logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2012



17.11.2012 - Senior Cup

Senior Cup - to už je pro nás v podstatě povinná záležitost, nedokážu si představit, že by se naše smečka nezúčastnila ... takže jsme i letos moc rádi vyrazili (tentokrát do Terešova) strávit bezvadný den s partou skvělých lidiček a pejsků.

Nebudu nudit, vše bylo jako vždycky - dopoledne výstavní část, pak přednáška a diskuze na psí téma a pak odchod do honitby na klobásky, topinky a bažantíky. Večer pak tombola a zábava, při které se vytahují historky nejen ze soužití se psy, až se leckdy slzí smíchy.

Letošní ročník byl ale přece jen malinko vyjímečný - tolik veteránů a v takovém věku a kondici se snad ještě nesešlo. Absolutně nejstarší účastnice byla Jennynka (Jenny Gold Libošovská Blata), které bylo 14 let a jeden den. Na paty jí šlapal Badík (Silver Mist Rescator), který oslaví čtrnáctiny v lednu a který si po právu odnesl nejen pohár za nejhezčího výstavního psa, ale i pohár za celkového vítěze :)

O této akci se nadá příliš dobře psát ... mohu vylíčit jaké bylo počasí (super), co jsme dělali a jak nám to šlo, jak veteráni běhali pro bažantíky, jak myslivci stříleli a trefovali/netrefovali, jaká byla tombola, ... ale co se popsat nedá ani milionem slov je atmosféra. Fakt že nikdo nezávidí vítězi; všichni se upřímně radují když se nějakému psímu dědečkovi nebo babičce něco podaří; všichni si užívají každičkou minutu se svými veterány, protože vědí že zítra už může být pozdě ... Jak mám vystihnout vzájemný pohled páníčka a psa, ve kterém je vidět láska, porozumnění, štěstí, oddanost, vzájemná úcta a těžko uvěřitelné souznění dvou tvorů, kteří spolu prožili spustu let a kteří si rozumí i beze slov ... tohle se nedá popsat, to se musí zažít.

A já jen doufám, že to ještě zažijeme mockrát a co nejdéle i ve stejné sestavě.

Děkujeme všem za nádherný den - pořadatelům, kamarádům, jednomu našemu miminku že nás přijelo podpořit, lovcům, mysliveckému sdružení, rozhodčím a především všem psím veteránům a jejich majitelům!



27.10.2012 - Podzimní zkoušky Sloveč

Slíbila jsem Cirdě nějakou akci, která ji bude bavit (což znamenalo hon, zkoušky, výstavu nebo nějaký dlouhý výlet) a na které budeme jen my dvě, aby si užila že je středem pozornosti. Ta druhá podmínka vyloučila z nabídky možností výstavu a výlet, hon zrovna nebyl žádný po ruce, tak jsem naši drahou maminu přihlásila na poslední letošní klubové podzimní zkoušky. Nymburk je od nás kousek, KCHLS má zkoušky hezké, tak proč ne.
Jako obvykle jsem přihlášku poslala na poslední chvíli, což činím z několika (pořevážně strategických) důvodů.
1 - nemám čas něco cvičit a čubě tím motat na poslední chvíli hlavu.
2 - protože většinou stejně cvičit zkusím a dopadne to tragicky, nemám tolik prostoru, abych se nervovala.
3 - existuje přibližně jednoprocentní šance, že se psisko za tak krátkou chvíli nestihne zmrzačit.

Takže k bodu 1 - zkusila jsem Cirdě natáhnout vlečku a výsledek předčil mé očekávání. Jestli předvede na zkouškách TOHLE, nejspíš nám seberou i průkaz původu a s gustem ho roztrhají na kousky.
Bod 2 - nervuju se stejně. Sice kratší dobu, ale o to intenzivněji.
Bod 3 Cirda tentokrát pojala opravdu velkoryse, takže čtyři dny před zkouškou odběhla na procházce do křoví vyblafnout bezdomovcům svačinky, čímž je holka nejspíš zachránila před otravou botulotoxinem. Sebe ovšem ne, takže jsem skončili na kapačkách a až do pátku jezdili na veterinu. Naštěstí jsme to chytli včas, takže následky žádné a rekonvalescence rychlá. Po poradě s doktory jsem se nakonec na zkoušky vypravili s tím, že pokud bude mamina unavená, nebo jí nebude dobře, odstoupíme a pojedeme domu.

Sobota ráno, brzké vstávání, vaření kafe a čaje do termosek, nakládání krámů, mladšího dítěte a Cirdy do auta a snahy řídit se podle navigace, která se co půl minuty vypla ... přesto jsme přijely na místo v pořádkua dokonce i včas. Pánům myslivcům sice poněkud ztuhly tváře, když uviděli kočárek, ale nesli to statečně, takže nám nic nebránilo se zapsat, doplatit zvěř a střelce, nechat se veterinárně zkontrolovat a věnovat se vinikající polívce :)

Nástup byl poněkud chladný - tak trochu předzvěst toho, co nás čekalo dál. Retrívrů se nakonec dostavilo celých 20, což znamenalo 4 skupiny po pěti psech. Klasicky jsem nechtěla začínat, proto si strategicky losuju číslo 16, což znamená že nejen půjdeme první, ale rovnou más to háže do skupiny, která začíná vlečkou srstnaté a pokračuje vlečkou pernaté. Super, vypadneme hned na první disciplíně!

Na stanovišti nám páni rozhodčí vysvětlili co a jak a rovnou nám natáhli vlečku. Cirda nadšeně nasadila na nástřelu a za podpory mohutného větru vyrazila po stopě, minula obloukem zajíce a šla se podívat na pana rozhodčího. Cestou zpátky opět nadšeně minula zajíce, doběhla k nám a byla podruhé nasazena. Zopakovala svůj první výkon s tím rozdílem, že neskončila u rozhodčího, ale v jabloňovém sadu, kde prohnala kočku. Pak chytla do nosu pach ze stopní dráhy, takže i vypracovala naprosto ukázkově, ovšem v opačném směru. Poslední možné nasazení, tichá motlitba a Cirda ji vyslyšela - doběhla na konec, čapla zajocha a hurá s ním zpátky ... posledních dvacet metrů pro jistotu pomaleji, co kdyby se panička zlobila. Já se zatím málem počůrala smíchy, když jsme viděla ten její výraz. Nicméně k mému velkému překvapení nám to rozhodčí spočítali za 4, protože tryskáč Cirila těch 1000 jarních kilometrů stihla za necelé 4 minuty :)

Vlečka pernaté byla tak trochu Deja-vu, s malým rozdílem. Po prvním okouknutí rozhodčího se Cirda vracela sama po stopě (opět opačně), cca 30 metrů od nás jí došlo, že dělá stejnou chybu a sama se vrátila pro bažantíka. Takže tentokrát byla rychlejší a stihla to za dvě minutky - super, máme další 4 a zatím žijem :)

Totálně zmražení jsme se vydali na polední pauzu do tepla hospůdky. Kančí/jelení gulášek s devíti knedíčky "jen zahučel" a už se dostavovali účastníci z prvních dvou skupin. Vypadali jako sněhuláci, protože déšť byl vystřídán sněhem ... a mě pomalu začala jímat hrůza při představě, že teď nás čekají ty delší disciplíny.

Vyhnout se tomu ale nedalo, protože Cirda vytrvale odmítala vypadat jako unevený pes po těžké nemoci a naopak vyžadovala blbnutí a házení aportku i v mezičase. Nastoupili jsme tedy na rybník. Cirda předvedla nádherný aport až na zakončení, kdy si nabrala vodu do ucha a pustila kachnu těsně u břehu, aby se oklepala - takže kachna sice za 4, ale pomocná známka z přinášení za 2. Ale co, vem to čert, hlavně že nevzala kramle přes rybník za hejnem živejch kačenek :)

Následovalo vodění - na řemeni od rybníka (=od kačenek) jsme se vcelku šouraly, volné vodění směrem k rybníku (= ke kačenkám) už vypadalo poněkud živěji. Hurá, opět za 4.

No a poslední stanoviště - slíděni s dohledávkou a marking. Nejprve ale nekonečné čekání až dokončí skupina před námi a neskutečné mrznutí ve vichru a sněhu bez možnosti úkrytu. Zaplať bůh, že mě napadlo vzít Cirdě kabátek ... i když na nás někteří účastníci koukali poněkud s výsměchem, ke konci už jim ztuhl nejen úsměv, ale i psi. Myslím že to spousta zvířat nakonec musela odmarodit, protože přiznejme si, že ač je retrívr plemeno lovecké a odolné, je něco jiného například hon, kde pes celou dobu maká a je v pohybu, než zkoušky, kdy třeba hodinu čeká až na něj přijde řada, zatímco je mokrej z rybníka a všude fičí ledovej vítr. Ono ke konci byla zima už i Cirdě pod kabátkem, takže jsme místo čekání vždycky odešly někam dál a házela jsem jí aportky, aby nestála a zahřála se.

Ale zpět ke slídění - Cirda na své poměry krásně a ochotně šmejdila po vytyčeném úseku a hledala myši. Po dosažení značky pak zaměřila střelce a vyběhla směrem, kterým měl namířeno - tedy v úhlu 90° od pohozeného bažanta. Pak zjistila že tam nic není a šla tedy pro toho zahozeného. Pan rozhodčí z toho měl děsnou radost, že prý je vidět, že je čuba zvyklá z honů používat hlavu ... no, někdy je to spíš k vzteku :) Každopádně za myši jsme dostali za slídění 3 s tím, že nebýt toho myškování, byla by to 4. Ujistila jsme je, že nebýt toho myškování byla by to s bídou 2, protože Cirilka není kretén a absolutně nechápe, proč by měla tupě běhat doprava/doleva a hledat potenciální zvěř, když před ní už na tom samém kousku pole dělalo to samé 15 jiných psů. To by případná zvěř musela být hodně mimo, aby tam zůstala sedět :)

Ale co - poslední marking a jede se domů, do teplíčka ... a poslední pomocná 3 za přinášení, protože Cirda vzorně vyběhla na povel, vzorně čapla bažanta a vzorně ho flusla paní rozhodčí, která bohužel začala odcházet ode mně až ve chvíli, kdy už se Cirda vracela a tudíž ji viděla. No - aspoň víme na čem zapracovat :)

Každopádně to byl úspěch - Cirilka po téměř roce, kdy nic nedělala, po štěňatech a po nemoci a v naprosto extrémních klimatických podmínkách, zvládla zkoušky s "prstem v nose" a v první ceně :) Je to moje šikulka šikovná!

A upřímně si myslím, že všem účastníkům, ať již úspěšným nebo ne a všem rozhodčím a organizátorům patří obrovská gratulace za to, že to vlastně přežili. Protože naprosto trefně to vyjádřil jeden z rozhodčích - tohle byl KYNOLOGICKÝ MASOCHISMUS v nejčistší podobě :)



27 - 30.9.2012 - Jetřichovice

Zase jsme vyrazili do Jetřichovic, zase v obvyklém složení Yvona + Endy, Renča, Pavel, Dick a Nelly a celá naše smečka, včetně maminky, Nessynky a dětiček. Ale aby to nebylo tak jednoduché, musel Honzík ve čtvrtek před státním svátkem zůstat v práci dlouho a já musela jet vyzvednout opravené auto, díte ze školky, naskládat cirkus do auta, zajet nakoupit a pak ještě trefit na správné místo bez navigace. Takže jsme nakonec vyráželi z Prahy tak, že by to býval Honzík měl nastejno jet s námi, jako vlakem ... ale aspoň jsme se nemačkali :) A navíc - původně to vypadalo, že auto vůbec nebude a my pojedeme malým, takže by psiska vezli ostatní účastníci naší akce. Takže si vlastně nemám na co stěžovat :)

Nicméně náš pozdní příjezd (vážně jsem zakufrovala jen jednou) způsobil, že do Děčína na nádraží vyjeli Veselští - díky moc, alespoň jsem byla ušetřena připomínek :)

V pátek ráno jsme absolvovali přebohatou snídani, okořeněnou seznámením s jednou z obyvatelek kempu - nepříliš sympatickou paní v růžové mikině. Za všeobecného veselí byla tato osoba prokleta do sedmého pokolení a pojmenována nepříliš lichotivými jmény. Většina z nich byla variací na jistý geometrický obrazec :) Pak jsme vyrazili směr Dolský mlýn. Cesta z kopce a poté podél potůčku byla nenáročná i pro důchodce, takže s námi ťapkala i Borča. Sice si nakonec nevyšlápla krpál nahoru, alebrž strategicky pokračovala (s naším doprovodem) až do Jetřichovic, kde byla nabrána do auta, ale i tak si procházku užila :) Pak nás čekal vynikající oběd v hospůdce "U Loupežáka", kterou tímto vřele doporučuji.

Sobotní ráno zastihlo některé z nás na výšlapu na NS Jetřichovické stěny - tu tedy naopak starším a hůře pohyblivým vážně nedoporučuji :) Zatímco mladší a akčnější část účastníků se škrábala nahoru a tiše se modlila při pohledu na neuvěřitelné vylomeniny, které na skalách předváděli Drake a Nessynka, druhá výprava ve složení moje maminka, Renča, Eliška, Nellynka a Borča se nám po zelené značce vydaly naproti. Potkali jsme se akorát tak, aby toho lazaři neměli ani málo, ani moc a aby nebylo moc daleko do hospůdky na oběd :)

V neděli už jsme pak jen balili a snažili se to všechno do auta naskládat tak, aby se tam vešli i lidi. A my jsme ještě vyrazili navštívit do Horoměřic Hejňáky, kteří bohužel s námi letos jet nemohli ... snad příště!

A ještě jeden poznatek ... NIKDY nenechte tetu Yvonu vyprávět dětem pohádku o čarodějnici! :)

Fotky.



8 - 9.9.2012 - Hektický víkend

Jsem pako. Jo, takhle veřejně se přiznávám k faktu, že mi mozek neslouží tak, jak by měl. Můžu to svádět na věk, na únavu nebo třeba na zakrnění šedé kůry mozkové a její zahlcení plínkama a otázkama PROČ?, ale na faktu že jsem pako to nic nezmění ... jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že jsem na jeden víkend naplánovala hned dvě akce, které od sebě dělilo skoro 1000 km? A to jsem prosím měla po ruce diář ... no, ale od začátku.

Na sobotu 8.9. byl již dlouho dopředu naplánován druhý ročník Aros Open Cupu, tedy podzimních zkoušek na památku našeho dědka. Kolem toho spousta běhání, zařizování, telefonování ... hele, další omluva pro mou blbost - přepracovaná jsem byla ... člověk se chvilku nezastaví. A do toho mi z Polska přišly krásné fotky naší Artinky, co se teď jmenuje Bona a šéfuje domácnosti v dalekém Lublinu.
Protože jsem duše dobrá, chtěla jsem se o ty pěkné obrázky podělit se svým drahým skoromužem, který měl červenou holčičku za favoriku už od narození a který neopomene jedinou příležitost mi vyčíst, že "jsem ji dala tak daleko!". Což nastalo i teď. Chlapec to ovšem vylepšil ještě o konstatování, že ji ani nemůžeme jet zkontrolovat a tady nejspíš došlo k onomu zkratu - proč by sakra pro věc zapálený chovatel nemohl jet zkontrolovat svoje štěně jen proto, že bydlí daleko? Chce to jen dobrou záminku ... sedla jsem k internetu, projela výstavy psů v Polsku a s radostí zjistila, že ve Varšavě (což je cca 150 km od Lublinu, tedy na Polské poměry "co by kamenem ...") se koná Klubová výstava retrívrů. Devátého září. Super příležitost, zkontrolujem Artu/Bonu a ještě máme ofiko záminku proč tam jet a nevypadat jako úplní magoři ... vždyť Drake se potřebuje ochodit!
Honem jsem tedy vyplnila přihlášky, na poště absolvovala neskutečný ping-pong s platbou do zahraničí a hrdě předvedla výsledek své práce Honzíkovi. Ten jen lapl po dechu a pronesl památnou větu "A JAK SAKRA BUDEŠ ZÁROVEŇ NA CESTĚ DO POLSKA A NA ZKOUŠKÁCH?"
Ach jo.

Nicméně vše se nakonec zadařilo - proslov, předání cen a Elišku za mě převzala maminka (díky, díky, díky), zatímco my jsme v sobotu v pět hodin ráno naskládali cirkus do auta a vyrazili směr východo-východo-sever. Cesta nám vesele ubíhala až do Ostravy, kde nás to najednou vykoplo z dálnice a že prý dál je rozkopaná. Ovšem nějaké značení objížďky to né, takže jsme si cestu poněkud prodloužili. Oproti naší poslední cestě pak došlo ještě k jedné výrazné změně - polští cestáři vyměnili frézy za bagry, takže místo drsného povrchu nás na silnicích čekalo neuvěřitelné množství rozkopaných úseků.

Ono vůbec cestování po Polsku je zážitek sám o sobě. Kvalita silnic je sázka do loterie - někde super dálnice, jinde div ne polňačka. Styl jízdy polských řidičů je lépe nekomentovat, ale vřele doporučuji se na cestu kvalitně připojistit. Značky s maximální rychlostí jsou evidentně k tomu aby se ignorovaly, nebo možná existuje nějaké pravidlo říkající kolikrát se má to číslo na nich vynásobit, aby člověk věděl jak rychle má jet. Dvojitá nepřerušovaná čára je jen přebytek barvy na silnici a fakt že jede v protisměru auto nikoho nemusí vzrušovat - ono přece uhne. Co mě ovšem fascinovalo nejvíc byly semafory a přechody pro chodce na dálnici. Ano, na DÁLNICI ... svištíte si to 140 km/hodinu (maximální povolená rychlost), v levém pruhu Vás vesele předjíždějí auta a najednou - semafor. Nebo jen přechod bez semaforu. U jednoho dokonce stála nějaká starší paní s kolem a čekala až bude moci přejít ... jestli ale byla stará přirozeně, nebo zešedivěla až tam, to si vážně netroufám odhadnout. Každopádně vypadala že už čeká dlouho.

No, přežili jsme!

Ale zpět k našemu důvodu cesty - Arta. Vlastě Bona. Je boží :) Je krásná, hrozně moc podobná Cirdě i Drakeovi, děsně aktivní a hrozně miloučká. A především má super rodinu, čímžto ještě jednou děkuju Dorotce, Jarkovi a malé Haničce za krásný večer a za azyl.

V neděli ráno jsme se vypravili do Varšavy, kde jsme kupodivu bez problémů našli výstaviště. Jediným problémem se ukázal fakt, že spousta lidí (a to dokonce i personál v kruhu) neuměla příliš dobře anglicky. Ale naštěstí pejskaři jsou národ pospolitý a vstřícný a všichni máme ruce a nohy, takže nakonec jsme se domluvili :)

Co se týče výstavy samotné - z výsledků můžeme být jedině nadšeni. Jako první nastupoval náš chlapeček do třídy dorostu, kam patřil věkem už celých 14 dní - tedy byl nezkonkurenčně nejmladší. Krásně se předvedl, nádherně běhal i stál, ukázkově mi okousal všechny prsty a vybojoval u irské paní rozhodčí známku Velmi Nadějný a první místo. Hurá!
Pak přišla na řadu jeho drahá matinka, naše zrzavá, tlustá a kudrnatá Cirilka. Pobyt v kruhu si jako vždycky užila a i přes srst po štěňatech vybojovala známku Výborná a krásné druhé místo. A taky stříbrnou medaili :)
Poslední byla na řadě Zája - opelichné hubené cosi, co v kruhu vesele poskakovalo jako ztřeštěné kůzlátko, až se panu rozhodčímu nechtělo věřit, že už je jí 10 let. No dobrá, bez necelých tří týdnů, ale bojím se, že za tu dobu stejně k žádné výrazné změně ohledně fungování Zájina mozku nedojde ... Nicméně opelichanec dostal zaslouženě Velmi Dobrou a spoustu piškotků :)

A opět byl na řadě Drake, který nastoupil do boje o BOB dorost s překrásnou fenečkou. Ten malej hajzlík zcela ignoroval fakt, že to máme domů 9 hodin cesty, předvedl veselé štěňátko a vyhrál! A aby nás dostal do kolen ještě o kousek víc, v závěrečných soutěžích si vyběhal ještě třetí místo o BIS dorost ... ještě že máme tak velké auto, jinak jsme tam ty poháry a kokardy snad museli nechat :)

Cesta domů byla náročná. Dálnice z velké části svedená jen do jednoho pruhu, únava, tma ... ale dojeli jsme celí a dokonce v dobrém čase. Další dobrou zprávou pak bylo, že zkoušky dopadly výborně a vše se povedlo jak mělo. Takže veskrze úspěšný a fajnový víkend.

Jen ten malej hajzlík teď nosí rypák nahoru a myslí si, že nemusí poslouchat!

Fotky z druhého Aros Open Cupu najdete tady a z Polska pak tady.



18 - 21.8.2012 - Čundr

Opět, zase, znovu ... ano, šli jsme, tentokráte padla volba na řeku Střelu. Pokud by někdo toužil po krátkém a výstižném popisu této akce, pak vězte, že letošní čundr byl především HORKÝ. A tím je defakto řečeno vše ... ale přece jen ještě pár slov přidám.

Vyráželi jsme v sobotu v devět hodin z Masaryčky, ve složení: tety Medvěd a Víla, strejdové Pavel a Macek, Honzík, Patrik a moje maličkost. Za čtyřnožce pak štafetu nesli Cirda a Dick.

Naše putování probíhalo po trase Záhořice, Chyše, Poříčí, Balková, Sklárna, Poustky, Rabštějn nad Střelou, Kozičkův mlýn, Černá Hať, Strážiště, Mladotice, Plasy a Kaznějov. Oproti původnímu plánu jsme v úterý v poledne nasedli na vlak a totálně uvaření se dokodrcali domů ... krom batohů a sluníčka nás hřálo i vědomí, že popadalo několik teplotních rekordů, mezi nimi i ten absolutní.

Ale několik hlubokých zážitků (krom vedra) v nás přeci jen zůstane navždy ...

Chyšský zámecký pivovar a jejich chmelová limonáda.
Balková - rekreační středisko nebo vězení?
Táborová louka a rybník na Sklárně.
Večerní výprava pro vodu a pivo do Poustek ... vždyť je to tak kilometřík.
Rabštejn nad Střelou ... proč byl sakra ten zámek zavřenej?
Svačinka na kamenech nad vodou.
Kostel na kopci - Medvěd, Víla a naše lýtka vědí, o čem teď mluvím.
Večerní koupání v řece, ořechy utřené koulema a bílý kůň :)
Kopec "nad tunelem" a prodloužená zkratka.
Vynikající hospoda v Plasech.
Přístřešek stavěný ve tři ráno za pomoci jedné urgesy, dvou provázků a klacku :)
Nádražní veget v Kaznějově a spolehlivost Českých Drah ... díky Láďo!

Tak za rok si dáme pokračování, ne?



2.1.2012 - TRPP 5

Tradice se musí opakovat, jinak zanikne :) Proto jsme vyrazili na další novoroční retrívří setkání, spojené s procházkou, lítáním, hraním si, okusováním se, snahou páníčku vyfotit tu haldu čokloňů a najít alespoň občas toho svého a nakonec i s výborným obědem.

Letošní ročník se zúčastnilo rekordních 34 psisek, pravda - ne všichni byli retrívři. Ale psi to byli všichni ... no, mamčina krysa možná v někom vzbudila určité pochyby, ale naštěstí občas zaštěkala, čímž prokázala svou rodovou příslušnost :) Ovšem udržet tu haldu psů na jednom místě a stihnout je vyfotit byla celkem zábava. Nakonec se však zadařilo.

Naše barvy jsme přijeli hájit ve složení mamka, její Nessa-krysa, moje maličkost, její veličenstvo Cirule a jakožto nejstarší účastník pochodu i babička Bobinka. Zája zůstala tentokrát doma, i když si msslím, že přítomní psí kluci by její háravou maličkost nadšeně uvítali. Jen se bojím, že páníčci už by tuto jejich radost nesdíleli :)

Zája tedy zůstala doma i s Honzíkem a nastydlou Elou, čímž nebyl kdo by fotil. Ok, přiznávám, foťák jsem s sebou měla, ale byla zima a hravě to zastali jiní ... například zde. Takže díky moc všem za báječný den i za krásné fotky a těšíme se zase za rok. Nebo klidně i dřív :)