještě jednu půlku, pravděpodobně zbytek z nějakého jiného lovu :)

Pak už nás čekalo jen se rozloučit a mazat domů a konečně prolenošit zbytek víkendu :)



26 - 28.8.2009 - třetí tradiční čundr

Přišel srpen, poslední týden, a to že je nás o jednoho víc neznamená že bychom zanevřeli na přírodu, že :) Takže jsem vyrazili v tradičním složení dospělců (tedy Honzík, Míra Hejňák a moje maličkost) doplněni o Elfíka a posilněni Zájou a Cirdou. Naši důchodci zůstali doma tentokrát oba - Aroskovi alespoň nebylo samotnému smutno a Bobinka nemusela předvádět unavenou fenku :)

Volba trasy tentokrát padla na start ve Vlašimi a cestou necestou někam nahoru podle vody ... švihli jsme to nejprve po modré na Hrádek a Libež a přespali jsme pod luxusním skalním převisem s již vytvořeným ohništěm a lavičkami. A jako bonus byla nedaleko D1 s benzínkou, tudíž měli chlapci k večeři pivko a já zmrzlinku :) Noc byla klidná, holky byly odříznuty z jedné strany lavičkou, z druhé skálou a ze zbylích mnou a Elfíkem, takže raději spaly. Jen večer se na nás přišel podívat srnec, ale Honzík ho srdnatě zahnal pokřikem "Bek-bek, huš hajzle" :)

Ráno jsme pokračovali po modré do Českého Štenberka (polední pauza u řeky za Štenberkem) a pak po zelené do Ledečka. Tam jsme zakotvili k večeři v nádražní restauraci, kterou vřele doporučuju - skvěle vařej (hlavně palačinky se zmrzlinou) a navíc ... pan číšník ... hmmm ... jedna báseň :)
Po jídle jsme pokračovali po žluté na Vraník v naději, že někde před ním přespíme. Tato se ukázala jako marná, poněvadž spát v kopci jaksi nejde. Za Vraníkem také spát nešlo - všude samé ohrady a dělit se o spacák se stádem kraviček nebo oveček se nám moc nechtělo. Takže jsme se prošli až za Bělokozly (kde měli strakaté kozy a ušatého dobrmana) a zakotvili pár set metrů za hájenkou. Noc už byla klidná méně, jednou se na nás přišel podívat zajíc, ale holčičky hlídaly vzorně, takže nás nesežral :)

Páteční ráno nás zastihlo na cestě přes Peklo a Vestec až do Vlkovce, kde jsem čundr ukončili - Míra musel zpátky. Zde jsme ještě narazili na dva skvosty - první byl turistický ukazatel u vestecké hájenky, který tvrdil, že do Vlkovce je to 1,5 km. Zvláštní bylo, že ukazatel ve Vlkovci tvrdil, že ta samá trasa zpátky má 3 km, takže bylo fajn, že jsem šli z té kratší strany :) Druhým skvostem byla hospůdka u nádraží Vlkovec, kde pro změnu skvěle vařili, takže oproti loňsku výrazné zlepšení.

No a tím náš letošní čundr skončil. Ano, byl kratší než obvykle, ale to mu nic neubírá na kvalitě ani zábavnosti. A aby jste nebyli ochuzeni, přináším pár praktických poznatků, ověřených v praxi:

 1 - 7 kilo na břiše nevyrovná 14 na zádech. Naopak mají tato kila nepříjemnou tendenci vás kopat do žeber v rytmu kroku :)
 2 - jdete-li na WC na kopeček, nepokládajte toaletní papír na zem kulatou stranou. Pokud máte touhu zkusit co se stane, učiňte tak dřív, než máte gatě u kotníků ... ověřeno více účastníky pochodu :)
 3 - i když se o dítě střídáte, záda vás stejně bolej, takže chcete-li brát potomka na čundr, buď ho naučte chodit, nebo si neberte už nic jiného.

Ale každopádně už se těšíme na další ročník a protože je to až za dlouho, zatím se můžete pokochat několika obrázky. A snad letos zvládneme ještě nějakou podobnou akci, alespoň víkendového charakteru.



28.6. - 25.7.2009 - Tábor Čarodějův učeň

Letošní tábor se nesl v duchu knihy Otffrieda Preuslera Čarodějův učeň. Aby jsme ale nevyšli z formy, zopakovali jsme si loňský urgentní přesun i letos. Loni nás na představebce z tábořiště vyhnala ve středu vichřice, letos, pro změnu ve čtvrtek, velká voda ... což nám vzhledem k sobotnímu příjezdu dětí dalo celé dva dny na zboření již postaveného, sbalení, přestěhování a postavení téhož jinde. Letos navíc obohaceno faktem, že louka ze které jsme se stěhovali, měla přístupovou cestu po vydatných deštích nesjízdnou i traktorem, takže jsme téměř veškeré vybavení tábora hezky v teplých odtahali cca půlkilásek do kopce. Ten zbytek co jsme neodnosili jsem splavili po řece, což bylo jedním z vrcholných zážitků (a následně zdrojem nastydnutí a luxusní modřiny na holeni). Pokud někdo potřebujete zhubnout (a oddělat si záda, ruce a nohy) vřele podobné hurá-akce doporučuju :)

Nicméně i přes peripetie tábor začal, proběhl a skončil bez ztrát na životech. Téměř. Takže máme za sebou skoro měsíc pod stanem se čtyřma psiskama, čtyřměsíčním svištěm a 27 dětičkama v kategorii 6-15 ... a všem nevěřícím Tomášům a hypochondrickým matkám vzkazuju: jde to a je to celkem psina :)
A jak nám to šlo se jukněte tady.



21.6.2009 - brdské cosi

Usoudili jsme, že jsme už dlouho nespáchali žádnou procházku s kamarády a protože oni měli naštěstí podobný názor, vyšli jsme si v neděli jen tak na prochajdu ... obdivovat krásy Brd. A při té příležitosti jsme udělali jeden dortík pro Aroskovi kamarády (aby z jeho tuctu taky něco meli) a druhý pro Libušku, která se marně pokusila zatajit své narozeniny :)
Procházka se vydařila a měla vše co banda retrívrů potřebuje ke štastně strávenému odpoledni - bahnité louže, rybník, louky, lesy ... k tomu fajn počasí ... co víc si přát :)
Snad jen nezapomenout příště foťák, takže tímto děkuji všem účastníkům za příjemný den a těm fotícím i za poslání fotek.



6.6.2009 - klubová výstava u Brna

Další z maratonu výstav nás čekala tento víkend v Oslavanech u Brna - tentokrát klubová, kterou pořádal Retriever klub a na kterou tradičně přijeli kvalitní zahraniční rozhodčí. Takže se Cirilka jela ukázat panu Bernard Catterall (kennel Golmas) z Velké Británie.
Opět se nám povedlo vytvořit kalamitní situace téměř ze všeho na co jsme sáhli ...
- Na počátku všeho se mi omylem podařilo vymazat vstupní list, který tentokrát přišel mejlem.
- Plán byl vstát ve čtyři a odjet v pět. Vstali jsme ve čtyři a odjeli v šest, protože nejprve jsme naháněli naháče na zahradě a následně se Eliška rozhodla, že má vlastně hlad.
- Když jsme se konečně naskládali do auta, po dvaceti metrech se stavělo a já se vracela domů pro zapomenutý mobil.
- V půl sedmé ráno jsme byli před Prahou, když jsem zjistila, že jsme doma zapomněli tašku s kompletní výbavou pro Elišku. Tedy doma zůstalo nejen náhradní oblečení pro případ nehody, ale i plíny a ubrousky a lahvička s čajem.
- Cesta kupodivu bez problémů, jen při zastávce na venčení potkala Borka louži. Cirdu jsem naštěstí uřvala.
- Náš vstup na výstavu byl ovšem efektní. Zatímco jsem hledala očkováky a držela Cirdu a Záju, maminka měla na vodítku "klidnější" důchodce. A Arosek samo hned u vchodu navětřil nějakou voňavou fenku, zapikoloval se čumákem na zem a mamka chtěla působit výchovně ... škubla tedy vší silou za vodítko, kterému zákonitě povolila karabina a mamka skončila velmi nedůstojně na zadku na zemi :))
- Při venčení Borinka odkudsi vyšťárala ježka ... pro změnu.
- Při pokusu utišit hlad zafungovali Murphyho zákony a párky došly ... další várka za 20 minut, kdy už jsem málem umřela hlady.
- Konečně mají párky v rohlíku, těsně před naším nástupem do kruhu do sebe rychle soukám pro jistotu dva, abych náhodou při běhání neomdlela hlady :) A protože jsem zcela jistě psychicky nepostižená mateřstvím, chytře ukusuju spodní část rohlíku, čímž při následném kousnutí do horní části schytává pode mnou somrující Cirilka plný zásah kečupem za ucho. Ještě že máme čistící ubrousky, které spolu s balíkem plínek Honzík zakoupil v nedalekém obchodě.
- Po vypucování Cirdiného ucha zjišťuju, že kečup mám i na svetru, kalhotách a předeším v rukávu :)

Tak a to by jako snůška katastrof mohlo stačit, takže jsme byli odměněni krásně běhající Cirdou (která se se mnou zase prala o přední nohu), krásným posudkem a krásným druhým místem. A ještě jsem možná narazila na bezva byznys - to když jedna zasloužila pejskařka/maminka zazáviděla naše hodné miminko a optala se kde že je takové k mání. A protože Honzík je hrdým otcem, přivlastnil si zásluhy za spící Eldu sám ... tudíž ho budu nejspíš nabízet ke krytí ... zcela evidentně předává silnou kostru, chuť k jídlu, klidnou a vyrovnanou povahu a podle předrentgenů i zdravé kyčle :) A nebojte, poplatek za krytí bude mírný :)))
Jo a taky umí vcelku hezky fotit.



30.5.2009 - blbákov na Kvani a výstava na zámku

Náš byteček se rekonstruuje, dlíme tudíž u našich na vsi. A aby nám tu nebylo smutno, máme tu na letní byt nasváčnuto několik psisek od Šárky, kterážto si užívá v Irsku na Evropské výstavě. Souhrný stav čtyřnožců je tedy 10 - 4 naši, 1 barzojová, 1 velká peruánská nahatá, 1 malá peruánská nahatá a 3 mexický nahatý štěňata, z nichž jedno popírá svůj původ a je opatřeno chlupy. Sranda je, že všichni obyvatelé zdejší vsi si myslí že jsme magoři (páč to máme doma a k tomu mimino), maminka je na nervy ze štěňat (hygiena jim je opravdu cizí), tatínek je na nervy z dospělých naháčů (bojej se ho a tudíž na něj vrčej) a já jsem na nervy ze všech ... snad to všichni ve zdraví přežijem :)
Aby jsme na chvilku přišli na jiné myšlenky, vypravili jsme se proto v sobotu 30.5. na Oblastní výstavu do Březiny u Rokycan. Tentokrát ovšem v inovativním pojetí - já jakožto řidič, maminka na pozici spolujezdce, Cirilka za výstavní exponátek a Eliška do počtu. Honzík si doma kurýroval rýmu a staral se o zbytek naší smečky a návdavkem i o útulek :)

Cesta kupodivu proběhla bez problémů, dokonce jsem i zaparkovala (což je výkon hodný pochvaly, naše auto je menší autobus a můj "metrpětašedesát" stačí sotva na to, abych viděla nad volantem :)). Sestavily jsme kočár, naložily dítko, čaply Cirdu a vydaly se ke vstupu ... když mi došlo, že jsem v ranním zmatku nechala doma očkovák. Už jsem se viděla, jak zas hezky jedem domu, ale kupodivu ho po nás u vstupu nikdo nechtěl, takže jsme v klidu prošly dovnitř, vyfasovali papíry a usadily se u našeho kruhu. Změna rozhodčích nás ani moc nepřekvapila (český standart je český standart), zato počasí ano. Ono totiž nepršelo! Sice nebylo slunečno a teplota taky našplhala do závratných výšin, ale déšť se nám jako zázrakem vyhýbal.
K výstavě - prostředí zámeckého parku je naprosto super, pesani se mohou před vystavováním proběhnout v parku nebo lesíku, v kantýně výborně vařej klobásky i čajdu a nikde žádná voda :) Jen toho dravce k ukázce sokolnictví si pořadatelé mohli dát jinam, Cirdě se vážně moc líbil :)

V kruhu to vcelku odsejpalo a byly jsme brzo na řadě - Cirda se předvedla v plné kráse - velký kruh a chladné počasí jí dělá dobře, takže běhala jak o život a stála jak socha. Posudek máme krásnej, sice nám opět byly vytknuty kratší nožičky (oprávněně), ale na V1 to stačilo :)
Poté už nás čekalo jen povinné proběhnutí o Oblastního vítěze a návrat domů, který kupodivu také proběhl bez problémů. A pak ještě vysvobození Honzíka ze spárů obludek ... nebo naopak?
Každopádně den splnil co od něj bylo požadováno - duševně jsem si odpočinuly, potkaly několik starých známých i pár nových fajn lidiček a užily si pohodový den.
A jako bonus jsem se ještě nastydla :)

PS: fotky nejsou :))



9 - 10.5.2009 - dvě výstavy v jižních krajích :)

Protože Cirilka je kašpárek, rozhodli jsme se jet zase po delší době na nějakou tu výstavu ... dobře přiznávám, aby bylo povinnosti učiněno za dost a Cirda měla splněno alespoň kousek z povinného na uchovnění, přihlásila jsem snad všechny výstavy v květnu a červnu na které jsem narazila, a pak mě to zase na nějakou dobu otráví :)
Tudíž jedna z voleb padla na dvoudenní výstavu pořádanou KCHLS v krásném protředí loveckého zámečku Ohrada kousek od Hluboké nad Vltavou. Výstava je to venkovní, tradičně dobře připravená a se zahraničními posuzovateli a navíc na břehu rybníka - tudíž splňuje všechny podmínky mnou kladené na příjemně strávený čas. Proto jsem tedy na poslední chvíli poslala přihlášku, v pátek vypla na celý víkend telefon a hurá na cestu.

Ubytování jsme našli v malebné jihočeské vesničce jménem Petříkov, asi 40 km od místa činu. Měli jsme pro sebe malou dřevěnou chatu s kuchyňkou, koupelnou a obrovskou loukou okolo. Navíc v podstatě na samotě za vesnicí a na kraji lesa - co víc si přát. Kupodivu jsme tam dorazili bez problémů, bez bloudění a bez nějaké neočekávané a nepříjemné příhody, zatíženi krom tradičního neuvěřitelného množství věcí pro nás a psy ještě fůrou krámů pro Elfovou - balíkem plen počínaje a kočárkem konče :) Optala jsem se pana majitele, kam že se dá jít venčit, aby jsme nepotkali žádnou vodu ... tak prý: "támhle je rybník, tady kus dál řeka, ... vemte to do lesa, tam voda není."
No zcela evidentně pán nezná retrívry, takže jsme se po půl hodině vraceli totálně od bahna, protože les byl samá louže a kaliště od prasat :)

V sobotu ráno jsme vyrazili o téměř hodinu později oproti původnímu plánu, takže jsme na místních okreskách nejspíš trhli traťový rekord. Nicméně jsme v půl deváté opravdu byli na Ohradě s deskami v rukou a před příslušným kruhem.
První výstavní den nás čekala klubová výstava a paní rozhodčí Janet Buckingham z chovatelské stanice Lindjan. A taky vedro k zalknutí. Na řadu jsme přišli kolem poledního, ale paní rozhodčí velmi rozumně po prvním nastoupení všechny zrovna neposuzované psy vykázala z kruhu do stínu. I tak se Cirdě ale nechtělo vůbec běhat a místo svého typického radostného projevu jsme ji v kruhu táhla jak kozu na porážku :) Obdrželi jsme vcelku po právu VD a posudek ve kterém by i nezůčastněný pozorovatel Cirdu jasně poznal - jaká to změna oproti některým výstavám, kdy se píše na každého psa téměř stejný posudek, byť v reálu vypadají každý úplně jinak :) Co mě však zarazilo bylo, že paní rozhodčí i přes Cirdin bojkot běhu vyzdvihla její krásný pohyb a výborné předvedení ... kdyby ji tak viděla když opravdu běhá :))

Cestou zpět do chaty jsme se stavili na výborný oběd v jedné roubence kdesi u cesty a krom chutné krmě jsme se bavili počínáním místního hlídacího yorkšíra, který z bezpěčného placu pod autem dával najevo, že nebýt naši v početní a velikostní převaze, tak je vyprovodí se vší parádou :)
A aby pesanům nebylo líto že mi si užíváme, vysadili jsme je ještě po cestě na prochajdu v lese, v marné naději že tady se snad nezmažou ... rybník byl naštěstí relativně kousek a to bahno šlo umejt :)

V neděli jsme vstali pro jistotu dřív, ale tentokrát se zdržování ze strany nejmladšího účastníka nekonalo. Na - tentokrát speciální - výstavu jsme tedy v klidu dorazlili s předstihem a těšili se na posouzení od paní Anne Woodcock z chovné stanice Stanroph. Ta to "sekala jak Baťa cvičky" takže na řadu jsme šli velmi brzo. Opět jsme byli mezi posuzováním odesláni do stínu, čehož Cirda využila ke schlazení a Elfka k vymožení si svých práv. Naštěstí je to uvědomělá pejskařka, takže jedla rychle a my jsme stihli nastoupit včas :)
Tentokrát se Cirda prezentovala snad ještě hůř a snad proto dostala známku výborná :) Nakonec si v úmorném vedru vyběhala krásné 4 místo - ale alespoň mi neutekla z kruhu jako jiná účastnice, která toho už měla zřejmě dost :) Posudek máme ukázkovej, opět jsme byly pochváleny za prezentaci a běh a opět nám bylo vyčteno, že by Cirda mohla trochu zhubnout. Což teda je pravda no :) Ještě jsme se stihli vyfotit s Cirdinou příbuznou (je to dcera sestry její matky, takže ... moment ... Cirdina sestřenice :)) a pak už jen naložit krámy do auta a zase domu.

Cesta se nám protáhla odvozem mamky na chatu, hledáním mého MP3 přehrávače a prochajdou, takže domu jsme dorazili kolem páté odpoledne, uvaření, unavení, hladoví (obzvláště někdo) ale spokojeni a plni zážitků a dojmů. A kupodivu jsme neudělali žádnou ostudu, když nepočítám chvilku kdy jsem při posuzování v neděli zařvala paní rozhodčí přímo do obličeje AUUUU, protože Cirda obzvláště důkladně chňapla po odměně :) Takže se můžete pokochat trochou fotek a příště jet taky.



únor - březen 2009 - smutek, zmatek a kolotoč nevídaný jménem porod

Byť jsou tyto stránky věnované především našim pejskům, musím se s vámi podělit i o některé nezapomenutelné zážitky lidské části smečky, a to především o ty, které se bezprostředně týkají i pesanů. Kde však začít ...

Jako každý rok i letos jsme si na Silvestra přáli, aby ten Nový rok byl alespoň o trochu lepší než ten minulý ... a opět jsme nebyli vyslyšeni. Už 20 ledna jsme museli odvézt moji milovanou babičku do nemocnice, kde bohužel nezvládla svůj nejtěžší zápas a dne 2.2. nás navždy opustila, aniž se dočkala svého prvního pravnoučátka. Věřím že by se Eliška babičce moc líbila, stejně jako vím, že by se babička moc líbila Eldě ... ale holt osud se změnit nedá, byť bych si to někdy z celého srdce přála. Každopádně nás čekalo obvyklé martýrium se zařizováním věcí okolo a pak vysvětlení našim obludkám, proč je babiččin byt najednou prázdný a proč jim nikdo nepodstrkuje piškotky. Nicméně jsem ráda že obludky mám, jejich podpora mi (a myslím že nejen mě) hodně pomohla. Kdo nezažil neuvěří, ale pes opravdu cítí smutek svého pána a pokud s ním má pohodový vztah, dokáže svým chováním hodně pomoci.

Po smutných povinnostech nás čekali povinnosti zdravotní - a to každoroční očkování a preventivní prohlídky důchodců. Objednali jsme se na naši domovskou veterinu a dostali jsme vyhražené celé jedno dopoledne :) 4.2. tak proběhlo vážení, očkování, preventivní prohlídky, kontrolní odběry krve a podobné záležitosti ... plus Zájina operace ocásku, viz její osobní zdravotní karta.

16.2. se mi nějak nepozdávala Borinka - pro jistotu opět na veterinu a konstatován zánět dělohy - celý týden jsem jezdila s babkou na kapačky a k tomu vesele obrážela své doktory, kteří si snad myslí že těhotenství je smrtelná choroba a nastávající mamika by měla ideálně být stále pod dohledem.

V pátek 20.2. mi paní doktorka v porodnici sdělila, že tam zůstanu, protože už určitě budu brzo rodit. Vzhledem k tomu že si páni doktoři "chtěli říznout" nějak odmítali mnou preferovaný návrh, že to říznem, až to bude chtít ven :) Div jsem nebyla prohlášena za nesvéprávnou ... obzvláště když jsem jako důvod proč ještě rodit nebudu uvedla, že nejdřív musím s čubou na kapačky a pak na víkend pomáhat mamce se zabijačkou :) No uznejte sami, nechat si ujít jitrničky ... :))

Víkend 21. - 22.2. jsme tedy strávili v plném nasazení u našich a užívali si prasečích vymožeností a tun sněhu. Následně jsme holky nechali na pospas mamce (nebo naopak?) a pouze s Aroskem odjeli zpátky do Prahy - Honzík stresovat se z blížícího dne D a já stresovat se z něj.

27.2. jsem absolvovala poslední kontrolu v porodnici a už jsem je nepřemluvila ... v pondělí 2.3. nástup, hezky se nechat pomilionté prohlédnout a 3.3. v deset ráno šup na sál. Od ukousání se nudou a obavami, jak to ti moji "chlapi" zvládnou mě zachránila mamka, která mi inteligentně večer dovezla fotky mých zlatíček.

V půl třetí ráno dne 3.3. mě vzbudila moje záda, která se rozhodla že budou bolet - přisoudila jsem to posteli (děsné) a šla to na chodbu rozchodit ... a za půl hodiny už mě vezli na sál, za jekotu pana doktora, že sakra nepoznám že rodím, mého telefonování domů, že už je to tady a marné snahy sestřičky mi sdělit, že opravdu bych neměla z toho vozíku seskakovat :) A protože naše sviště se rozhodlo být po mě, narušilo statečně nejen plány pánů doktorů na operaci ve dne, ale i moje na spinální narkózu :) A také zavdalo příčinu k budoucím rodinným výčitkám, páč po celkové narkóze mi huba jela jak po másle :))

Následujících pět dní v porodnici byl očistec pro mě a přiznávám, že nejspíš i pro sestřičky a doktory. Nejprve jsem jim statečně zdrhla z oddělení JIP (nechtěli za mnou pustit návštěvy), následně jsem jim místo ležení běhala po chodbách (nechtěli mě pustit ven do parku) a pak jsem jim oznámila, že tejden tam prostě nebudu ... toto moje přesvědčení bylo podpořeno telefonátem od mamky v pátek 6.3. - Borince se vrátil zánět dělohy, Honza pro ni urychleně jel na chatu a vezl ji na veterinu. V sobotu ráno nás tedy páni doktoři konečně propustili z vězení, čímž zachránili nejen své bídné životy, ale i podolskou porodnici jako takovou.

A teď chvilku vážně - v Podolí byli moc milé sestřičky i páni doktoři, jen asi nebyli chudáci zvyklí na maminky, které se nudí a vymýšlí si zábavu. Navíc když nemají potřebu fňukat že je bolí bříško :)) Takže nakonec asi byli taky rádi, že se mě konečně zbavili.

Borinka se následně 10.3. podrobila operaci a 20.3. pro jistotu ještě jedné malinké - viz její chorobopis :)

A já jen doufám, že takovéhle předporodní vymoženosti nejsou pravidlem a že další dítko si užije onoho příručkami doporučovaného klidu v posledním měsíci :) Nicméně koukat na obludky jak hlídají sviště jako oko v hlavě, jak mi holky "kecaj do krmení", pomáhaj s přebalováním ... to je balzám na duši. A u vší té péče stíháme i občas něco vyfotit.



11.1.2009 - Procházka po Čapkově stezce

Rok se s rokem sešel a nastal čas jít se ponovoročně projít. Trasu jsem tentokráte plánovala já, s ohledem na kondici našeho dědečka a na můj stav pokročilé kulivosti. Volba padla na okolí Dobříše a pár chvil nad mapou bylo korunováno úspěchem - objevila jsem krásné trasy okolo památníku Karla Čapka u Staré Hutě. Mapa slibovala nenáročnou cestu v déli 7,5 km respektive 5,5 kdyby jsme v polovině usoudili že už nemůžeme.
Sraz byl naplánován v jedenáct u rybníku Strž, kde jsme se nakonec po určitých peripetiích v půl dvanácté opravdu všichni sešli ... ano, i my jsme přijeli poněkud později, ale přijeli :) Nicméně jsem se nakonec sešli, a to nejen většina našich kamarádů, ale i několik "nových tváří" za což jim děkujeme.
Konečně jsem vyrazili na cestu, která kupodivu korespondovala s údaji vyčtenými v mapě - tedy pohodová cesta s minimálním převýšením, vedoucí krásnou krajinkou mezi poli a lesy. Vše bylo korunováno sněhem a mrazivým počasím - prostě ladovská zima jak vyšitá.
Co dodat. Prochajda byla úžasná, tak akorát dlouhá (zvládli jsme tu delší trasu), příjemným terénem a nádherným okolím. Psiska řádila jak černé ruky (a kupodivu jsme na žádného zatoulance nemuseli čekat enormně dlouho), lidičky se vesele bavili a NEZABLOUDILI jsme! Cleo říkej si co chceš, ale těch pár metrů nebylo zabloudění :)
Po cca třech hodinkách pohodové procházky jsme se vrátili k autům a vyrazili do dobříšské hospůdky na vynikající oběd. Souhrnem jednoduše - fajnová prochajda po zimní nádheře, čtyřnožci utahaní, dvounožci také a k tomu dobře najedeni, spousta starých známých a několik nových kamarádů ... co víc si přát od krásného nedělního dne :)

Snad jen zjištění, že Arosek to zvládl bez problémů a ani druhý den nekulhal :)

Ještě bych ráda poděkovala všem, kteří (na rozdíl ode mne) celou cestu pilně fotili a na výsledek jejich snažení se můžete podívat zde.