Kronika 2016

17.9.2016 - VI. ročník Arosův pohár, KPZ Dolní Habartice

Přibližující se datum šestého ročníku Arosova poháru jsem sledovala s obavami. Nejen že Cirda s Dudlíkem měli jet "obhajovat", ale k tomu se ještě přidala naše Merunka, pro kterou to měly být první vyšší lovecké zkoušky. Což mi poněkud přidělávalo vrásky na čele, protože přetrvávající vedra nám neumožňovala cvičit a Erisčin temperament mě pomalu ale jistě děsil i ve snech. A k tomu jsem tak nějak nestíhala došít kokardy. Navíc nová pravidla neumožňují jednomu vůdci vést více než dva psy, takže si svou premiéru musel odbýt i Honzík. Naštěstí Cirda je na něj zvyklá z honů a navíc ve svém věku ví co má dělat a je jí jedno, kdo se jí snaží povelovat - ona srdečně ignoruje kohokoliv :)
V pátek ve tři hodiny odpoledne jsme vyjeli z Prahy směr Kvaň, kde jsme dle plánu odevzdali dvounohé sviště a větší část našich gerontů. Pak hurá do Příbrami k Libušce pro ceny které nám věnovala (díky a díky i za skvělou večeři) a pro povzbuzení mých nervů. Pak na Točnou ke Světlance pro další zbytek cen (opět velké díky) a pak do Děčína k Irence. Plán že tam budem kolem osmé nevyšel díky vyloženě přátelskému počasí - chcalo tak, že nebylo vidět na dva metry. Super, začíná to hezky.

Příjezd do Děčína jsme zvládli bez nehody a už v půl jedenácté. Moje neschopnost vyrobit kokardy včas a s předstihem pak zapříčinila odchod do postele v půl třetí ráno - Honzík vytuhl dřív, Irenka byla solidární. A budík zvonil v 5:45. Krize. To nemůžeme přežít.
Naskládali jsme vše do aut, vyzvedli Kačku a jeli připravit loveckou chatu na příjezd rozhodčích a účastníků ... jídlo, ceny, poháry, kokardy, ... vše bylo v nejlepším pořádku. Jen to počasí nás nemělo rádo, slejvák byl naprosto děsivej.
Nástup proto probíhal v chatě a začínalo to vypadat na velmi nepříjemný den. No co, zkoušky probíhají v každém počasí a po zimních podzimkách ve Sloveči už nás nějaké podvodní podzimky překvapit nemůžou.

Rozlosování do tří skupin proběhlo naprosto dle očekávání - losuji první a tahám jedničku. Ani mě to nepřekvapuje, když tu není Martinka s klukama, nikdo jiný než já to být nemůže. Hlásím že Dudu půjde první a dostávám los číslo tři pro Erisku. Honzík vedle mě pak statečně losuje Cirdě 4 :) Ok, nezbaví se nás, jdeme spolu. A k nám se ještě přidává jedna goldenka a Irenka Pacholíková s labradorkou Bončou. Naštestí se alespoň počasí umoudřuje a přestává pršet. Hurá - plavky, ploutve a šnorchl můžou zůstat v autě!

Dohledávka a přinášení pernaté: Drake jde jako první a z mě neznámého důvodu místo dopředu běží v levo k lesu. Asi tam proběhlo nějaké to zvířátko. Pak se stáčí správným směrem, bez problémů nachází (však má nos ne) a přináší. Takže za 4 a k tomu nějaký ty pomocný taky 4.
Eriska opakuje Drakeovo vystoupení, nejen co se týče známek, ale i odběhu k lesu. Asi tam vážně něco je.
Cirda s Honzíkem taky bez problémů, takže taky samé čtyřky. Super, nevypadnem na první siciplíně, úkol částečně splněn.
Nestíhám koukat na ostatní, Merunka se po pouhých třech hodinách spánku rozhodně necítí unavená a má tendence jít pomáhat právě zkoušeným. Nicméně zvládli všichni, dál jdeme v plné sestavě.

Vlečka pernaté: Vlečky u Dudlíka nejsou žádný stres, práce nosem na zemi ho baví, takže v klidu vypouštím a koukám. Dudu běží maličko pod větrem, nachází pipku, beží zpátky a tři metry přede mnou se šibalským zábleskem v oku zastavuje, pokládá bážu a vesele na mě čumí. Jako mám ho praštit nebo co? Jak jinak - vlečka za 4, ochota k práci taky, ale přinášení za 2. Osel je to, předvádí se a ještě mi cestou zpět vesele a hravě ožižlává rukáv od svetru. Jako jestli tohle zvíře někdy dospěje ...
Merunka po vypuštění na vlečku někam běží. Já stojím, urputně pozoruju špičky svých zabahněných bot a odmítám zvednout hlavu a podívat se, co kde provádí ... vlečku jsme totiž před zkouškama cvičili všehovšudy 3x a 3x to byla dost katastrofa. Ale asi se někde něco stalo, protože Eriska nejen že nehledala volně a šla po vlečce, ale ani nekravila s bažantem a vzorně odevzdala. Jupí, samé 4.
Cirda o chvíli později taky, jen s malou 3 za ochotu k práci za pomalý návrat. Tož super, jdem na další stanoviště.


Vyhledávání: Poprvé máme kliku a rozhodčí volí pro každého psa nový terén. Díky tomu, díky chladnějšímu počasí a díky vylosované jedničce běhá Drake jako čamrdka, kouká do křovíček, nechá se posílat do směrů ... prostě moc hezká práce. Rozhodčí se sice vyjadřují že by mohl běhat rychleji, ale uznávají že na těžkotonážního psa to nebylo špatné a 4 nám dávají. Stejně tak z poslušnosti, jen z ochoty k práci a z nosu máme za 3. Ale já mám radost, Dudu předvedl hezkou práci.
Eriska byla podle gusta mého i rozhodčích - temperamentní, chuťová, ovladatelná, přiměřeně daleká, rychlá (taky má o pěkných pár kilo méně než Drake) - takže zasloužené samé 4.
Cirda jako obvykle použila nejprve nos a pak mozek. Nos jí řekl že je tam jen jedno zajímavé místo, běžela ho ověřit a pak už si tam jen tak špacírovala aby se neřeklo. Honzík dostal vynadáno proč tahá staruchu na zkoušky, ale nakonec si vysloužili standartní 3, včetně 3 za ochotu k práci. Ale za nos 4 :)

Vlečka srstnaté: Králík. Mokrej. Smrděl tak, že bych ho snad vyčuchala i já. Dle informací už na téhle discipíně v jiné skupině někdo vypadl, protože mokrou srst nevzal. Naštěstí tohle našim nevadí, cvičíme za každého počasí a hony se taky nekonají jen v přívětivých klimatických podmínkách, že. Takže Drake krásná práce, jen bohužel doplatil na nové řády - ověřil cca tři metry vlevo odbočku, protože jeho vlečka byla natažena přes lože. Ale co, 3 je taky krásná známka a mě těší že se rozhodčí vyjádřili, že je škoda že nové řády penalizují psa, který má výborný nos.
Eriska se asi rozhodla, že mě dneska překvapí - vzorná vlečka, tam a zpět za 70 vteřin, vzorné odevzdání a samé 4. Krása.
Ani Ciri se nenechává zahanbit a donáší králíka se 4 za vlečku, 4 za nos a jako obvykle 3 za pomalý návrat :) Takže hotovo, jedem na vodu a obávané klidové disciplíny.

Přinášení kachny z hluboké vody: Cestou k rybníku padá po poradě s Irenkou a Kačkou manažerské rozhodnutí - zkusím Erisku nechat na volno, děj se vůle boží. Cestou k vodě mě ten nápad ale opouští - Meru cítí vodu, táhne jako kráva, div mi ruku neurve. A když z úst rozhodčích zazní "chcete si pustit psy do vody", málem ani nestihnu sundat vodítko.
První jde ale Drake a jak je jeho zvykem, předvádí klidnou a soustředěnou práci, tolik odlišnou od bláznění na honech. Vyfasuje krásné samé 4 a já s napětím měním vodítko a čekám, až přijde řada na našeho mladého pošuka. Na vodě bohužel ale končí ona goldení slečna, která se losem vklínila mezi Dudlíka a Merunku. No, tím je moje rozhodnutí nechat Erisku volně ještě víc nahlodáno ... ale poslední rychlá porada s koronou a prý "jdem do rizika" :)
A Eriska nevybíhá. Soustředěně, napnutě, ale klidně přihlíží vhození kachny do vody a vybíhá až na pokyn rozhodčího, potažmo můj. Jsem v takovém šoku a mám takovou radost, že nereaguju na předávku a místo abych kachnu chytla, nechávám jí padnout na zem. No viděl někdy někdo takového pablba? Ale co, 3 za aport z vody mě nerozhází, protože všechny ostatní pomocné známky jsou 4 a pro mě je stěžejní že Eriska klid ustála.
Cirda dle předpokladů nemá s kačenou vůbec žádný problém, krom obligátního pomalého návratu. Takže jdeme dál a už nám zbývají poslední dvě disciplíny a máme hotovo.

Aport v terénu: Dudu první, bez problému. Jen si jako obvykle rovná ptáka do huby, ale naštěstí ne příliš dlouho. Takže za 4.
Protože dvojka vypadla, běžím honem vyměnit psy a přibíháme ke startovní pozici s Eriskou. Pozdě si uvědomuju že to nebyl nejlepší nápad, že jí to hezky rozpumpuje a jímá mě obava jak tahle situace dopadne. Ale zázraky se asi dneska dějí, Eriska nevybíhá a vzorně čeká na povel. A pak běží, bere, nese, drží ... prostě ukázkový marking. Ta rána když mi spadl šutr ze srdce musela být slyšet až v Děčíně.
Ani Cirda nemá dle mě žádné problémy, přesto dostává 3. Netuším za co, asi za pomalý návrat ...ale je mi to vlastně šumák, protože už nás čeká jen vodění.

Vodění: Poslední disciplína a máme hotovo. Dovolím si ve vyprávění porušit pořadí losu a naši mladou kozu nechat až jako poslendí. Protože o tandemu C a D se nadá říct nic jiného, než že chodit u nohy umějí a oba svorně předvedli krásný okruh vysokou travou mezi stromy a oba svorně dostali za svůj výkon 4.
Eriska, to je ovšm jiná kategorie. Což o to, ona u nohy taky chodit umí a dokonce moc hezky. Ovšem tady prostě neukočírovala svůj temperament a v naději že se jde dělat další zábavná disciplína předvedla na první půlce trasy cosi, za co bych jí s chutí urvala hlavu. Ovšem pes na zkouškách se nesmí trestat, takže smůla. Alespoň jsme jí za jedním kovovým čímsi co jsme míjeli slíbila pomalou a krutou smrt ihned poté, co dojdeme na konec, takže alespoň druhá polovina trasy vypadala jako vodění, nikoli jako volné venčení. Jenže už bylo pozdě. Rozhodčí na nás byli více než milosrdní a nevyhodili nás, dostali jsme dokonce 2, takže jsme spadli jen do II. a nikoliv do III. ceny. Ovšem po celodenním krásném výkonu to zamrzí ... i když je mi jasné, že naše neunavitelné perpetum mobile by ani na řemeni nešlo lépe. Holt takový je prostě někdy osud a aspoň víme kde je naše slabina (ne že bych to před tím nevěděla :))

Po návratu na loveckou chatu dáváme psiskům napít, necháváme je odpočívat v autě a jdeme konečně něco sníst. Hlady už skoro šilhám, chladnější počasí spolu s vodou v botách dělá také svoje, takže teplá polévka a gulášek se šesti do mě zahučí jak do sklepa. V kombinaci s únavou ze dvou probdělých nocí a nervovým vypětím celého dne nakonec díky teplu v oblasti žaludku málem usínám. Probírá mě až nástup na rozstřel, kde si v labradorovražedném souboji dvě fenky na markingu vyříkávají která že bude CACT a která "jen" Res.CACT :) A pak hurá pro psy, hurá dovnitř a hurá pro výsledky ... které pro nás dopadly více než příznivě.

Z celového počtu 14 nastoupených pejsků dokončilo zkoušky 9, z toho 2 ve II. ceně a zbytek v ceně I. Naši pak v pořadí:
Eris - 8. místo, 220 bodů, limitní známka z vodění, II. cena.
Drake - 5. místo, 219 bodů, I. cena.
Ciri - 4. místo, 219 bodů, I. cena, Res.CACT.
Pokud se náhodou divíte proč je Ciri s titulema Dudu ne, pak vězte, že rozhodla známka z nosu :)

A to je vše - zkoušky skončili, boje jsou dobojovány, ceny rozdány, vítězové vyfotografováni a pomalu se všichni balíme a rozjíždíme k domovům. Unavení, špinaví, mokří, plní dojmů a zážitků ... a ve mě převládá navíc ještě krásný pocit z toho, že i přes počáteční a konečnou nepřízeň počasí byli zkoušky opět krásné, s krásnými cenami, s fajn lidmi a s téměř domácí atmosférou. A jsem moc ráda že se nám toto daří každý rok, protože to je přesně to, co nejlépe naplňuje Aroskův odkaz!

Jako obvykle děkuji všem, kteří se jakkoliv podíleli na organizaci, přípravě, sponzorování nebo průběhu těchto zkoušek - Vy víte koho mám na mysli a vězte, že Vám nikdy nepřestanu být vděčná. Bez Vás by to nešlo!

6.-7.2.2016 - DuoCACIB Brno

Znáte ten pocit, kdy se vám nikam nechce, netěšíte se na akci která vás čeká a on je z toho nakonec super parádní zážitek? Tak přesně takhle probíhala letošní výstava DuoCACIB v Brně.

Jak již bylo několikrát řečeno, Brno hlásím málokdy. Kór oba dva dny na dvoudence - to by museli přijet sakra rozhodčí! Ale stejně jako lednovou národku, i tady jsem doufala ve sraz s kamarády, které jsme dlouho neviděli, především pak s Radkou z Ostravy. Opět se nepovedlo, Ráďa zcela pochopitelně dala přednost rodinným starostem. Bohužel nás ale tentokrát nedoprovázel nikdo z Roudňácké party - Irenka s Martinkou seděly u štěňat v Děčíně, Libuška to samé v Příbrami. Takže panovala obava, že budeme dva dny sedět u kruhu jako pecky a nebudeme mít s kým prohodit slovo :(

Jako první pozitivum se zázračně uzdravila maminka, takže alespoň nemusím jet s celou smečkou sama.
Jako druhé pozitivum se mi podařilo najít ubytování asi půl hodinky od výstaviště, kde nemají problém se šesti psy, a kde ceny jsou více než příznivé. Dokonce jsou ochotni nám udělat snídani na půl sedmou ráno :)
Jako třetí pozitivum jsme v pátek vyjeli jen o hodinu a půl později oproti plánu :)

Když jsme po dlouhé cestě a maličké chvilce bloudění našli objednané ubytování, zůstaly jsme s mamkou obě stát s pusou dokořán a v totálním šoku - malý domek, na dvorku koníci a v domku lidé, které jako bychom znaly odjakživa. Žádné formality, žádný vztah prodejce/zákazník ... měly jsme pocit, jako když přijedeme na víkend ke kamarádům. Psi naše pocity sdíleli, takže se nadšeně vrhli do vyžadování hlazení, pak zbodli večeři a usnuli spánkem spravedlivých.
Naše předsevzetí, že půjdeme spát brzo, bylo odsouzeno k zániku již při příjezdu. Paní domu nám oznámila, že dole je "taková jako klubovna", kde dostaneme večeři, ale jestli prý nám nebude vadit, že tam v televizi sledují závody v biatlonu ... Jasně že ne, můžem koukat taky? A to byla asi ta chvíle, kdy jsme byly uznány za normální, samozřejmě jen v rámci možnosti být normání u lidí postižených nějakým koníčkem :) Takže jsme všichni svorně fandili, popíjeli vynikající domácí slivovici a neméně vynikající vínko a vzájemně se častovali historkama z chovu psů/koní. V půl dvanácté zavelel pud sebezáchovy a my vyrazily na kutě, ovšem ranní snaha vyjet v sedm směr Brno se díky nedopovídanému večeru zpozdila o 20 minut :)

Na výstavišti jsme si vystáli frontu a prošli přejímkou. Fascinuje mě, že u vchodu celý víkend stáli dva borci, kteří kontrolovali vstupní listy, ale na očkovací průkazy se ani jednou nikdo nepodíval. Holt platit se musí, ale zdraví v počtu nějakých 8000 psů je každému šumák :(
Druhý šok nastal u kruhu. V sobotu se vystavovalo 112 goldenů (v neděli 87, ale nebudu předbíhat) a přesto přišlo někomu v pořádku nacpat je do kruhu cca 5x5 metrů! Vedle nás labradoři - to samé. O kruh vedle dokonce barzojové, dogy, královští pudlové, afghánští chrti ... všechno velká plemena vyžadující prostorný pohyb při předvedení, všechno plemena mačkající se na ploše, kde stěží udělali dva kroky než narazili na kraj kruhu. O to smutnější pak byl pohled na druhou stranu, kde se ve dvojnásobně velkém kruhu honili dva američtí kokři. Ti v rámci urychlení posouzení pro jistotu ani nedobíhali až na konec, ale točili to v polovině ... tedy tam, kde si náš vystavovatel podával ruku s kolegou od labíků :( Člověk odpovědný za velikost kruhů a rozmístění plemen by měl být exemplárně potrestán, idelálně pověšen za uši do průvanu!
Podařilo se nám najít místo pro náš stanový tábor a jali jsme se čekat, až přijdeme na řadu - první nastupoval až Drake do třídy šampionů, takže jsme měli moře času. Nudu jako v Brně vystřídalo zjištění, že na výstavě je Andrejka s Harrym, Dáša s Hankou a klukama Guccim a Henýskem, Majda s Fialkou a nakonec i Péťa a Lenka se Stormíkem s Rivkou ... a u Peti v tašce jako bonus flaška šampíčka :) Takže nakonec se i kamarádi našli, s kým kecat a venčit bylo, prostě se rýsoval pohodový den.

A konečně jsme přišli na řadu. Drake běhal poprvé v šampíkách a myslím že ostudu si neudělal. Třída byla silně obsazená, běhalo s námi 7 dalších krasavců a Ďůďa jak kdyby to věděl, předvedl se opravdu hezky. Krásně i stál, vyjímečně nedělal žádné kraviny a odnesl si moc hezký posudek a známku výborný. Navíc jsme si v kruhu užili srandu s Dášou a Henýskem, který naši třídu vyhrál :)
Druhá na řadě byla Eriska a stějně jako Dudlík, i ona se předváděla jako profík. V její třídě se mačkalo v pidikruhu 17 mladých fenek, ale ona běhala i přes omezený prostor krásně a dokonce stála v postoji ... byť mě to stálo nějaké ty plamsky a pár kousků prstů :) Paní rozhodčí se líbila natolik, že krom známky výborná se dostala i do užšího výběru šesti nejlepších holek, takže asi máme být na co pyšní :)
Jako třetí reprezentovala naší famílii Cirilka, tentokrát ve třídě šampionů. Mezi dvěma dalšíma holkama byla bezkonkurenčně nejtmavší a 2x starší než ostatní. Přesto se neztratila ... že Cirdu výstavy baví je všobecně známý fakt, ale tahle jí vyloženě sedla. Běhala si v kruhu jako čamrdka, vesele vrtěla vším čím se vrtět dalo a kdyby se usmála ještě o kousek víc, asi by jí upadla horní polovina hlavy. Když jsme doběhly k paní rozhodčí, optala se nás na věk "té roztomilé mladé dámy". A zůstala poněkud konsternovaná při zjištění, že zatímco ostatním šampionkám bylo 4, potažmo 5 let, naší koze táhne na devět. Prý proč nejsme ve veteránech :) Po vysvětlení situace obdržela Ciri V1 CAC a já šla pro Zajunku, aby si taky užila.
A Zája si užila. Jestliže Ciri běhala s nadšením, pak mi nezbívají slova na popis Zairuščina duševního rozpoložení. V půlce kruhu koukám jak jetel, že naše bába cválá! Ono jí vážně asi hráblo! Ale byla tak šťastná a veselá, kočička moje. Myslím že se mezi ostatníma veteránkama rozhodně neztratila, i když byla rozhodně nejopelichanější :) A taky nejstarší, ale to už jsme si zvykly :) Odnesly jsme si z kruhu krásný posudek a známku V3 ... a taky obejmutí od paní rozhodčí a jedno interní pošeptání, které mě hodně zahřálo u srdíčka a které si schovám na horší časy.

Následoval úklid a uskladnění klecí na další den (díky Símo) a cesta zpět spojená s nějakým tím venčeníčkem. Totálně unavené jsme dorazily do penzionku, nakrmily jsme smečku, uložily je do postýlek a pelíšků a vydaly se na večeři. K večeři jsme mely úžasné kuře na paprice. Trochu jsme vyšokovaly domácí počtem objednaných knedlíků a trochu víc tím, že jsme to opravdu snědly, ale společnost byla báječná a biatlon a slivovice nasadili pomyslnou třešničku na dort. V devět hodin jsme pomalu přemýšlely jak se společensky přijatelně zvednout a jít spát, když tu se rozlétly dveře a dovnitř vpochodoval zástup gratulantů. Paní domácí slavila narozeniny, aniž by o tom věděla :) Zapojily jsme se tedy do fronty na tlapotřes, popřály "vše nej a hlavně to zdravíčko" a koukaly kde nechal tesař díru. Jenže ouha. Prý "holky, přece nebudete trhat partu" a už sedíme u stolu, sklenici v ruce, mísu jednohubek před sebou a kopu historek všude okolo. No a pak běžte brzo spát :)

Podařilo se nám vycouvat už kolem půl jedné. Ranní vstávání bylo opravdu velmi záživné - ještě že psiska na budík reagují zášlapem :) Před paní domácí smekám, protože opravdu vstala a snídani nám udělala, ačkoliv vypadala více než použitě :) Ovšem jak už to tak bývá, večerní historky je třeba dopovědět ... tož tentokrát odjíždíme rovnou o 45 minut později než je původně v plánu :)

Nedělní výstava probíhala ve stejném duchu jako sobotní. Psiska s nadšeným výrazem lítala po koberci (proboha co je na tom tak baví?) a výsledky byly stejné jako v sobotu. Jen se dvěma rozdíly - Zája tentokrát neběhala a spokojeně si hověla v kenelce a Cirda sice opět vyhrála třídu šampionů, ale dle pana rozhodčího na titul neměla. Důvodem bylo: "Příliš mnoho příliš dlouhé srsti všude po těle." Tak nevím, posuzoval ten pán goldeny, nebo labíky? :)

Čert to vem, výstava to byla vyjímečně povedená a lví zásluhu a tom má ubytování. Druhou polovinu pohody pak vytvořila atmosféra na výstavišti, o kterou se svorně postarala naše smečka a naši kamarádi. Díky všem, bylo to neuvěřitelně super!

9. - 10.1.2016 - NVP Brno

Brněnskou výstavu většinou nehlásím, protože prostě Brno a D1 nejsou moji oblíbenci, kór v zimě. Letošek byl ovšem uznán jako výjimka, protože Ráďa Burdová fňukala, že má z Ostravy všude daleko a že by nás taky ráda viděla jindy, než na Roudné. I tedy co by ne - rozhodčí sice žádná hitparáda, ale co by pro kamarády člověk neudělal, že? Notabene, když Eruně-Meruně trocha té socializace v hale taky neuškodí ... I tedy, poslala jsem přihlášku a pak jen odškrtávala dny v kalendáři a strašila čokloně vanou a stříháním.

Asi tři týdny před výstavou mi Raduška napsala, že se omlouvá, ale že kvůli rodinným problémům prošvihla uzávěrku. Nu což, rodina je samozřejmě přednejší. I začala jsem pátrat a zjistila jsem, že sami tam nebudeme, jedou i Irenka s Martinkou a Eriso-bráchou Pinoškem, dále Procházkovic klan celý a jako bonus kluci a jedna holka od Libáňských. Jupí! Volám mamce, která po spočítání kamarádů vyslovuje přání je taky vidět a domlouváme tedy, že pojede se mnou.

Dva týdny před výstavou mi Honzík sděluje, že od čtvrtka do soboty v imkriminované době bude služebně lyžovat v Krkonoších! Cožetosakra? Služební lyžák? No krása! Ještě že máme úžasnou tetu Medvěda, jinak by musela děcka s náma.

V pondělí před výstavou mi volá maminka, že nejede, protože je nemocná. Nastydla se ... tak nějak usla v lese při procházce s Nessynou. To asi ani netřeba komentovat, začínám pochybovat o její svéprávnosti.

V úterý před výstavou mi volá Irenka, že sice jedou, ale že se bojí jet jejich nespolehlivým vrakem a jestli by se holky a psiska nemohli nacpat k nám do auta. Naštěstí máme díky mamčině indispozici dost volného místa a popravdě - jsem docela ráda, že nemusím jet sama :)

Ve středu před výstavou si beru v práci volno a jedem tunit psiska. Se Světlankou i Kačkou s povděkem kvitujeme sníh a doufáme, že vydrží on i čistí psi :) Dokonce jsme tak dobré, že stahujeme čas na tři psy na cca 6 hodiny práce.

Ve čtvrtek přichází obleva. Jak jinak. Za velkého pobavení Lenky a Vlka, kteří s námi tráví čas na procházkách, objíždíme naše venčící místa a hledáme zbytky sněhu. Díky bohům za lesy, tady se sníh ještě drží. Na stejném principu přežíváme i pátek, balím, dotankovávám plnou nádrž (ať se ráno nezdržujeme) a nakupuji cestovní proviant (především kafe). Plán o brzkém zalehnutí bere za své velmi rychle, ale nakonec se mi zadaří jít spát UŽ v půl dvanácté, poté co jsem dobu déle než dlouhou trávila skládáním puzzle do auta. Hurá!

V sobotu, ve tři hodiny ráno zvoní budík. Přibližně dvě minuty mi trvá než se proberu z komatu a polovztyčím se v posteli, opřená o loket. Ovšem tři ráno jsou asi moc i na pošuka Erisku, která mě nekompromisně zalehává a prý že se vstávat nebude :) Nakonec se mi podaří se vyprostit, umýt tu paní která na mě čučí ze zrcadla, nacpat se do jakéhosi oblečení a vyrazit vyvenčit smečku. Je zvláštní, že teď už nikdo z nich neprotestuje, dokonce ani babky ne. Potfory jsou to.
Po venčení nastává krmení, což je též přijímáno více než radostně. Já zatím sháním nějaké lepší oblečení - asi by přece jen nebylo vhodné běhat v kruhu v zateplených loveckých gatích po kolena od bahna :)

Nakonec jsme všichni připraveni a nastává okamžik, kdy musím babky přesvědčit, že by pro ně 4 hodiny v autě a celý den na výstavišti zas tak zábavný nebyl. Padlo na to půl pytlíku piškotů, který je zaměstnal na dobu potřebnou k nenápadnému úniku. Zatímco se staruchy doma cpou a trio C+D+E si válí šunky v autě, škrábu promrzlými prsty okýnka na autě a nadávám si do pitomců. Ve 4:07 konečně hotovo, vyrážím směr Příbram.

Cesta kupodivu probíhá naprosto v pohodě. Sice mrzne, ale je sucho, takže ve smluvených 5:15 stojím před Libuščiným barákem a Irča, Martinka, Arwíšek, Pralinka, Winča i Pinoš můžou nastupovat. V kufru se tak vytvořil souvislý svorně chrápající zlatý koberec, tu a tam přerušený černí nosu či oka. Holky jsou statečné, obstarávají konverzaci až k McDonaldu před Jihlavou, kde doplňujeme kafozásoby a snídáme. Pak obě usínají. Výhoda pro ně, protože posledních pár desítek kilometrů vytrvale mrholí, což při teplotě -4°C způsobuje, že do Brna hezky dokloužeme. Naštěstí v pořádku.
Ovšem na parkovišti už to taková pohoda není. Nejprve taháme z auta klece a židličky ... a cestou do haly je používáme jako berle. Chodníky i silnice jsou jeden led, všichni svorně předvádíme improvizovaná krasobruslařská vystoupení s různými pomůckami - někdo má klece, někdo židle, jiní zas psy všech možných ras a velikostí. Po úspěšném zdolání první štace se otáčíme a jdeme pro čtyřnožce. A cestou si živě představujeme tu jízdu, až naši hypermagůrci odpočatí po dlouhé cestě zatáhnou na vodítkách. Jsem si jistá, že pohled na nás, jak bruslíme od auta k autu a od sněhové hromady k jiné musel být božský. Ale přežili jsme to a já u vstupní brány zjišťuju že očkováky jsem nechala v hale, v batohu. Kloužu pro ně, kloužu zpátky, procházíme branou a zbaběle pouštíme psy volně. Se zlomenou nohou se v kruhu blbě běhá :)

V hale pak už jde vše jako obvykle - psiska si hoví v kenelkách nebo na vetbedkách, my se prolíváme kafem a uzobáváme cukroví z krabice, kterou se vybavila Světlanka. A čekáme. A čekáme. A čekáme.

Jako první jde na řadu Libáňských Enzo, mnou nenápadně překřtěný na Emzáka. Oba nervózní kluci si vyběhali třetí místo. Další je na řadě Pino ve třídě mladých a zde se plně ukazují dvě věci - zaprvé: začínáme mít problém s horníma liniema (většina psů byla hrbatých, s nízko nasazeným ocasem) a za druhé: pan rozhodčí je věren svému a na první místa preferuje kamarády. Nu což, to jsme věděli ... ale dát Pinošovi VD za strmý předek je trochu úlet :) Následuje Sean v otevřené, odnáší si VD, prý za prošlapy ... no nevím :)
Další jsou na řadě Dudlík a Mejbík v pracovce ... a tady nastala veselá situace. Renča s Mejbíkem odcházejí první s VD4, protože pan rozhodčí ji vidí poprvé v životě. Zůstáváme tři, jenže ani jeden nejsme s rozhodčím kamarádi, jen jsme se už na nějaké výstavě občas potkali ... tedy je nutno psa nechat běhat a šahat na něj a vůbec tedy pracovat jak by rozhodčí měl :) Pro nás se stává výhodou, že v tuto chvíli pan rozhodčí preferuje aktivní pohyb a výrazné osvalení - obojího má Dudu na rozdávání, až mám chvilkama pocit, že ho asi na tom vodítku budu muset uškrtit. Odcházíme tedy s V1 CAC, čímž se Drake stává šampionem ČR. Jen si nejsem jistá, jestli z toho vlastně mám radost, vzhledem ke stylu posuzování.

Následují pro změnu holky. Situace s nekamarády se opakuje i ve třídě mladých fen a protože se opakuje i aktivita pohybu našich magorů, odnáší si Eriska hezký posudek a V1 CAJC. Já mám ale větší radost z faktu, že se holka ani trochu nebála (některé fenky měly z pana rozhodčího strach a vlastně i někteří psi), vcelku hezky běhala a dokonce i chvíli stála v pěkném postoji. Je to moje šikulka :)

Po Erisce nastoupila Ferginka se Símou do pracovky (V3) a Kayleenka se Světluskou do šampíků (V2 Res.CAC). A pak naše Cirunka, poprvé ve veteránech. Ovšem ona se jako veterán rozhodně necítí a dala to patřičně najevo. Jí ty výstavy prostě bavěj, na rozdíl ode mně :) Byť byla ve třídě sama, myslím že si to V1 opravdu zasloužila.

A bylo hotovo. Ještě jsme spáchali nějaké ty postojové fotky, nějaké to jídlo a kafe a šli fandit Procházkovcům do závěreček, kde běhali v párech a v chovatelských skupinách. A pak už jen cesta domů, uklouzanou dálnicí, kafe a báječná večeře v Příbrami, a domů ... unavení, socializovaní a spokojení z příjemného dne s kamarády.

Bývá u mě poslední dobou zvykem, že vypíchnu nějaký - pro mě nejsilnější - moment. Zde mám jasného favorita. Irenčina Arwínka nebyla na výstavu přihlášená, protože po prodělané nemoci není opravdu ve výstavní kondici. Ovšem vidět ji, jak si nadšeně běhá po koberci, jak si v postoji vrtí div jí zadek neupadne, vidět Irenku jak je šťastná ... a mít možnost tyhle krásné okamžiky zachytit na fotky ... k nezaplacení. Arwíšku - věřím, že když jsi měla tolik síly tu hnusotu porazit, budeš ji mít i k rekonvalescenci a jednou se v těch veteránech spolu potkáme!

V neděli jsme si pak jeli pro změnu zaskotačit s kamarády na louky a pole. Tradiční ponovoroční procházka, v tradičním a pro všechny věkové a výkonnostní kategorie příznivém terénu, tradiční oběd (byť netradičně v jiné restauraci). Psiska se vyblbla a nám ani trošku nevadilo, že jsme se vlastně s některými viděli už včera :)
Kolik se nás letos sešlo, toť otázka. Bylo nás moc a myslím, že spočítat to nedokázal nikdo :)

Tak zase za rok!