Kronika 2013

14.-21.9.2013 - Rosolina Mare, Itálie

Už přibližně od prosince loškého roku Veselští vyloženě škemrali o výlet k moři. Nakonec jsme podlehli jejich prosbám a Yvona si zahrála na cestovní agenturu. No, spíš detektivní kancelář, protože sehnat bytování u moře pro 6 dospělých lidí, 2 děti a 8 psů byl vcelku oříšek. Nakonec se ale dopátrala nějaké Švýcarské cestovky, která zvedla hozenou rukavici a našla nám naprosto ideální lokaci, kde nejen že byli ochotni akceptovat soukromý útulek, ale dokonce nám vyšli vstříc i v požadavku na bezbariérové ubytování ... přeci jen máme psí důchodce :)

S blížícím se termínem odjezdu stoupala cestovní horečka - stihnout vše vyřídit a zařídit (proč sakra musí mít děti pas?), sbalit vše potřebné, nic nezapomenout, vše naplánovat ... a tak vznikl plán cesty, který říkal, že pojedeme přes noc. Jednak se lépe jede a jednak děti a psi valnou část prostě prochrápou a bude klid. Toliko plán, který se přesně dle Murphyho zákonů nepovedl :) Nejprve se objevila malá komplikace v podobě zdravotního stavu paničky našeho Ailáska, což jsme jednoduše vyřešili strohým konstatováním, že jsme stejně měli původně jet se 4 psama, takže Ailík prostě jen převezme místo po Borince. Vyzvedli jsme mu pas, krmivo, popřáli paničce brzké zdravení a vyrazili k mamince odpočinout si alespoň na těch pár hodin před odjezdem. V jednu hodinu v noci jsme pak čekali na domluvené prozvonění z Prahy, že zbytek zájezdu už vyrazil ...

Prozvonění přišlo v půl třetí. Vyběhli jsme z postelí a začali chystat vše potřebné na dlouhou noční pouť, když tu dorazila pro změnu smska, že Yvona zaspala a teprve vyráží z Uhříněvsi. Na návrat do tepla pelechu bylo již pozdě, a tak jsme zůstali sedět nad horkým kafem a přemýšleli o budoucnosti.
Zbytek účastníků dorazil v krásných 5:45, poněvadž se ukázalo, že Yvon nejen zaspala, ale neměla ani sbaleno ...ccc, první výtka. Nicméně jsme po několika zmatečných pokusech narvat všechny věci, lidi, děti a psi do různých aut konečně vyrazili na cestu. Bylo 6:30 :)

Co říci o cestě? Byla dlouhá. Zatraceně dlouhá, obzvláště když připočteme fakt, že dětičky se vzbudily přibližně po půl hodině jízdy. Každopádně jsme to přežili. Přežili jsme déšť a psí zimu v Alpách, bouračku na italsko-rakouských hranicích, půlhodinové intervaly na čůrání i neuvěřitelné horko v půl sedmé večer, kdy jsme konečně dorazili na místo určení.

Ukázalo se býti šťastnou volbou, vyrazit v termínu, kdy v Itálii končí sezóna - celou vilu i s přilehlou zahradou jsme měli sami pro sebe, žádné davy turistů, na plážích klid a mír a moře ještě stále teplé ... i když myslím že ani studená voda by nás od koupání neodradila. Teda psy určitě ne :)

Ten týden našeho pobytu jsme primárně trávili naloženi ve slané vodě. Pak ještě nějaké ty prochajdy po pláži, po piniových hájcích, výlet do delty řeky Pád, konzumace smažené chobotnice (Eliščin největší zážitek), každý den vynikající zmrzlina ... záhy se ukázalo, že týden je hrozně krátká doba.

Inu co dodat. Cesta zpátky nebyla o nic kratší, nicméně naše auto vyrazilo až po posledním Pizza-obědě a místo po dálnici jsme to vzali okreskama přes Dolomity. Tím jsme na rozloučenou získali ještě několik neskutečně nádherných zážitků, tip na další dovolenou i překonání dosavadního výškového rekordu našich maličkostí (vystoupali jsme do nadmořské výšky 2255 m.). Doma nás pak tradičně čekal teplotní šok - přece jen rozdíl 20°C je sakra znát :)

Tak snad příště zase někdy :)

26.-29.8.2013 - Čundr

Na letošní putování jsme vyrazili tentokrát jen s Mírou za dvounožce a s Drakeem, Nessynkou a Mírovic Buffynkou. Volba padla na skalní město kolem Kokořína aponěvadž Hejní vlastní krásnou chaloupku ve Valkeřicích, byl jasný i cíl naší cesty.

Start v pondělí, ve 12:40 na pidinádražíčku ve Lhotce u Mělníka. Počasí vyloženě putovní, lehce pod mrakem, kolem 17 stupňů, takže jsme i se dvěma občerstvovacíma zastávkama zvládli do šesti večer naťapat slušných 16 km, a to i přes fakt, že jsme překonávali místní krásy s názvy jako Faustova stěna nebo Mefistofeles. A mimochodem - v Harasově stojí u rybníka překrásný rozestavěný srub, v Kokořínském Dole je vynikající hospůdka Korkas s domácími klobáskami a v Ráji čepují černého Kozla :) První noc jsme strávili cca dva kilometry za vesnicí Olešno, která je od Ráje co by kamenem dohodil a s dvacetikilovým batohem došel. Noc byla vyloženě plná vášně, poněvadž Drake a Buffy se rozhodli, že nás musí ohlídat, k čemuž jim statečně sekundovala i Nessynka.

Druhý den pokračovalo počasí, nálada i tempíčko, tož jsme zvládli nádhernou cestu po vrstevnici z Olešna do Střezivojic, kde nebyla hospoda. Dále do Nedvězí, kde byl vinikající domící kozí sýr a paní Eva Pilarová, následoval Rač, Zakšín a Pavličky s občerstvením a záchůdkem s překvapením :) Z Pavliček na Čap a Obrok a spinkáme u trampského srubu Tarzan, který je vážně nádherný. Psiska jsou tentokrát unavená, takže noc je celkem klidná ... bodejť by ne, my máme v nohách 26 km, kolik asi tak uběhli oni?

Třetí den jsme zjistili, že jsme nějací dobří - trasa původně plánovaná na 4,5 dne se nám rapidně chýlila ke konci. Rozhodli jsme se ji neprodlužovat a zbylých 23 km (přes Hvězdu, Ronov, Kravaře, Bobří soutěskou do Louček, Velkou Javorskou a Strážný vrch) do Valkeřic jsme urazili v rekordním čase :)

Ve čtvrtek ráno jsme už bez batohů udělali malý výlet do minulosti a šly jsme hledat do Merboltic chalupu, na které jsme jako dítko trávila několikeré letní prázdiny s mojí milovanou babičkou. Smekám před klukama že mě v tom nenechali ani poté, co se ukázalo, že paměť mi po 24 letech již neslouží tak spolehlivě a jsme úplně na druhém konci vesnice ... a stejně tak díky novému majiteli, který mi dovolil vrátit se v čase a znovu si celý dům projít a zavzpomínat.

Večer už nás čekal jen kratší šestikilometrový pochod do Františkova na vlak a hurá do civilizace.

Nicméně na tento čundr budeme asi vzpomínat jako na jeden z nejpovedenějších, kdy nám od počasí přes občerstvení až po náladu a zdravotní stav všech účastníků vyšlo naprosto všechno. Snad to byla malá satisfakce za jinak ne příliš povedený poslední měsíc :)

29.6.-6.7.2013 - Výcvikový tábor Roudná

První prázdninový týden se konal již devátý ročník výcvikového tábora v Roudné, který pořádá naše výborná kamarádka Irenka a kterého se tradičně účastní spousta našich kamarádů, známých a jejich odchovů. Mě se dostalo té cti, že mě Irenka oslovila, zda jí nechci dělat výcvikáře pro skupinku psů cvičících na zkoušky OVVR, které se měly skládat v závěru tábora.

Tábor byl jedním slovem skvělý. Vyšlo nám počasí, vyšel nám kolektiv bezvadných lidiček, vyšlo nám defakto vše, na co jsme sáhli ... a i když tři pejsci "veverkáři" svou zkouškovou premiéru nezvládli, bylo by nefér připomenout, že všichni udělali za pouhý týden obrovský kus práce a jen je na poslední chvíli zradilo štěstíčko a nervy páníčků. Ale žádný učený z nebe nespadl, že :)

Každopádně jsme se celý týden skvěle bavili, ať již u poučných přednášek, při táborovém sranda závodě, nebo při táborové výstavě, kde si titul nejvyšší - tedy Best in Show - vychodila a vyvrtěla naše Borinka.

Všem moc děkujeme, že nás vzali do své party, že nám dali svoji důvěru, protože tento tábor je jen "pro zvané" ... už se moc těšíme na další, jubilejní desátý ročník.

PS: ve světle pozdějších událostí ještě jednou MOC děkuju všem za to, že si Borinka ještě před svým odchodem za Duhový most užila naprosto báječný týden s kamarády, který ji úžasně povzbudil nejen na duchu. DÍKY!

6.5.2013 - návštěva u Rudy

Vzhledem k faktu, že u nás na nějakou dobu zakotvil náš Princ-Anardil, vydali jsme se na návštěvu k Rudovi Desenskému. Dlouho jsme se neviděli a tohle byla vhodná příležitost, tak proč ji nevyužít. Notabene když se jako doprovod nabídla zvědavá panička od Ailase :)

Vyrazily jsme tedy v pondělí ráno ve složení Zája, Ciri, Drake, Princ, Nessy, Martina, Patrik a moje maličkost, zatímco maminka hlídala Borču, Ailáska a Elišku s Nellynkou ... Nevím jak doma, ale nám cesta za družného hovoru vesele ubíhala a zanedlouho jsme byly na místě určení. U Rudy si člověk skvěle psychicky odpočine, pokecali jsme si o všem možném i nemožném, psiska si pohrála, vyběhala a řádně se vyválela v ovčím hnoji a my se cca ve tři hodiny odpoledne vydaly na relativně dalekou zpáteční cestu. Dle navigace doba dojezdu do cíle 17:32.

A tady nastává začátek naší veselohry. Cca 16 km za Táborem, na dálnici D3 je McDonald´s a my - jakožto hodné matky - jsme usoudily, že zakoupit ledové kafe a Happy Mealy znamená, že se najíme a ještě budem za hvězdy, až dovezeme domů hračky v prázdných krabičkách :) I stalo se. Chlapec u okénka sice nevěřícně nakrčil nos, když k němu z našeho auta dorazil nezaměnitelný odér zahnojených čoklů, ale to nám náladu nikterak nezkazilo. Ovšem jakmile jsme vyjely z parkoviště, prasklo lanko od spojky a autíčko se odporoučelo na krajnici, elegantně osvětleno výstražnými světly. Klika že si vybralo místo, kde se k připojovacímu pruhu od benzínky přidal ještě pruh pro údržbu, takže jsme si pohodlně stály v naprostém bezpečí za protihlukovou stěnou :) Čas: 16:05

Nu což. Zvedla jsem tedy telefon a zavolala své drahé polovičce. Divím se, že mi ještě zvedá telefony :) Ale zvedl, chvíli poslouchal, chvíli nevěřil vlastním uším, a nakonec nám doporučil odtahovku ... což v naší sestavě nebylo zrovna proveditelné, to musel uznat i on. Takže zatímco chudák Honzík vyrazil v našem malém Oplíku směr my, vydaly jsme se s Martinkou a kočárem těch 350 metrů zpátky, zakoupit další dvě krabice jídla obohacené hračkou. Tady již ovšem čichové senzory obsluhy dostaly oporu i zrakovou a výraz tváře dotyčného hocha, když obsluhoval dvě eviděntně zhulené tlemící se ženštiny, z nichž odpadávalo bahno a ovčí hnůj a s poněkud upatlaným miminem v náručí ... no, jsem ráda že nevolal ani sociálku, ani docenta Chocholouška.

V dobrém rozmaru jsme piknikovaly na dálnici až do doby, kdy v rekordním čase přisvištěl Honzík, mrmlající něco o hokeji (čas: 19:10). Zapřáhnout auta za sebe bylo dílem okamžiku, přesvědčit mě, že musím řídit naší plně naloženou krávu, kterou potáhne malý prcek už trvalo poněkud déle. Nakonec jsem uznala, že jinak to nepůjde a za mé zdařilé imitace žirafy jsme doploužili neskutečně dlouhých 75 km do Prahy. Čas: 22:50

Už poněkud unaveni jsme přeházeli děti, psy, věci a pasažéry do pidiauta a vyrazili směr Kvaň, vysvobodit nervózní maminku. Ovšem ještě nebyl všemu konec. Pár kilometrů před sjezdem z dálnice na nás začalo blikat hladové oko. Při představě, že nám dojde nafta a my opět zůstaneme někde na cestě, jsem neváhala ani vteřinu a zastavila na první benzínce, která se objevila. Po dotankování "jen za 400,-" nám zbývalo přesně 4200 metrů do sjezdu z dálnice a následně už jen 12,5 km do klidu a pohodlí našeho domečku ... když tu náhle před námi přibržďuje auto s majáčkem. No, alespoň že nás navádí na sjezd který potřebujeme. Čas: 23:45

Jako obvykle mě při silniční kontrole popadl amok ... rychlý propočet odhalil že: 1 - svítím, 2 - jsme obě připoutané, 3 - asi budou prudit kvůli psům, kteří opravdu (ale opravdu) nebyli odděleni od prostoru řidiče. Díky Martině jsem nejen nevystoupila z auta, ale neodepla ani bezpečnostní pás (když já v přítomnosti příslušníků přestávám nejen myslet, ale i dýchat). Páni policajti byli velice milí, v klidu počkali, až třesoucí se rukou vylovím doklady od auta, vše si hezky prověřili a pak mi s úsměvem sdělili, že jedem po dálnici bez dálniční známky! Málem mě kleplo! A to nám ještě mile sdělili, že si toho všimli na benzínce a kdybychom tam nestavěly, tak nám to prošlo ... naštěstí když viděli naše auto, naše psiska, našeho bezdomáčka Páťu a především naše obličeje, dostaly jsme to "jen" za 500,-. Nu, natankovat cca 10 litrů nafty za 900 KáČé, to už byl v podstatě jen vrchol našeho milého dne.

Doufám, že se nikdo nediví faktu, že jsme po příjezdu domů hezky rychle načaly flašku :)