logo

  2017     2016     2015     2014     2013     2012     2011     2010     2009     2008     2007     2006     2005  















Kronika 2015



12.9.2015 - V. ročník Arosův pohár, KPZ Dolní Habartice

S blížícím se datem pátého (už) ročníku Arosova poháru a s finišováním příprav (výroba kokard a štítků na poháry a medaile), stoupala i nervozita. Přihlášených pejsků nebylo mnoho, všichni buď začali hárat, nebo omarodili a nebo se páníčkům prostě nechtělo :) Irenka mě proto přesvědčila, ať přihlásím i Cirilku a Drakea, vždyť stejně do Děčína pojedu, tak proč jet sama.
I stalo se. Kokardy byly ušity, poháry a medaile vyleštěny, štítky nalepeny, věci sbaleny a nervy vibrovaly - vždyť víkend před, na kachním honu, se Drake choval jak jouda a jeho drahá zrzavá matinka mu zdatně sekundovala. Ale co už, vypadnutí dvou psů naráz už jsme nacvičili loni na všestrankách :)

Sraz v 7 ráno u Irenky byl šibeniční. Zaprvé jsem nechala doma pamlskovník s odměnama, za druhé jsem zaspala a tudíž se nestihla stavit u Mc Donalda na ledovou kávičku. To nám ten den zase hezky začíná.
Ale v Děčíně nás přivítalo příjemné počasí, po dešti ani stopy, a u lovecké chaty už čekal vrchní kuchař Kosťa a s ním nejen vytoužená káva, ale i vynikající jelení guláš. Irenka s Mončou pak vytasily ještě chlebíčky s báječnou pomazánkou, bábovku, křupky a hroznové víno ... prostě péče o žaludek vůdců i rozhodčích více než příkladná.

Kolem deváté hodiny jdeme na nástup - z dvanácti přihlášených nastoupilo 9, probíhá kontrola očkování, hárání, papírů ... a losování. Jsem jediná kdo vede dva psy, tudíž losuji první. A samozřejmě - vytahuju číslo 1. Jak jinak. Stejně podezírám pana Kuneše a Michala Klasnu že mi tu jedničku nahoru narafičili! Vzhledem k tomu že níž v číselné řadě jít nemůžem, jde Cirilka první a Drake třetí. No hurá. Alespoň že naše skupina začíná na vlečce srstnaté - ta je baví a je to akční. Enrgie mají ti dva na rozdávání a jsem si naproto jistá, že jít první nějakou klidovou dosciplínu, končíme dřív než jsme začali. S námi ve skupině pak jsou s dvojkou Mejbís od Renči, čtyřku pak mají Světlanka s Kayleenkou a pátí do party jsou Yveta s Rockym ... taková Roudňácká skupina :)

Vlečka srstnaté: Cirilka nastupuje první, tryskem letí podle mě mimo vlečku, ale já se dokážu ztratit i na své vlastní stopě. Držím hubu a modlím se, ať nevypadnem na první disciplíně. Cirilka nachází králíka, čapne ho v rekordním čase 28 vteřin a ... brzdí. Jasně, ty návraty! Učůrávám smíchy když jí vidím jak se plouží zpátky s vědomím, že až donese, končí a zase bude čekat. Paní rozhodčí za mnou ani nedutá, pak se přiznala že měla děsné nervy, jestli to pustí nebo ne ... to já ne, vím že to nepustí. Spíš se bojím, že to nestihne v limitu :) A taky že má namále - vlečka tam 30 vteřin, cesta zpátky 3 minuty ... koza jedna :) Takže vlečka 4, nos 4, chuť práci 3, přinášení 4.
Drake je spolehlivej, králík ho baví a čuchá excelentně. Poté co zdárně dokončil Renčin Mejbísek tedy nastupuji s naprostým klidem. Dudlík se nasadí na vlečku, vyrazí třetí kosmickou, přeběhne králíka a v křoví vyštěkává to ošklivé prasátko. Co na tom, že je to pan rozhodčí. Pak se zarazí, ještě jednou na něj blafne, vrátí se zpět pro králíka a mastí ke mně div si nohy nezláme. Čas má skvělej, výsledkem je vlečka 3 (přeběhnutí), nos 4, chuť k práci 4 a přinášení 4. A za 1 ze společenského chování :)
Na vlečce bohužel končí Yvetin Rocky, ale nic se neděje, je to mlaďoch, docvičej do příště. A teď jdou s námi dál, trénink je trénink :)

Dohledávka a přinášení pernaté: Tuhle disciplínu mají naši nově. Teda tihle dva, ve starých zkušebních řádek byla a Arosek, Borinka i Zája ji na podzimkách dělali. Naštěstí nejde o nic jiného než co děláme na každém honu - tedy najít v trávě zahozeného bažanta, navíc proti větru. Ani jeden neváhají, neomylně zamíří za tím správným pachem a oba svorně vyfasují za 4 z disciplíny i pomocnou 4 z nosu, přinášení a radosti z práce.

Přinášení kachny z hluboké vody: Na vodě se potkáváme s druhou skupinou, kde jich bylo od startu o jednoho méně a kde už jedna fenka také vypadla. Ti nás upozorňují, že vytyčení trasy pro chůzi u nohy zvolili rozhodčí tak, že jeden jde před vůdcem a před psem ... což mnoha psům dělalo problémy. My na oplátku sdělujeme že srstnatá vlečka je pohoda a bažanta v trávě pes najde, pokud nemá rýmu.
Po najití vhodného vstupu do vody a po svlažení psů nastupujem konečně na tu kachnu. Cirda navolno, s rizikem že vyběhnutí nás automaticky hodí s limitní dvojkou do druhé ceny. Cirilka se ani nehne, vybíhá vzorně na pokyn, plave, vylézá na břeh a ... zcela standartně pouští kachnu a s čumákem u ní se oklepává. Je to koza, na honu to neudělá! Ale já jsem poučena, koušu se do jazyka a vysílám telepatické ujištění, že tuhle válku nervů vyhraju. Cirda po chvilce napínání bere BEZ POVELU (hurá, dokázala jsem to) kachnu a odevzdává vzorně do ruky. Už jsem říkala že je to koza? Aport kachny za 4 (díky pane Kuneš za rady, normálně na ní zařvu a je to za bod dolu), poslušnost 4, chování po výstřelu 4, radost z práce 3 (ach ty návraty :))
Drake jde taky navolno, byť jsem si vědoma, že na honu týden před tím vybíhal jak blázen. Ale co, tak vyběhne, z toho se nestřílí. A on nevyběhl! Dokonce se neoklepal! Dokonce neflusnul! Prostě předvedl ukázkovou kachnu, tak jak vím že jí umí, když ovšem vašnosta chce a nedělá hovadiny. Takže odjíždíme od rybníka z jednou velkou a třema malýma čtyřkama.

Aport v terénu: Dříve marking. Dnes v praxi to samé, jen pes už nemusí být robot a pokud mine zakrytý kus o nějakej ten kousek a dohledá nosem, je to spíš bonus. Cirda má ovšem proti nejezevčíkům malý handicap, v půlmetrovém ovsu nevidí přes vršek obilí :) Jde s proto nejprve podívat k rozhodčí, jestli už to hodila a když zjistila že ano, vydala se po kolmici pro bažanta ... ona totiž potfora ty disciplíny zná jak svý kecky. Rozhodčí ovšem taky, takže to máme za 3, dále 3 za pomalý návrat, 4 za přinášení, 4 za střelbu a 4 za poslušnost.
Drake je jako obvykle raketa - brzdí nosem zapíchnutým v zemi, setrvačností přeletí cca o metr, pak chvilku přemýšlí jak toho ptáka narvat do huby a pak letí zpátky. 3 za aport, 4 chuť k práci, 4 nos, 4 střelba, 4 poslušnost. Za mě super.

Vyhledávání: Moje radost nad změnou zkušebních řádů byla postavena především na faktu, že vyhledávání nahradilo u nás nepopulární slídění. Nějak jsem nebyla schopná přesvědčit čokoně, aby běhali po poli, kde před nima běhalo 20 jiných psů a tvářili se že něco hledají, když moc dobře vědí, že tam nic není. Jako přesvědčila jsem je že nebudeme praktikovat systém "start-cíl" aneb "Mami ten bažant je až úplně vzadu!" ale ta nechuť z jejich strany k podobným praktikám byla do očí bijící. Smůlou na těchto zkouškách bylo, že i zde rozhodčí zvolili pro všechny psy stejný úsek. Úsek na kterém sice ráno vyhnali srnčí, ale na kterém od té doby rázovalo 18 lidí a 4 psi tam a zpátky. Díky bohům za myši, jinak jsme šli domů s jedničkama u obou :) Jak je zkušenost z honů někdy ku prospěchu, tak tady je vyloženě k vzteku. Oba dva si tak svorně odnesli 4 za poslušnost, 3 za ochotu k práci a 3 za vyhledávání. No, já bych na sebe asi byla i přísnější.

Vlečka pernaté: předposlení disciplína, pak už nás čeká jen vodění a jdeme domu. To už snad doklepem, ne?
Jak kdyby Cirda cítila moje myšlenky, vyrazila po vlečce jako blesk. Najednou sbíhá vlevo, ověřuje nějaký pach, vrací se sama obloukem na vlečku, nachází bažanta a BĚŽÍ zpátky! Ta čuba je asi nemocná, nebo já nevím. V půlce jí ovšem dochází jakou hovadinu to provádí a zvolňuje do svého obvyklého tempa raněného šneka. Pan rozhodčí vtipně glosuje, že kdyby mohla, zařadí i zpátečku. Ramena se mi třesou smíchy, kór když vidím jak Cirda bojuje sama se sebou - 10 kroků běh, 10 kroků ploužing ... a stále dokola až k smíchy mrtvé paničce. Odevzdání v pořádku, tudíž vlečka za 4, radost z práce za 3 (haha, to byl nejrychlejší návrat za poslední dva roky), 4 za nos a 4 za přinášení.
Drake tentokrát pana rozhodčího nenašel. Hurá, máme samé 4, i přes opravení úchopu. Ještě že Ďůďa tu hlavu nezvedá, opět výhoda z honů ... co kdyby ta dva týdny stará pipka byla křídlovaná a utekla :)
Na vlečce bohužel končí Světlanka s Kayleenkou, která velmi moudře usoudila, že pokud chce zachovat svůj standart, má poslední příležitost, protože na vodění už nevypadne. Ano, udělala to zase! Posedmé nedošla podzimky, byť vodky dala napoprvé ... jestli ona nemá něco proti zrovna těmhle zkouškám?!

Vodění: Zatímco se Světluška mořila na vlečce, uvolila se naše vedoucí skupiny Iva ukázat nám, jak probíhala disciplína vodění v praxi. Díky tomu se všichni poslední přeživší v naší skupině rozhodujem riskovat a jít volně, bez vodítka. Tři mušketýři. Cirda dává s přehledem, Mejbís i Drake ji v pohodě napodobují. Zdá se že v tomhle případě mají výhodu měštší psi, kteří jsou přece jen zvyklí na větší frekvenci chodců. Odnášíme si všichni 4 a jdeme zpět do chaty s vědomím že máme hotovo a že první cenu nám už nikdo nevezme :)

Jídlo. Kafe. Pohoda. Pokec. Sluníčko. Únava. Zvědavost. To všechno následovalo. Zjišťujeme, že my tři mušketýři budeme na bedně, protože v druhé skupině padli u všech psů limitní známky. Jako radost byla, to jo, ale loňských vítězů Martinky s Winčou mi bylo líto moc, protože jeli v samých 4 a Winoušek je prototyp pracanta tělem i duší. Jedna jediná chybička (samozřejmě že na straně vůdce) a hned jsou v druhé ceně :( Život není fér.

Tajně tipuju že vítězem bude Renča s Mejbískem, protože má všude radost z práce za 4 a vyhledávání tuším také. Užívám si pohodový den, krásné počasí a především vědomí, že moji dva - matka a syn - budou na bedně! To se nám ještě nestalo! Večer budem slavit!

Nastalo vyhlášení. Dle očekávání se začíná odzadu, napětí musí být. Až do čtvrtého místa je to jasné, jdeme vyhlásit třetí a já jen přemýšlím, jestli půjde první Cirda, nebo Drake ... a nebo že bych vzala rovnou oba naráz, ať tam nemusíme běhat dvakrát?

Jenže oni hlásí Renču s Mejbískem!

Moment, to je nějaký omyl, ne? To jako že moji dva vořeši jsou první a druhej? Jako že jsme vyhráli?

Jdou na mě mdloby, podlamují se mi kolena, nemůžu polykat, v očích cítím slzy ... hlavně nebreč vole, budou se ti smát!

No, smáli se. Brečím jak malá holka, naštestí je Irenka solidární a brečí se mnou. Drake získává Res.CACT, Cirilka ve svých osmi letech CACT, Vítěz zkoušek a především Vítěz Arosova poháru. A to prosím přesně na den 18 let poté, co jsem si ho přivezla domů, do Prahy, 18 let poté co jsem propadla kouzlu zlatých chlupů a hlubokých hnědých očí. Blekotám nějaké nesmysly, myslím že jsem ani zdaleka nepoděkovala všem a už vůbec ne tak jak by se mělo ... ale věřte mi, bylo to zcela upřímné a od srdce.

S odstupem času to už snad zvládnu lépe - děkuji všem, kteří se jakkoliv podíleli na těchto zkouškách. Orgnizátorům, mysliveckému sdružení, rozhodčím, vedoucím skupin, střelcům, sponzorům, kuchaři a pomocnému personálu a všem dalším vůdcům - podařilo se nám vytvořit pohodovou atmosféru, kde nikdo nikomu nezáviděl, kde si lidé pomáhali a drželi si vzájemně palce, kde si radili ... a bylo jedno na které "straně" stojí. Myslím že jsme společně vytvořili zkoušky s téměř rodinnou atmosférou, na které snad budeme všichni dlouho a rádi vzpomínat. Děkuji a za rok snad zase na viděnou!

PS: Jak vtipně a pravdivě poznamenal vrchní rozhodčí, pan František Kuneš - konečně jsem do toho těm psům přestala kecat a nechala je dělat to, co uměj nejlíp. Je pravda že jsem dala nejmíň povelů ze všech zkoušek, na kterých jsme kdy byli :)



22. - 29.8.2015 - Nordborg, Dánsko

Loňské léto našemu dánskému plánu nepřálo, proto bylo na podzimní poradě rozhodnuto, že to letos zkusíme znovu. Yvona se opět ujala shánění vhodného ubytování a s nadšením konstatovala, že loni vyhlídnutý objekt je k mán a s útulkem jsou smířeni. Jedinou "vadou" na kráse bylo, že by dvě postele zůstaly neobsazené ... no co, loni se osvědčila Monča Procházkovic, zkusíme ji letos ukecat i se ségrou.
A to byla chyba, která se později ukázala být velikým kladem :)

Když jsme totiž poslali fotky domečku Procházkovic rodince (aby věděli kam že to jejich dítka pojedou), prohlásili dotyční rodičové, že to teda ne, že oni chcou taky! Takže barák padl a detektivní kancelář Y.Č+E se jala pátrat znovu. A našla. A dokonce ještě lepší. Pro deset lidí, dvě děti a 12 psů. S bazénem. Se saunou. Asi 500 metrů od moře. Les za barákem ... Prostě sen!
Trošku nás sice znervózňoval majitel chaty, který se děsně těšil ... že prý Čechy ještě na pronájem neměl. Dokonce nám přišlo, že ani moc nevnímá fakt o počtu čtyřnožců. V mejlech se taktně psí problematice vyhýbal, takže když padlo rozhodnutí, že náš útulek doplní ještě Ailásek, vydala se Yvona nebezpečí vstříc a poslala e-mail o jediné větě: "Psů bude 13. Je to OK?" Odpověď přišla na půl stránky a detailně popisovala stávající a předpokládané počasí, opět byl zdůrazněn fakt že se na nás moc těší a byl vyřešen časový harmonogram příjezdu a odjezdu. A někde uprostřed stránky se klepalo osamocené: "Ano, 13 psů je v pohodě." No budiž.

Ve středu 19.8. se bohužel z dánského dobrodružství odhlásili Renča s Pavlem, a to kvůlivá zdravotním komplikacím. Mám intenzivní pocit, že některé božstvo si prostě nepřeje, aby se celá naše parta do toho prokletého Dánska podívala naráz! Ale my se nedáme! My to okouknem napřed a za rok možná ...

Pátek, 21.8. - dobalujeme, nacpáváme auto, nacpáváme rakev, nacpáváme děti, nacpáváme psy, čekáme na Yvonu, vyjíždíme ve 22:40. Z cesty si pamatuju jen příšernou nudu v Německu, kterou nám zpestřovala Eriska. Ukázalo se, že postavit půjčenou autoledničku plnou mraženého psího masa ZA zadní sedačky nebyl zcela nejšťastnější nápad. Stíhačka to pojala jako odrazový můstek a cca každých 15 minut jsem jí byla nucena poslat letecky ze zadních sedaček (=spících dětí) zpátky do kufru. Při první zastávce přemisťujeme lednici na druhou stranu kufru - tedy k zadním dveřím. Následkem toho sice Eris neleze na sedačky, ale sedí na vyvýšeném stupínku a kontroluje cestu před námi ... ještě že za námi jede Yvona s mamkou, ve zpětném zrcátku není nic jiného než retrívří hlava.

Na místo určení jsme dojeli někdy kolem 11 hodiny. Přivítalo nás nádherné počasí, nádherný dům, nádherná zahrada a žádný plot okolo. Oni Dánové si tak nějak vůbec na ploty nepotrpí. Naštěstí sousedi zatím žádní, takže pohoda. Zatímco se v baráčku ještě douklízí, jdeme otestovat moře. Premiéra to byla jen pro Erisu, zbytek ansámblu už jsou zkušení mořští vlci. Všichni tam nadšeně nahopsali, Ciri jako obvykle nadšeně lovila racky. Eris se velmi brzy osmělila (cca po 11,5 vteřinách), svlažila kožich slanou vodou a jala se zkoumat okolí. Zjistila ku své potěše, že na hraně přílivu se nachází velká spousta vyplavených věcí, mimo jiné mrtví krabi. Ať žije zpestření jídelníčku ... ale tak BARF má být o různorodosti a tohle je defakto Chassotton, ne? :) Jo a Cirda to od ní pochytila, takže pak jim smrdělo z huby rybinou oběma!

Náš pobyt se táhl v kolejích vyjetých a ozkoušených předchozími léty - ráno procházka k moři nebo na louku, pak snídaně, pak procházka k moři, pak oběd, pak chvíle klidu kdy děti i psi chrápou, pak procházka k moři, pak večeře a pak pohoda. Žádný stres, žádný shon, občas nákup, spousta pohody, povídání, smíchu a relaxu. Jako velká výhoda se ukázal vnitřní bazén - ty dva dny kdy bylo "ošklivé" počasí jsme v něm utahali děti jedna báseň a i ve dnech slunečných jsme v něm rádi nějakou tu chvíli strávili. My jsme si pak ještě s dětmi odskočili ve středu do Legolandu a krom jiných úžasných zážitků jsme si z něj přivezli i nového člena rodiny - obrovského plyšového medvěda, kterého Honzík vyhrál na dánském ekvivalentu střelnice :)

Bohužel, týden utekl jako voda a my jsme po kompletním úklidu celého domku museli nastoupit na cestu domů. Nechtělo se nám ani trochu - příště musíme jet aspoň na dva týdny!

Jo a za ten úklid jsme od pana majitele dostali velikou pochvalu - prý takhle uklizeno ještě nikdy neviděl :)



2.8.2015 - Oblastní výstava retrieverů Konopiště

Jako první socializační výstavu pro Erisku jsme zvolili retrívří oblastku na Konopišti. Je to blízko, je tam hezky, přijedou Děčíňáci, nebude tam moc psů takže to půjde tychle, máme kousek zázemí a paní rozhodčí Jílková je hodná na štěňátka.

Musím přiznat že jsme se těšila. A to byla jako obvykle chyba a já bych přeci už měla být poučena z let předchozích. No evidentně nejsem. Tahle výstava se může směle zařadit po bok takových velikánů, jako dnes již legendární Klubovka v Žebětíně či výstavní maratón Nitra-Poznaň. Slušně řečeno se pohnojilo vše, co se jen pohnojit mohlo, a to navzdory mému logistickému umu. Ale zas výsledky pak stály za ty nervy.

Pátek. Plán říká že: já hodím ráno psiska Světlance na okoupání a ostříhání. Honzík si vezme malé auto a rovnou z práce pojede zprovoznit pyšelskou chatu, na které od Vánoc nikdo nebyl a kde zahrada jistě připomíná džungli. Já se z práce stavím doma; sbalím; dojedu pomoci dodělat psy; naházím to do auta; dojedu k mamce pro děti, klece, motorovou kosu a mrtvého králíka pro Světlanku a dle času buď ještě vyrazíme do Pyšel, nebo přespíme a vyrazíme ráno. Ha, jak krásná to idea.
Po návratu z práce balím, hážu věci do auta a jedu pro psy. Cirda s Drakeem už jsou hotoví, doděláváme tedy jen Záju a seznamujeme Erisku se stolem, nůžkama a faktem, že nůžky nejsou jedlé. Do toho volá z Pyšel Honzík, že máme obří vosí hnízdo před barákem a že teče darling … řešení nabídl sám a vydal se do hobymarketu pro likvidátor vos a opravovač tekoucí domácí vodárny. Já zatím v poměrně slušném čase 18:00 vyrážím směr západní, volaje mamince že už jsem na cestě a že u ní budu ještě krmit psiska.
Po dojezdu na Kvaň zjišťuji, že taška s masem pro psy zůstala v Praze … ok, nahážu teda děti do auta a pojedem, cestou uděláme odbočku doma, to není až takové zdržení. Psiska holt budou jíst trochu později.

Co mi poněkud nedošlo byl fakt, že díky zkrácení doby pobytu na Kvani došlo i ke zkrácení doby působení Kynedrilu v Páťově žaludku. Dojela jsem tři kilometry na dálnici, když se zezadu ozval nezaměnitelný zvuk doprovázený Páťovo pofňukáváním a Eliščiným mírně pobaveným "Mami, Páťa hodil šavli" … už nikdy nepojede na tábor, ty výrazy má určitě odtamtud! Abych nebyla na pochybách co se stalo, potvrdil v zápětí Páťa tuto informaci dalším konkrétním zvukem a smutným "Maminto já bliju." Potlačila jsem nutkání nabourat v plné rychlosti do mostního pilíře a zabočila k nejbližší benzínce.

O půl hodiny a dvě balení vlhčených ubrousků později jsme se opět vydali na cestu. Volám Honzíkovi že budu mít zpoždění delší, páč vynucená hygienická přestávka opět zacvičila s mými propočty, jen abych se dozvěděla, že on ještě nemá nic, páč v Říčanech nemají něco a tak že je na cestě do Prahy. Ok, aspoň nebude na chatě tak dlouho sám. A Páťa naštěstí usnul.

O další půl hodinku později mi na mysli přišel onen mrtvej králík, kterého jsem slíbila Světlance a kterej samozřejmě zůstal na Kvani v mrazáku. A když už jsem si tak vzpomněla na toho králíka došlo mi, že tam stejně tak zůstala motorová kosa i obě výstavní klece a skládací židličky. Kurnik práce. Opět tedy volám Honzíkovi, že dnes nepřijedem, že přijedem ráno, a že pak hned zas pojedu na Kvaň pro to co jsme zapomněla … lakonická odpověď zněla: "Urval jsme ten blbej šroub, voda nepoteče. Jedu domu." Krása nesmírná.
Páteční večer byl zakončen spokojeně spícími dětmi, spokojeně spícími, nakrmenými a vytuněnými psy a dvěma skleničkama koly s rumem v poměru 1:1.

V sobotu ráno jsme rozhodli, že po obědě já pojedu se psy na Kvaň vyzvedout zapomenuté věci a vyběhat smečku a Honzík s dětma navštíví výstavu Večerníčka. A ono to defakto vyšlo. Jen jsme místo na Kvani nakonec skončila v Příbrami, se skelnicí vína v ruce a ujištěním, že kartáček na zuby se tam najde. Honzík benevolentně svolil že tam smíme přespat (jinak by pro mě musel zajet, páč jsem požila :) ), takže i přes fakt že Cirda sežrala půl čokoládového koláče a misku buráků, to byl naprosto báječný večer. Dokonce jsme se dozvěděla spoustu věcí, které jsme doteď jen matně tušila … například že moji čokloni jsou rozmazlení a Eriska obzvláště. Jako bych to nevěděla … ale ty jejich očička … :D

V neděli ráno přijela Libušku vystřídat na miminkovské hlídce Martinka, takže jsme mohli naskákat do aut a hurá směr Konopiště. Podle Norů nemělo pršet. Ještě že jsem vzala klece a holky Procházkovic i stan :) Ale pršelo nám štěstí. Byť třídy nebyly příliš početně obsazené, paní rozhodčí rozhodně nedávala Výborné jen za účast. Posuzovala mile, korektně a posudky popisovali dotyčného psa, za což má ode mne plus. Druhé plus má že o Drakeovi řekla „on je takovej ťutínek“. Naši psi se jí líbili, prý jsou hezky stavění, krásně osvalení, pěkně behají a hezky se předvádějí. Tak teda jó, no :)

Výsledkem je:
Eris poprvé na výstavě v baby třídě – VN1, Res.BIS Puppy
Drake ve třídě pracovní – V1, Vítěz třídy
Ciri ve třídě vítězů – V1, Vítěz třídy, Oblastní vítěz
Zája ve veteránech, dva měsíce před svými třináctými narozeninami – V1, Vítěz třídy, BIS Veterán.

Ostatní naši souputníci pak:
Pino (Erisčin brácha) – VN1, bis Puppy
Jill – veteránka – V3
Brendička – otevřená třída – VD4 za nadváhu.

Pro mě vrcholem dne byla Zairunka. Dlouho jsme ji neviděla takhle spokojenou, běhala si v kruhu jak štěňátko, div tam neposkakovala, usmívala se od ucha k uchu, ocáskem vrtěla do osmiček. Bylo na ní vidět jak moc si užívá tu pozornost a ten obdiv – protože holky při běhání veteránů zpoza kruhu roztleskaly celou koronu. Bylo to nepopsatelně nádherné, vidět babičku takhle šťastnou. Obzvláště na Konopišti, kde si díky neochotě pořadatelů a nepřízni počasí nemohla Borinka užít své poslední proběhnutí ve výstavním kruhu, které tolik milovala … Zairunka ji zde myslím zastoupila dostatečně a ten pohárek co dostala, je pro ně pro obě!

Popisovat oběd, cestu zpět, výsadek dětí a další už nemá cenu … já jsme se duševně zasekla na sobotním večeru, nedělním dopoledni a Zájunčině šťastném výrazu - víc jsem už nevnímala.

Tenhle ohříváček na duši, ten mi zůstane hodně dlouho. Díky za něj všem!



4. - 11.7.2015 - Roudná

Roudná, další rok, další zážitky … byť by se mohlo zdát, že se každý rok na táboře děje to samé, opak je pravdou. Největší letošní novinkou pro nás samozřejmě byla účast Erisky. Ta do táborového prostředí zapadla jak pr… ehm … zcela bez problémů a nikterak jí nerozházela přítomnost tuny cizích psů ani lidí. Ono jí vlastně nerozhodilo vůbec nic, vesele si pokračovala ve svém stylu života „svět je jedna velká hračka a je celá moje“, na což tvrdě doplácel obzvláště Martinčin Happy. Obdivuju jeho trpělivost, já už bych tu malou čůzu sežrala. Na druhou stanu Pino – Erisčin bráška – nezůstal nic dlužen pro změnu Drakeovi :)

Jako vždy se sešla skvělá parta lidí, pro které jsou psi prostě vším. Jako vždy se cvičilo (i když letos vzhledem k vedrům to byl občas spíš tréning na noční mise), jako vždy se večer pařilo a jako vždy se porůznu soutěžilo. Výsledky pro nás byli více než příznivé a ukázalo se, že naše psiska jsou šikovná a i když jim to panička mrví, geny se prostě nezapřou.

Ve zkratce:
Zája , nácviky na OVVR – došla mám pocit že snad s jednou trojkou.
Eris, táborový šikulka – 1. místo
Ciri, Procházkův pohár – 6. místo
Drake, Procházkův pohár – 4. místo

A teď méně fakticky a více z mého pohledu:
Zairunka si střihla nácviky na OVVR. Nácviky proto, aby nezabírala na oficiálních zkouškách místo a čas mladým pejskům. Nicméně vidět tu bábinku, jak si vesele vrtí ocáskem, šmrdolí si to po louce a s naprosto blaženým výrazem tahá bažantíky a kachny – to je pro mě jednoznačně top celého tábora a jsem opravdu šťastná že jsem směla tu radost Zájunce udělat. Vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu nevíme dne ani hodiny a každá radost se počítá několikanásobně. Dokonce i pan rozhodčí prohlásil, že je hezké koukat, jak si to ta babka užívá :)

Eriska a táborový šikulka … holky si na nás tentokrát připravily tři disciplíny: aport rohlíku, aport plyšové kachny z hlubokého lavóru a přivolání přes uličku plnou hraček a pamlsků. Co dodat – většina zkušených psů sežrala rohlík i pamlsky a na mokrého plyšáka se vyprdli, čistě z prozaických důvodů. Za 1. – co sežeru to mi nikdo neveme a za 2. – TOHLE NENÍ KACHNA! Oproti tomu mimina tyhle předsudky neměla, tudíž obsadila v podstatě první pozice. Za Eriskou následovali bráškové Pino a Perry, k nim se připojila ještě Lorinčina čtyřměsíční křepelanda Rozárka. Žně pro pana rozhodčího, který neopomenul okomentovat fakt, že čtyři mimina porazila bandu „účkovejch“ psů. Ale je to prý tím, že jsme ty mimina ještě nestihli zkazit … to asi abychom moc nezpychli :)

Procházkův pohár. Letos obzvláště vypečený. Tři disciplíny z nových zkušebních řádů – jedna z pole, jedna z lesa a jedna z vody. Žádný pes se s tím nikdy nesetkal. Časové limity samozřejmě (jako vždy) zkráceny na polovinu. 19 startujících psů. Honzík vede Cirdu. Super :)
Začínalo se naváděním na dva kusy na vodě. Poněvadž jsme s Honzíkem jedna rodina, podáváme hlášení ve shodném stylu: "Pane rozhodčí, los číslo …, pes/fena … , vůdce … jsou připraveni k disciplíně Poňoukání na dva kusy na vodě." Ach, ta krásná čeština :)
Disciplína spočívala v odhození jedné kachny tak, aby ji pes neviděl (a celkem daleko za roh) a druhé s výstřelem přímo před něj. Naštěstí na nás byli hodní a směli jsme si určit, kterou kachnu první. Jaké překvapení, že všichni volili tu co pes vidí :) Zatím ta druhá byla díky větru vesele odfouknutá ke břehu a tady se teprve ukázalo, co opravdu znamená „navádět psa na vodě“. Jsem ráda že Cirda nezapomněla co umí a i s Honzou tu druhou kachnu dali a stejně tak jsme ráda že ji dal i Drake. Byť mu bylo pomoženo několika kamínky … ale je super že si ověřil fakt, že tam kam ho posílám opravdu něco je a najde to tam, čímž si (doufám) upevnil důvěru ve mně jako vůdce a handling jako takový.
Po vodě (a po obědě) jsme se přesunuli do lesa na čtverec, kde na nás čekali dva králíci a hnízdo vzteklých vos. A tady se jasně ukázalo, že vůdce dělá víc než polovinu – z 19 psů nedonesl ani jeden kus ani jeden pes. Je pravda že terén v „Kunešově“ opět poněkud povyrostl a zhoustnul, je pravda že oba karlové byli hozeni až úplně na zadní hranu vymezeného prostoru do hustého vysokého borůvčí, je pravda že se vítr ani nehnul. Ale taky je pravda, že ani jeden z vůdců se nezeptal kde přesně je čtverec a neposlal psa z té strany, kde šel hazeč. No, chybama se člověk učí a alespoň máme pamatovák na případné ostré zkoušky. I když musím přiznat že potěšil fakt, že ani nejzkušenější psí matadoři nedonesli – asi nechtěli trhat partu :)
Poslední disciplína byla úplné novinka – dvojitý marking. Nikdy, nikdo, nikde … a přesto většina psů ustála i otočení u nohy a nevyběhla! Super výsledek, super možnost si to ozkoušet.

Jako třešnička na dortu pak už byly výsledky – Cirda s Honzíkem na šestém místě a Drejkoun těsně pod stupínkem, s bramborovou medailí. Vítězem se stala (a všem retrieverům natrhla triko) Lorinčina křepelanda Kája :) Hmm, že bychom ty všestranky letos zkusili ještě jednou?

Krom těchto zážitků mi v hlavě zůstane další spousta okamžiků – Eriska plave, večerní sedánky, hra na kytaru, radost z kokardiček, pocit vzájemné sounáležitosti a pohody, děsivé vedro, vodní bitva, veliká únava, … dalo by se pokračovat do nekonečna.

Jediné co teď zbývá je těšit se na další rok a doufat, že se sejdem zase všichni!



10.1.2015 - TRPP 8

Opět po roce, opět na Strži, opět v hojném počtu, opět výborný oběd na mexický způsob. Změna byla v jen v neúčasti Libušky a Irenky, které si užívaly sexuální turistiku ve Francii :) A ještě jedna změna byla - počasí se pro jeden den rozhodlo protočit několik listů na kalendáři - výsledkem byla tlupa zpocených lidí, nabalených jak pumpy :)

Výsledek procházky:
počet dvounožců: nepočítaně
počet čtyřnožců: moc
počet zabahněných čtyřnožců na konci: moc - 3
počet hladovců: 17
počet nepřijevších zrádců: 8
počet spokojených: snad všichni :)

Tak za rok znovu :)