Kronika 2017

21.-22.10.2018 - KVZPR Kařez

Protože Merunka mi do do plánů hodila vidle, najednou tady byly přihlášené Všestranky a nebyl na ně pes. Ne tedy že by u nás doma bylo málo psů, ale o Gwendě uvažovat nemusíme a Cirilka je na dvoudenní zkoušky přeci jen už dost stará. Ona si to sice nemyslí (a mám oprávněné tušení že by je zvládla s prstem v nose), ale raději jí energii pošetřím na Konopiště a její milované bažantíky. Takže nastává otázka "Co teď?"

Možnosti jsou vlastně jen dvě - "Eris není březí a nastoupí" kontra "Eris je březí a nenastoupí". V případě prvního stavu je situace daná, v případě druhého buď nechám propadnout zaplacené startovné, nebo si procvičím nervy, vemu Dudlíka a budem za kašpary.
Nechávám volbu na osudu - na sono jdeme v pátek před zkouškama. Pořadatelka z nás má jistě obrovskou radost, ale je velmi vstřícná a tiskne si tabulku pro oba ...
V šest večer je jasné, že nastupuje Drake. Ve mě se míchá pocit radosti z potvrzených miminek s pocitem paniky při představě půl roku nic nedělajícího Duduna na vrcholových zkouškách. A když mi při zpáteční cestě z veteriny skočí pod auto srna, nejsem daleko se na všechno vykaslat a strávit krásný víkend válením v peřinách.

Ráno ale přeci jen nasedám do auta a jedem s Drejkouškem do Komárovské hospůdky na sraz. Postupně přijíždějí další, probíhá přejímka, kontroly, povídání, kolují nové i stokrát slyšené historky ... prostě klasická psí pohoda. Pak odjezd do honitby, losování a tak. Zjišťuji, že osud je k nám milostiv a tahám pro nás nejlepší možný los - Drake nastupuje jako první ve skupině, která jde na velký les. Což v praxi znamená nejen to, že dnes máme ty disciplíny které ho baví, ale i že rýsující se horko přežijeme v lese a zítra nastoupíme jako úplně první pes na slídění. Pokud teda tak dlouho přežijeme, že.

Po příjezdu do lesa se ukazuje, že mi Dudu nic nedaruje zadarmo - zkoušíme šoulačku, dělá ze sebe pablba. Nejprve se odmítá odložit, pak zas odmítá z odložení přijít. Kalšu na to, bude následování. A pro jistotu na řemeni.
Jak prorocké toto rozhodnutí bylo ... zpruzelý Dudu (ano, máme úplně poslední barvu) si při následování vymyslel malé zpestření v podobě výskoku a dání pusy paničce, kterou málem kleplo. Ale asi proto, že až na tohle extempore byl vzorný, fasujeme 3 a jdem na barvu.

Na barvě se ukazuje, jak vrtkavé někdy může být štěstí. Drake je excelentní stopař, práce nosem ho opravdu baví. Myslím že by byl spokojený jako policejní pes :) Nasazuje se na barvu, jde, značí a po projití hustníkem mírně zatáčí v pravo, kde stále značí barvu. Po cca 40 krocích zvedá hlavu a já vím že sešel ... a přesně ve chvíli kdy zvedám ruku abych se ohlásila a vrátila, nás poprvé odtroubí :)
Vracíme se k hustníku a jdeme v levo ... smůla byla, že cestičkou před námi nejspíš prošel houbař a barvu snesl na druhou stranu. I rozhodčí si všimli že značí barvu :)

Zbytek barvy už docházíme jako profíci a pak se přesouváme na malý les - další oblíbené disciplíny. Dva králící v lese, vlečka ... samé zábavnosti. I vodění a odložení přežíváme v pohodě, panička poučena z minula volí jistotu na řemeni :)
No a tak se tak nějak stalo, že za sebou máme první den, žijeme a dokonce jdeme v první ceně. Neuvěřitelné!

Po večerním mecheche se ráno moc vstávat nechce. Ale když už, tak už - slibuju Ďůďovi, že pokud to se mnou dojde, jsou to poslední zkoušky na které jel (samozřejmě krom Aroskova poháru!) a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím.
Nejprve si odbudeme klid na stanovišti (na řemeni, páč mezi honci je i maminka) a pak hurá na to naše neoblíbené vyhledávání. Fučí protisměrný vichr, slídíme na téměř golfovém trávníku a Drake na to má jasný názor - jde hledat myši, protože nic jiného tady prostě není. Rozhodčí jsou benevolentní, sami uznávají že terén není příliš v pořádku a protože Dudu ty myši vyhledává intenzivně, celou stanovenou dobu, razantně a přesto je u toho ovladatelný (nechá se odvolat od jedné díry k druhé :)), spočítají nám to za 3. Hurá!!!
Vše ostatní je už vlastně brnkačka. Čtverec v pohodě. Handling který ten vořech nikdy neuměl najednou zázračně umí. Vlečka a marking s prstem v nose. U kachny v rákosí se sice došel podívat na vodu a kolem, jestli by nebyla nějaká čerstvější, ale taky žádný stres. Dokonce i handling na vodě v pohodě, zásek si prý vybral už minule :)

A po poslední disciplíně mi dochází, že jsem to spolu zvládli! Že Drake, můj milovaný Dudlík, moje první miminko, můj malý retardíček, je najednou otitulovaný pan "U". Asi tak nějak se cítí hrdí rodiče na promoci svých dětí!

Takže - Drake je oficileně "U", neboli všestranný pes. Zkoušky dokončil v první ceně a potvrdil mi tím, že patří mezi psy, pro které je lepší když moc necvičí.

Soukromě si myslím, že v jeho případě to "U" znamená Úplné pako :)

28.-30.9.2017 - belgická mise

Uz jsem životem natolik poučena, že si podrobné plány nedělám. Ony totiž nikdy nevyjdou. Tedy spíš se prostě tak nějak otočí naruby a zašmodrchají se ... takže jsem to vzdala a hotovo. Ovšem hrubé obrysy, to jo. To taknějak-cca-přibližně-skoro-úplně-většinou-téměř dopadne, takže to smysl má.

Doteď.

Dle hruboobrysových plánů měla naše drahá Eriska, alias Merunka, alias záškodník, hárat přibližně na konci října. Čímž by se plánovaná mimina rodila na přelomu roku, čímž by došla k využití nová dovolená. Abych si ten termín pojistila, nahlásila jsem Merunku na poslední letošní všestranky do Kařeza. A důkladně jsem jí vysvětlila, že když už přijde o celou bažantí sezónu, ať si kouká aspoň pořádně užít kachny! Takže Meru začala hárat cca o 6 týdnů dřív, a to prosím pěkně 17.9. Koza jedna!

Takže urychlená porada, zda krýt teď (fakt se to nehodí; není místo ani u nás, ani u Libušky; ještě nemáme dorekonstruováno; zima na krku; málo dovolené, ale zas pes je blízko ...) nebo počkat na jaro (pořád ještě se to nebude hodit; nebude dorekonstruováno; pes bude daleko; asi nestihnem Roudnou, ale zase bude jaro a teplo a mnohem víc dovolené). K mému údivu jsem to byla já, kdo hlasoval pro posečkání a Honzík, který hlasoval pro mimina ihned. Svět se asi zbláznil :) Každopádně jsme tedy demokraticky dospěli k názoru že do toho jdeme a zatímco Libuška dojednávala podrobnosti s majiteli a stanovovala správnou hladinu progesteronu, já se snažila zajistit takové prkotiny jako ubytování, pojištění, výměnu peněz, hlídání dětí a zbylých psů a podobně. Jo a taky jsme ob den jezdila na Kvaň pro Merunku a vozila ji na ten progesteron :)

V pondělí to začalo vypadat, že by aspoň něco mohlo vyjít. A to výlet přes státní svátek a následný volný den dětiček ve školních zařízeních, čímž by odpadl problém, kdo ty sviště do škol/ek dopraví. Ve středu tedy padlo manažerské rozhodnutí - půl dne dovolené, z práce honem domu, nabrat Cirdu s Drakeem, pak pro děti a hurá na Kvaň, tam prohodit C a D za E, narvat mamce děcka a hurá s Meru na progestreon ...
První zádrhel se objevil už ve školce - Páťa nikde! Paní učitelka jaksi zapomněla, že jde synáček po obědě a odeslala ho na plavání. Návrat v půl třetí, ale "Jestli spěcháte, tak si ho naberte u autobusu ve čtvrt na tři na parkovišti." Hezky to začíná. Fakt že Eliška skončila o půl hodiny později najednou vlastně ani nevadí. Inu, vyvenčili jsme důkladně psiska a zakotvili u parkoviště, trpělivě čekajíc na návrat plaváčků.
V půl třetí byla moje trpělivost mrtvá. Myslím, že řidič autobusu měl nějaké telepatické vlastnosti, protože dorazil ve 14:48. To už jsem byla ledově klidná a všechny ty strašlivé druhy smrti, které jsem mu slibovala, byly zapomenuty. Naložila jsem unaveného Páťu (hurá usnul) a ukecanou Eli (sakra neusla) a vyrazili jsme směr západ. Kolony v Praze i na dálnici už mě prostě rozhodit nemohly.

Na Kvani jsme provedli rychlý průlet a hurá na Dobříš, mírně nepovolenou rychlostí. Pak rychlý průlet ordinací (sorry Libuško, na ten burčák v autě jsem si vzpomněla pozdě) a hurá do Příbrami odevzdat vzorek krve ke zpracování. A pak hurá domů, balit a tak ...

... takže stojíme v koloně na Strakonické od Chuchle až k Mrázovce. Cesta která má trvat 70 minut, trvala skoro tři hodiny, při kterých Merunce tikaly nervy a mě oko. Ale alespoň nás zpráva, že pojedem ve čtvrtek ráno zastihla v sedě :)

V tu chvíli mi ovšem docvaklo, že maso, které jsem vezla mamce, bylo v TÉ chladící tašce, ve které jsem měla v úmyslu převážet maso pro Merunku a Gwendu. Hmm, takže žádné balení a spánek, ale honem vyvenčit a nakrmit a zase hurá do Prahy ke kamarádovi pro chladící tašku. A při té příležitosti bych konečně mohla objednat to ubytování, že ... doma totiž ještě stále nemáme zavedený internet.

U kamaráda se ukázalo, že vybraný hotýlek už má poslední dva volné pokoje. Volám Honzíka, jestli mám jeden zabookovat a dostávám odpověď, že našel moc hezký kempík, kde mají krásné chatičky a ceny více než lidové. Jen se nějak po mejlu nevyjádřili, zda tam smějí psiska. Ale ať prý pokoj neblokuju, že to nějak dopadne. Ok tedy, beru jen ledničku a nabídnutou rychlomasáž totálně zablokovaného krku a vyrážím o kousek dál vyzvednout Honzíka, který měl sraz s kamarády. Cestou plánujeme zastávku v nonstop Tescu, protože nám dochází, že následující státní svátek si jídlo na cestu jen tak nekoupíme.

Naše plány zhatilo Tesco, které se rozhodlo před státním svátkem zavřít už v jedenáct. Takže v půl dvanácté v noci jsme tam stáli jako pitomci (nutno podotknout že ne sami), nevěda co dál. Alespoň jsme tedy využili jejich free-wifi, protože Honzík zapomněl stáhnout mapy do navigace. No comment, začíná to moc pěkně!

Ve čtvrtek ráno vstáváme v půl páté, dobalujeme, skládáme věci do auta a vyrážíme, kupodivu v podstatě dle plánu - v 6:08. V 6:10 míjíme otevřený pidikrámek, kde zakupujeme několik housek, nějaké to ovoce a krabici ledové kávy a vyrážíme směr Ustí nad Labem a dál a dál a dál.

Z této části cesty si pamatuju nájezd na dálnici a pak mě vzbudilo až zastavení na německé hranici. Na chvíli nás rozhodil fakt, že pokud má navigace mapy ČR, Holandska a Belgie a chybí jí mapy Německa, není schopná najít cestu. Ale zdá se, že navigace je věcí přeceňovanou a my vyrážíme skrz půlku Evropy vybaveni papírovou mapou z roku 2003.

Nebudu popisovat nudnou cestu po německých dálnicích. Okořenilo ji jen jedno malé zabloudění a půlhodinová kolona u Düseldorfu, stejně jako druhá u Antverp a třetí u Gentu. Cestou nás ale posilovaly zprávy z místa příjezdu o báječných špagetách, červeném víně a tak vůbec, stejně jako tu a tam nějaká ta vzpruha v podobě strýčka Donalda, plukovníka z Kentucky nebo krále Burgerů. Ať žije cholesterol!

Po nekonečných 11 hodinách jsme na místě. Vítají nás dva nesmírně milí, usměvaví lidé a zpoza zábrany vykukuje úžasná zrzavá psí hlava. Jak mi Tom přišel na fotkách světlejší než Eriska, v reálu je zlatý jako Drake nebo Píno a stejně jako oni má super xichtík. I temperamentem se na Merunku víc než hodí - asi budu muset budoucí majitele předem varovat :)
než jsme řekli "pumpička", už se Tom Merunce dvořil a než jsme řekli "tys zakopla o pumpičku" už jsme ji museli přidržet bříško. Hodní jsou oba dva, aspoň nám nevystydly ty špagety :)

Po nějaké té večeři a duchaplné konverzaci o kvalitě piva (tu obstarával Honzík) a kvalitě psů (tu jsem obstarávala já) byl čas se rozloučit a jít najít to ubytování.
Kemp jsme našli snadno, ale jaké bylo naše překvapení, když nám pan majitel sdělil, že do turistické chatky psi nesmějí. Prý je ale můžeme nechat v autě ... no, pak byl dost překvapen že jsme odmítli a vydali se o dům dál
Hotel o kterém jsem uvažovala já vedl moc milý pán. "Jasně, psi nejsou problém, jasně že sem můžou. Jen mám plno." Můj významný pohled smerem k mrtvole mého muže pán přečetl zcela správně a v rámci mužské solidarity se vytasil s adresou jiného hotelu, kde volno mít budou, čímž mu zachránil život.
V hotelu číslo tři volno měli. Ale nebrali psy. Ale dali nám další adresu, kde prý mají volno a psy berou ... ok, poslední pokus a pak hodlám usnout v autě. Já budu mít místa dost!

Štěstí stálo při něm - poslední hotel měl volno, bral psy a dokonce Honzík prodělal jen 20 euro ... takže celkem fajn. Pokoj hezký, postel velká, vana funkční, dálnice za oknem (to tak nějak patří ke standartu Belgie, že se domy staví hodně blízko silnic) a snídaně ráno prostě úžasná. Takže víceméně vše odpuštěno :)

Na páteční překrytí jsme byli domluveni na půl sedmou večer. Proto jsme využili volný den k výletům - v plánu byl nedaleký Dunkirk a včera Johnem doporučený Yper, poté centrum Brugg a nějaký ten shopping.

Jako obvykle plány nevyšly - procházka po Dunkirkské pláži trvala téměř dvě hodiny a jediné pozitivní na ní bylo, že si Gwen užila své první setkání a plavání v moři a Meru se pořádně vyběhala a seřvala každou bojku, kterou našla. Na mě se ze všech stran valily emoce - to místo je jimi prosycené a není se čemu divit. Vraky na pláži, vraky ve vodě, zbytky bunkrů, na obzoru přístav a počasí jak z Nolanova filmu. Síla.

Po návratu k autu jsame naložili unavené holky do auta a vydali jsme se směr další válečné vzpomínky. Volba a prst na mapě padli na Hill 60 a Caterpillar, což byla necelá půlhodinka cesty.

A další emoce. Další tuny pocitů, další zoufalství tváří tvář zjištění, jak krutě se k sobě lidé dokáží chovat. Že se nekdo dokáže zabíjet kvůli jednomu kopci, že na sebe pustí plyn nebo se podminují. Že někdo dokáže zničit památník, který tyto hrůzy připomíná jen proto, že ho postavila druhá strana.

Na plánovanou návštěvu centra Brugg jsme nějak neměli moc chuť. A vlastně ani čas, protože Ann poslala zprávu, že přijede z práce dřív a jestli můžeme už v pět. Za sebe přiznávám, že jsem tomu byla celkem ráda, protože jít po Dunkirku a Yperu někam mezi lidi, asi bych se rozbrečela.

Druhé krytí proběhlo ukázkově během pár minut, takže když dorazil John z práce (v půl šesté), bylo hotovo. Stihli jsme jedno rychlé kafe a hurá na další dobrodružství - tentokrát hledání kamarádů v Bruselu, kteří se neprozřetelně nabídli na přespání :) A navigace neselhala - ulici našla bez problémů ... jen v úplně jiném předměsí Bruselu, než to mělo být. Zajížďka bratru 60 km a díky dopravní situaci asi hodinku času. Sihájo, Gorane - díky za trpělivost. A za azyl. A za pivo. A samozřejmě za čokoládu :D

No a ráno už nás čekalo jen povinné nakupování, balení, skládání věcí do auta a cesta domů, tentokrát přes Plzeň a Kvaň, kde došlo k dalšímu průletu a výměně. Po třech dnech na cestách, po téměř 24 hodinách za volantem, po 2263 najetých kilometrech nám teď nezbývá nic jiného, než čekat a držet palce. A samozřejmě - ještě nám zbývají vzpomínky na krásná (a leckdy smutná) místa, na úžasné lidi a neméně úžasné psy, na moře a domy a .... ještě že máme fotky, které nám nedovolí zapomenout.

30.6.-10.7.2017 - Roudná

Roudná! Vrchol roku. Dovolená s nejlepšími lidmi jaké znám, dovolená plná pohody, makání, povídání, akcí, smíchu, modřin a škrábanců, ... dovolená, po které se vracím neuvěřitelně unavená fyzicky, ale nádherně odpočinutá psychicky.

Letošní ročník byl pro nás vyjímečný především proto, že se ho zúčastnila i naše stařenka Zája. Den před odjezdem oslavila 14 let a 9 měsíců, překonala malou mrtvičku a i přes moje obavy jak to zvládne to zvládla s "prstem v nose". Šmejdila si po kempu jak motomyš, kradla bažanty a hrdě je všem nosila, chodila na procházky a plavat do pískovny (ano, už nikdy nevezmu hluchého psa plavat bez vodítka!) ... prostě si užívala život tak, jak to umí jen ona.

Ale aby to nebylo jen o Zajunce - i ostatní se snažili. Souhrně přidávám výsledky všech ve všem, snad to nepopletu :)

Jediná věc která se dá téhle akci vytknout, se bohužel opakuje pravidelně každý rok - a to fakt, že týden (potažmo 10 dní) je prostě strašně málo :(
Ale ono by málo bylo i měsíc :)

17.-18.6.2017 - O pohár hradu Valdek

Týden po Podbrďáku se konaly další dvoudenní zkoušky, opět v dosahu hotelu Kvaň - tentokráte na Kařezu. Tedy tam, kde Arosek s Borinkou začali svou kariéru honebních psů. Bylo jasno, že pojedem a protože Meru šla Podbrďák, na Valdek jsem nahlásila Dudlíka.

Toliko plán, který - jako obvykle - nevyšel. Týden před zkouškami Dudu stále ještě sípal při zvýšené námaze, jakožto pozůstatek Humpolecké nákazy. Bylo tedy rozhodnuto, že ho zastoupí Merunka, alespoň se to perpetuum mobile konečně unaví!

vezmu to ve zkratce - sobotní Lesky Meru v podstatě zopakovala výkon z Podbrďáku, osudnou se jí stalo až "prokletí poslední disciplíny". Na poslední barvu jsme nejprve čekali 1,5 hodiny, než přijede první skupina a následně, jako na potvoru, jsme vyfasovali úplně poslední barvu. Celkem čekání přes tři hodiny, což se ukázalo být pro naši ADHD smrtící. Neukočírovali jsme to (Eris svůj temperament a já Erisku), 2x jsme sešly a už z toho byla limitní známka :) Ale co, bodů jsme měly o tunu víc než vítěz :)

I v neděli nás prokletí postihlo. Merunka předváděla svůj standart - bez ohlednu na vedro k zalknutí lítala jak kometa a jako jedna z pouhých dvou psů si tak například vysloužila 4 při vyhledávání. Bohužel si taky vysloužila vlečku srstnaté, kde se rozhodčí neměl kde schovat ... no, víme co natrénovat, panička bude na konci vlačky nechávat pytel oblečený do kabátu :)

Ale co. Merunce jsou teprve dva roky a na to málo jak cvičíme to bylo super - dvoje dvoudenní zkoušky bez únavy, s neutuchajícím temperamentem a chutí do práce ... pro mě je jedním slovem úžasná!

10.-11.6.2017 - Podbrdský pohár

Nevím jaký mozkový zkrat u mě proběhl, že jsem se nechala Libuškou překecat k účasti na Podbrďáku. Tedy - na dvoudenních zkouškách, kdy v sobotu budou Klubové lesní zkoušky (ano, je tam barva) a v neděli pak Klubové vodní práce (ano, je tam marking). A to prosím všechno s torpédem Merunkou. Ano prosím, jsem magor.
S blížícím se datem dne D vzrůstala moje nervozita. Část času na cvičení nám vzali Páťovi neštovice, část vlna psincového kašle. Nakonce Meru zkusila obávanou barvu 4x se mnou a 1x pod vedením Libušky a na nic jiného nebyl čas. Zato najednou byl čas zkoušek.

Pominu peripetie shánění hlídání pro Libuščina miminka (jako že by mě přihlásila na dvoudenky a sama seděla doma ... hahaha) a rovnou se přesunu do restaurace u Kozlerů v Mirošově u Rokycan. Sedm hodin ráno, sobota, desátého června.
Místo srazu nacházím bez obtíží a jdu si sednout ke stolu k přátelům, vítám se s dalšími, snídám a v průběhu toho všeho krotím Merunku. Aby bylo jasno - Merunka už byla ráno běhat hodinu v lese, což evidentně v praxi znamená, že je příjemně rozběhaná a těší se na další akci. Být nevyběhaná, asi lítá v povětří jako dráček na provázku. Takže si ještě před nástupem střihne plochodrážní kolečko na přilehlé loučce a v očividné snaze zlikvidovat konkurenci prožene Adama s Badíkem :)

A nastává rozlosování do skupin. Losuji jako druhá a tahám číslo 7. Prý šťastné ... no nevím, všichni ostatní jsou v první skupině. Ještě že aspoň Leoš s Badíkem jdou se mnou.

Jako první disciplínu nastupujeme ještě všichni pohromadě na klidy na stanovišti. A v tu chvíli mi právě došlo, že jsme sice klidy jednou trénovali, ale ani jednou u toho nechodili honci. Pro ty co nevědí - lidé, kteří se proti všemu zdravému rozumu pohybují před řadou psů, hulákají (jak) na lesy a třískají u toho klackama do stromů. Takže pro Erisku přímá pobídka k akci. Moudře usuzuji, že bude lepší, když za honci poletíme obě a beru ji na vodítko. K mému úžasu ale Merunka jen při první ráně z lehu sedla, aby dobře viděla jestli někdo něco trefí, ale jinak se ani nehla. Dostaly jsme za 3 za vodítko s poznámkou, že se pozná zkušený pes z honů :)

Na druhou disciplínu se přesouváme na pole - nastává čas vyhledávání. Eriska jde podle losu druhá a její temperament se nezapře. Naštěstí ani její poslušnost, kterou většinou bohužel znám jen já :) Tentokrát se ale Merunka rozhodla ukázat co v ní je a poslouchá ... no, jako na píšťalku. Dostáváme za 4, pochvalu za chuť k práci a žijeme dál.

Jako další nás čeká vlečka srstnaté. Tady bohužel vypadává fenka s číslem 6, takže najednou jdeme první ve skupině. No, potěš koště. Máme nabídku vyzkoušet vlečku po vypadnuvší fence a v rámci urychlení to jdeme zkusit. Meru vlečku bez problému dojde, nachází a už vleče karla. Málem mi při předávce vypadl z ruky jak byl těžký :) I tentokrát máme za 4 a opět pochvalu, jak krásně prý pracuje s pachem ... no nevim, já v té rychlosti byla ráda že vidím ji, natož sledovat nějakou práci s pachem.

Jako další nás čeká dohledávka králíka ve čtverci v lese. 50x50 kroků, les, jeden králík a jeden šílený pes. Výsledkem je čas 18 vteřin a známka 4 - jsou chvíle, kdy je rychlost celkem fajn :)

Jako poslední disciplína na poli nás čeká vodění - mnou obávané, na kterém jsme díky temperamentu naší magorky málem vypadli na Podzimkách. Je zvláštní, jak někomu můžou připadat některé disciplíny lehké a jiný z nich má ujímání. Nastupuji se sevřeným žaludkem ... byť jsme chůzi trénovali na každé procházce, vím že pro Erisku je těžké ukočírovat temperament a dost často nechápe, že vodění je to, co je disciplína.
Nicméně dnes má Meru svůj den. Riskuji, hlásím vodění volné a procházíme bez ztráty kytičky - za 4. Radostí málem brečím - konečně bude muset Libuška uznat, že to umíme!

A máme pole za sebou a hurá na les. No, hurá ... barva, šoulačka, odložení. Nevím nevím jestli hurá.
Losujeme si barvy - první je na řadě Leoš s Badym, my jdeme s Eriskou druhé. Meru volně, já v křeči. Těch pět minut je nejdelších v mém životě, ale obavy jsou zbytečné. Merunka se ani nehne, ležela jako sfinga a jen fixovala směr, kterým jsem odešla. Jsem na ní děsně pyšná (má to za 4). Přesně do chvíle, kdy mi dochází, že díky splněnému odložení jsme zase o krok blíž barvě.

Ale ještě nás čeká šoulačka. Tak jak jsem zvyklá, odepínám Erisku z vodítka a začínáme. 30 kroků ultrapomalé chůze u nohy, gestem zastavit psa, 30 kroků bez psa, gestem psa přivolat aby se zařadila pomalu k noze, dalších 30 kroků, opět psa odložit a 30 kroků a hurá schovat se. Výstřel, návrat, pochvala jak kráva - Meru byla naprosto úžasná!
... Meru ano, já ne. Tady se jasně projevil fakt, že sebelepší pes, když má za vůdce trotla, má problém. On totiž zkušební řád jasně říká, že po skončení šoulačky je pes upoután na vodítko. Ano ano, na to vodítko, které leží na začátku naší šoulačky ... ehm, takže za porušení řádu to máme za 3. Ale jinak prý šoulačka nádherná :)

Nicméně barvě jsme se nevyhli. Zapínám tedy Erisce stopovačku a jdeme na nástřel. Eriska jako obvykle vyráží třetí kosmickou a já se jí snažím krotit, maje tentokrát na paměti zkušební řád - ten jasně říká, že "pes sleduje barvu volným tempem a příliš překotné, jen těžko zbrzditelné tempo snižuje známku". Takže Erisku brzdím jak jen to jde, aby po barvě neletěla jak šílená, ale zároveň abych ji z barvy nestrhla. Bohužel jednou se "zadaří" a Meru se nechá strhnout, já si toho v tom fofru nevšímám a už na nás trouběj. No co, jdem dál ... jaké je mé překvapení, když se ani ne po dvaceti krocích ozývá trubka znovu! To jsme snad ani nemohli stihnout sejít ... a taky ne, to si jen pan rozhodčí čistí trubku, že mu prvně blbě troubila. A že já z toho mám infarkt je mu šumák! Za trest pouštím posledních pár desetimetrů Erisku jejím tempem, takže ke kusu se dostáváme v lehkém poklusu. Jsem já to ale mrcha škodolibá, hezky se pan rozhodčí proběhl :) Každopádně to máme - máme barvu, nejhorší disciplínu, a to dokonce za krásnou trojku. Takže nejen že Eriska dokončila obávan lesky, ale dokonce to zvládla v první ceně!

Jsem na ni neskutečně pyšná, vracíme se do restaurace a hurá na oběd a čekat na výsledky. V průběhu se vrací i první skupina - Eriska se evidentně pomamila, protože Biskulka prolétla zkouškama jak nůž máslem a s plným počtem bodů si zcela zaslouženě vybojovala Vítěze zkoušek a titul CACT. A k mému překvapení jsme my s Eriskou skončily druhé s titulem Res.CACT a to i přes tři trojky. Asi nějaký dobrý gang :)

Tak hurá domů a vyspat se na zítřek!

V neděli jsou na nás organizátoři hodní - vstávat můžeme o půl hodiny později :) Cesta, sraz, snídaně, losování ... klasika. opět tahám sedmičku a opět jsme s Leošem jediní z "naší party" ve druhé skupině. Proč jen mě to neudivuje ...

Jako první opět nastupujeme klidy, tentokrát na hrázi rybníka, tekže bez zvukového doprovodu honců. Reálně přemýšlím, že zkusím Merunku nechat volně, když vedle nás stojící Bisulce (ano, Libuška vytáhla 6) hrábnou hormony a jde si ustlat doupátko do vysoké trávy. Okamžitě je mi jasné, že pokud tohle udělá v průběhu disciplíny, půjde dcerunka za ní, takže Meru vážu a hlásím na řemeni. A to byla klika! Eriska si opět sedla aby lépe viděla a klidně seděla cca do poloviny určené doby. Pak obdržela ďahanec do prdky od otravného hovada, které jsem bohužel nestihla odehnat. Takže poposedla přede mně, asi abych jí kryla záda ... nicméně už to máme za 2 a automaticky druhou cenu. Ale žijem :)

A následují námi oblíbené běhavé disciplíny - vyhledávání v rákosí (pochvala za pěknou chuťovou práci) a dohledávka (tentokrát ještě zrychlila - 15 vteřin).

A opět vodění. Opět jdeme volně a opět dostáváme 4 za krásnou chůzi. Říkejte si kdo co chcete, pro mě je tohle vrchol dne a máme splněno - dvě 4 za volné vodění na dvou zkouškách po sobě. Já bych klidně už mohla jít domů :)

Ale kdepak, ještě nás čeká handling na vodě. A tady se projevuje síla genů, které Bísa předává na svoje potomky - po odhození první kachny kterou nevidíme nastupujeme k vodě. Cesta ovšem vede z celkem prudkého kopečka a ona odhozená kachna (kachna A) je velmi dobře vidět. Erisa ji fixuje pohledem a už, už by vyrazila. Klidním ji a hlásím, že jako první půjde pro tu již odhozenou. Rozhodčí tedy s výstřelem háže na vodu kachnu B, po které Eris sotva koukne a dál čučí na kachnu A. Vysílám ji na vodu - Meru udělá cca tři skoky ke kachně A a otáčí na kachnu B. Inu, zařvu :) Meru otáčí na kachnu A a plave k ní. Asi tak tři tempa, pak opět otáčí na kachnu B. Opět zařvu, opět otočka na první kačenu a opět asi tři tempa. A pak už si prý můžu trhnout nohou, poslušnosti bylo dost a paničko třeba si strhni plíce, já jdu pro tu druhou :) Ještě že už máme dvojku z klidů, jinak bych jí asi utopila ... kor když vím, že to umí a jen si potfora postavila hlavu! A proč že to? No protože geny - Bísa taky zaměnila :)

Nicméně už nás čeká jen marking. Teda aport v terénu, což je marking, jen se mu teď říká jinak. Máme ho bez problémů, prý krásná práce ... no tak teda jó :)

Výsledkem našeho snažení byla sice druhá cena, ale především - Eriska na svých druhých (potažmo třetích) zkouškách v životě pracovala moc hezky, chuťově, rychle a přesně a i ve svém mladém věku oboje zkoušky dokončila a celkově se umístila na krásném 4. místě v celkovém hodnocení Podbrdského poháru. A porazili jí povětšinou starší psi a ještě pracovní šampíci :) takže já jsem na ní pyšná! A na sebe taky :)

14.-17.4.2017 - Velikonoce v Kunemylu

Dlouho jsme se neviděli s Veselskými a Yvonou a Velikonoce se zdáli být ideální příležitostí. Bohužel zlatíčko Endy svůj boj prohrál dřív a bylo zcela pochopitelné, že Yvona se rozhodla zůstat doma. My ostatní jsme se rozhodli uctít Endyho památku slezinou, kterou by Endy zcela jiste ocenil a které měl tak moc rád.

pátek odpoledne tak byl ve znamení balení a odjezdu a příjezdu a pro změnu vybalování. A samozřejmě i srandy, vtipů, smíchu, vzpomínek a povídání.
V podobném duchu se nesl vlastně naprosto celý pobyt. Zpestřili jsme si ho výletem k Oku (skála s vytesaným okem a u ní prýma jezírko), návštěvou Michalova statku, kde probíhaly staročeské Velikonoce a výletem cca 10 km dlouhým pro mladší a aktivnější účastníky pobytu :)

Výsledkem byl velice příjemný víkend plný krásných vzpomínek. Plný smíchu a občas i slz. Plný pohody, relaxu a aktivity. Plný nečekaných okamžiků a vtipných historek.
Především věta "VEM SI MĚ!" je prostě nezapomenutelná :)

4.-5.2.2017 - DuoCACIB Brno

DuoCACIB v Brně se začíná stávat naší oblíbenou výstavou .. ne snad, že by organizátoři zlepšili natolik servis pro vystavovatele, ale loni objevený penzionek nás lákal a přitahoval, jako rozsvícená lampa můry :) K tomu se měla sejít príma parta (Irenka, Libuška, Martinka, Ivča, Radka ... taková malá Roudná) a jako bonus v sobotu nominován k posuzování Henric Fryckstrand. V neděli sice český rozhodčí, ale když už tam jsme ... tak přespíme v penzionku :)

Letos se snad všechno spiklo proti nám. Poslali jsme přihlášku, objednali penzionek a čekali na inkriminovaný víkend. V pondělí před se Eriska začala tvářit, že začne hárat. Jak šílená jsem každý den několikrát kontrolovala příslušný konec psa (se divím že mě nakonec nekousla když viděla v mé ruce kapesníček), ale stále nic. Zato začala Libušky Rorynka (jedna mínus) a nestihla skončit Irenky Mollynka (dva mínus). K tomu si Pinošek pořídil trávicí problémy a antibiotika (tři mínus). Z původně plánované šestičlenné skupiny zbyla pouhá polovina, a to ještě nebyl konec pracovního týdne.

Ve středu se složily obě dětičky. A já vlastně taky. Kašel, rýma, kašel, ... u paní doktorky jsme nafasovali léky a klid a hurá domů do postele. Na všem hledej pozitiva - bude klid na balení a stříhání a koupání :)
Ve čtvrtek ráno přišla nejhorší rána. Po ranní procházce se najednou, téměř z minuty na minutu složila naše babička Zajunka. Horečka, nechuť k jídlu, zmatenost, křeče v břiše. Vzhledem k její diagnóze jsem hned pesimisticky pomyslela na nejhorší a zděšeně volala Libušce. Okamžitě dostala nasazeny antibiotika a jedny z mála léků proti bolesti, které při dlouhodobém braní Prednisonu smí.
Už odpoledne bylo vidět, že je Zajunce mnohem lépe - křeče v bříšku zmizely, horečka klesla na normální provozní teplotu, začala jevit zájem o jídlo ... přesto jsem klid necítila. Obávala jsem se, že nemocná játra definitivně vypověděla službu :(
V pátek ráno jsem sice odvedla naši svatou trojici k holkám na stříhání, ale sama jsem se Zajuškou vyrazila směr Dobříš, k Libušce na sono. Zája byla sice "normální" jako vždy, ale červík nejistoty ve mě hlodal a při představě že budu 200 km od ní bez toho, abych věděla ... jistota je jistota.

Kontrolní sono bohužel ukázalo to, čeho jsem se bála. I když vlastně tak docela ne - že má Zája špatná játra víme už dlouho. Člověk tedy tak nějak počítá s tím, že jí jednou odejdou i přes veškeré naše snahy o zpomalení. Nádor na slezině je pocitově ekvivalentem dýky do ledvin, i když se od jaterního selhání výsledkem nijak neliší :(
Předchozí horečnatý stav byl prý nejspíš způsoben nějakou maličkou cévkou, která praskla. Operace nepřichází v úvahu, léčit to nijak nejde :( Jediné plus které celá situace má je fakt, že Zája nemá naprosto žádné bolesti a ani v případě konečné fáze je mít nebude. Díky všem bohům všech pantheonů, na které si dokážu vzpomenout!
Cesta domů proběhla jako ve snách. A pak přišlo nejtěžší rozhodnutí - jet na výstavu nebo ne? Proti odjezdu jednoznačně hovořil fakt, že se může po dobu mojí nepřítomnosti stát naprosto cokoliv. A pak taky zcela sobecký pocit, že chci být s ní. Pro odjezd hlasoval Libuškou doporučený klid a můj psychický stav, kdy každý pohled smerem k Záje vyvolal záchvat pláče ... což neprospívá především jí :(

Nakonec jsme vyjeli. Honzík dostal podrobné instrukce, rozpisy léků a jídla a zavázal se přísahou na holý pupek, že se bude o gerontíky pečlivě starat, a že bude podávat pravidelné info. My s mamkou naházely věci a psiska do auta a vyjely jsme směr Brno, za krásného doprovodu hnusného smogu. Cesta proběhla bez nejmenších komplikací, což je na D1 malým zázrakem. Jen poslední úsek po okreskách jsem byla vděčná za nakreslené středové pruhy ... jinak bych v husté mlze absolutně netušila, kudy že ta silnice vede :)

Penzionek i jeho obyvatelé byli snad ještě lepší, než jak jsme si ho pamatovaly z loňska. Díky tomu se opět nekonal brzký odchod do postele a na tom nezměnil nic ani fakt, že rýma a kašl dostoupili svého vrcholu a rozhodli se poznamenat mé dutiny príma zánětem. Přiznávám, že ač mi bylo silně nedobře, jedním z faktorů ovlivňujících pozdní odchod na kutě byla i čirá kalkulace - na sobotní výstavu bylo přihlášeno 99 goldenů a jako první jde na řadu náš Dudu, a to až do třídy šampionů. Takže není třeba se ráno honit a vstávat brzo, stačí dojet na výstaviště tak na půl jedenáctou.

Ráno jsme tedy v klidu posnídaly, vyvenčily, nakrmily a vyrazily. Příjezd vyšel podle plánu, ovšem hledat na výstavišti místo k zaparkování skoro hodinu, to byl tedy bonus značně nechtěný a nepříjemný. Když jsme konečně našly místečko, popadly klece a zpocené dorazily ke kruhu, už na nás Ivča volala, že má Drake běžet do kruhu, protože pan rozhodčí posuzoval celkem svižně. Jenže Drake si ještě hověl v autě, pěkný kousek cesty od naší haly ... běh zpátky k autu, sprint do haly, prodírání se lidma, snaha získat výstavní číslo ... nakonec jsem celá schvácená usoudila že mi to za to nestojí a na vystavení našeho zrzouna jsem se vyprdla :)
Takže najednou byla opravdu spousta času, než měly jít do kruhu naše holky. Spousta času na pohodové venčení, povídání si s přáteli, drbání psisek, popíjení výborné kávy a jiné příjemné relaxační praktiky :)
Jako první pak šla na řadu Eriska v mezitřídě. Pan rozhodčí jí napsal moc hezký posudek a vyfasovali jsme známku Výborná. Protože jakožto seveřan preferuje pan rozhodčí spíše světlejší psi, protože neodpustil nikomu nic a protože rozhodně nešetřil VD-čkama a dokonce ani D-čkama, považuji naše vystoupení za super úspěch! O to větší, že naše turbozrzka Ciri nakonec ve veteránech vyfasovala dokonce V2. No, možná nakonec škoda že Ďůďa nenastoupil.

Sobotní večer se opět slavili narozeniny paní domácí. My jsme ovšem byly připraveny. Jsem ráda že dárek udělal radost a taky že se nám podařilo jít spát už o půlnoci :) Díky tomu jsme ráno dokázaly vstát už v půl šesté a vyrazit na výstaviště v půl osmé ... tentokrát Drake už zmeškat nesmí, nebo nás Svetluška s Katkou nejspíš ukřižují!

Stihli jsme v pohodě nastoupit. Ďůďa běhal vesele, dokonce ani tolik nekravil jak je jeho bohulibým zvykem a nakonec si odnesl známku výborný a velice pěkný posudek Cirilka zopakovala sobotní V2 a vrchol předvedla Eriska, která si ve velmi silně obsazené třídě a v konkurenci opravdu pěkných holek vyběhala V1 a titul CAC.
Jelikož to byla poslední výstava, na které mohla Eriska získat poslední chybějící titul pro uznání Junioršampiona, byly moje emoce více než silné. Nejspíš o to silnější, že v tu chvíli jsem myslela na Zajunku ... na naši babičku, která šampionkou výstav nikdy nebyla, ale která je pro mě tou největší šampionkou ze všech svou vůlí žít a překonávat vše špatné! V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby Eriska svůj šampionát vybojovala pro ni. Asi jsem magor, ale holt pocity v tu chvíli byly silnější než já ... tímto se všem omlouvám za slzy, příště se snad ovládnu :)

A pak už nás čekalo jen balení věcí a cesta domů. Udělaly jsme maličkou odbočku a navštívily jsme ještě Čitu, které to po miminkách velice slušelo. Všechna miminka už našla nové krásné domovy ... snad se s některými časem potkáme na nějaké výstavě nebo na zkouškách.

Doma pak přišlo to nejhezčí vyvrcholení celého víkendu - Zajuška nám s vrtícím ocáskem přiběhla naproti a s gustem si uzurpovala plyšovou želvičku, kterou jsme jí přivezly z Brna. Zas to byla moje milovaná babička, plná elánu a chuti do života ... a i když víme, že to nejspíš nebude na dlouho, obě jsme za ty dva dny našly další sílu k dalšímu boji. A vím, že budem bojovat o každou minutu a každou z těch vybojovaných minut si užijeme naplno!